V latexovém obleku noční Prahou. Rozhovor s přední českou módní fotografkou o projektu, který zrealizovala s vizuálním fetishistou Bennem Murhaayou.
Co se stane, když se fotograf ocitne v kůži své modelky, se rozhodli zjistit Benn Murhaaya a Laura Kovanska. Dva dlouholetí přátelé se společnou vášní k fotografii se sešli nad projektem, který autorka označuje jako “fiktivní dokument”. Zatímco Kovanska se specializuje na focení módních editoriálů, Murhaaya se sám prezentuje jako amatérský fotograf s láskou k fetishi a latexu. Umělci se rozhodli skloubit své dovednosti, Murhaaya místo za hledáček fotoaparátu skočil do latexového obleku a oba vyrazili vstříc noční Praze. Podrobnosti o projektu i mnoho dalšího nám přiblížila fotografka Laura Kovanska.
Tvé fotky jsou primárně publikovány v reklamní a módní sféře. Přistupovala jsi k focení latexu podobným způsobem jako k módní fotografii?
Tohle focení bylo hodně specifické, použila jsem při něm postupy, které používám při focení módy – editoriálovou formu s příběhem. Pro mé editoriály je typický storytelling. Vymyslím jednoduchý příběh a v tomto duchu probíhá samotné focení. Narozdíl od klasického placeného focení jsem měla volnou ruku, nebyly nastaveny žádné specifické limity či scénáře. Fotky jsou zasazeny do velmi reálného prostředí. S ničím se nemanipulovalo tak, jako to bývá při módním focení, kdy se stylizuje povětšinou úplně všechno. Jedinou stylizací je oblek, ve kterém se Benn pohybuje ve městě. Ve fotkách pracuji s realitou, upřímností a s věcmi jednoduše tak, jak jsou. Vidíte tedy Benna v jeho přirozeném prostředí. Spíše než o fashion story by se dalo mluvit o jakémsi “fiktivním” dokumentu, což v konečném důsledku působí vlastně paradoxně. Benn sám o sobě běžně latex nenosí. Líbila se nám myšlenka, že by si sám na vlastní kůži zjistil, jak se cítí jeho modelky.
Jaké byly počátky tvé spolupráce s Bennem? Čí nápad byl latex v noční Praze?
S Bennem se známe léta skrze naši vášeň – analogovou (filmovou) fotografii. Vždy jsme se vzájemně hodně podporovali informacemi o vyvolávání, skenování a našich projektech. Vyfotit Benna v poměrně nekomfortní situaci byl můj nápad. Přišla jsem za ním se slovy, jestli by se nechtěl stát svou vlastní modelkou, tedy na ulici a oblečený v latexu. Myslím, že to pro něj byl zajímavý nápad a hlavně nová zkušenost. Důvěřoval mi, že ve výsledku nebudou fotky žádný průšvih. Kdyby za ním s tímto nápadem přišel někdo z “ulice”, tak by to možná tak jednoduše neprošlo. Ale to je jen má domněnka, protože má v řadách fotografů spoustu přátel. Benn mne také fotil, civilně – ne v latexu jako jeho modelky. Dokonce mám tu čest být v jeho fotoknížce, čehož si velmi vážím.
Jak jste vybírali lokace? Měli jste vše pečlivě naplánované dopředu, nebo jste dali průchod vaší spontánnosti?
Lokace byla jasná. Já chtěla co nejvíce autentičnosti, takže jsme fotili v bezprostředním okolí místa našeho bydliště. Benn je milovník architektury paneláků, a tak nám přirozené prostředí přišlo jako jasná volba. Fotostory vypráví o běžném dnu našeho “hrdiny” jako je cesta do práce, na nákup nebo jít prostě vytřídit plastový odpad. Pro mne to taky byla velmi dobrá zkušenost v tom, že Benn dobře věděl, jaké to je být za hledáčkem. Takže bych řekla, že focení mělo velmi dobrý průběh a rychlý spád. Byl uvolněný a v dobré náladě. Fotili jsme v noci, pro efekt i pro tepelný komfort. Nefotila jsem s bleskem, záleželo mi na noční atmosféře. A navíc bez blesku jsme nebudili nežádoucí pozornost, takže nevznikalo žádné zbytečné napětí nebo stres.
Konceptem vaší umělecké kolaborace bylo focení latexu v noční Praze, což by se dalo považovat za kontroverzní námět. Setkali jste se s nevšedními reakcemi kolemjdoucích?
Byla to pro nás oba určitě unikátní zkušenost a moc jsme si pozornost, kterou focení přímo na ulici vyvolalo, užili. Mně třeba velmi baví fotka, kde Benn sedí na zastávce vedle dívky, která věnuje pozornost mobilu a nevšimla si toho, že vedle ní sedí člověk v latexové kombinéze a masce. Lidé se smáli, někdo si nás fotil na mobil. Jinak jsme se s negativní reakcí během tohoto shootingu nesetkali.
Jak se ti s Bennem spolupracovalo? Máte v plánu další projekty?
Spolupracovalo se mi super. Na focení byla dobrá nálada a nebrali jsme tento projekt nijak závazně nebo důležitě. To člověka hodně oprostí od tlaku a nároků, takže vždy vznikne něco, co vychází z podstaty člověka a je to autentické. Fotografie jako médium přináší absolutní svobodu pro autory. Může být jen otiskem reality, může být také stoprocentně fiktivní. U fotografie je součástí vzniku samozřejmě i samotné focení, to je ta zážitková část procesu, a výsledné fotky nemusí být primárním cílem. Z mé zkušenosti vím, že lidé často vzpomínají na samotný shooting a jeho atmosféru, proto mi na tom velmi záleží. Když máte “pohodu”, ve výsledku je to vždy poznat. O dalších projektech jsme spolu nediskutovali, ale vyloučit se určitě nedají.
Na svých webových stránkách zmiňuješ, že tvým největším profesním snem je publikace fotek v high-profile časopise. To se ti povedlo loni v srpnu spoluprací s Vogue Italia. Co bude dál?
Velmi těžká, pro mne filozofická otázka. Publikací v italském Vogue se mi splnil sen. Počítala jsem, že se to stane tak možná za deset let, takže mě to velmi potěšilo a zároveň jsem si to i paradoxně neužila. Snila jsem o tom, jaké to bude a jak to oslavím! Ani jsem nevěřila, že to může být pravda a že se to vůbec stalo, dokud jsem neměla v ruce výtisk. Do té doby jsem si říkala, že se nesmím radovat, protože se může stát cokoliv a publikaci tam mít nebudu. Také tam byla ve stínu myšlenka, že se má cesta dostala do svého vytouženého cíle. Že jsem se doškrábala na vrchol té hory a kam tedy půjdu dál?
Splnila jsem si profesní sen publikací v časopise. K tomu jsem také vybudovala vlastní brand, našla klienty, pořád hledala cesty, jak zlepšovat svůj vlastní foto-styl a jak nabídnout unikátní vizuály magazínům i designérům. Můj cíl je vlastně velmi prostý (bez ohledu na publikace, ceny, uznání) – živit se focením. High-profile publikace sice mohou ultimátně boostovat vaše ego, ale obchodní stránku tolik neovlivní. Naopak, když někde řeknu, že mám fotky vytištěné v italském Vogue, okamžitě si to lidé spojují s mou nedostupností a třeba i vysokou cenou služeb. “Vogue se ode mne vždy očekával a očekává do budoucna, takže si to můžu strčit víte kam,” je celkem běžná reakce okolí.
Více uznání než z Vogue nebo Vanity mi přinesla publikace v časopise DOC! a zařazení do databáze profesionálních editoriálových fotografek NY Times, Women In Photography. Právě díky DOC! a několikaleté práci pro americká media, hlavně Vice, se mi dostalo mnoha příležitostí. Teď jsem ambasadorka Fujifilmu, spolupracuji s Redbullem a mám veřejné i soukromé lekce focení pro mnoho partnerů. To znamená, že jen nefotím editoriály, ale tvořím také vlastní obsah a mám živé spojení s lidmi na lekcích. Občas zpracovávám art-direction pro různé kampaně z reklamek, někdy víc pracuji rukama. Člověk prostě nesmí stát na místě, ale neustále hledat možné cesty, jak dostat svou práci k lidem.
Spojit umění s komercí je mimořádně těžké. Tento vztah se navíc neustále vyvíjí dle nepředvídatelných scénářů. Pořád jsem fotograf, rozhodně nejsem žádná obchodnice, takže to je pro mne každodenní výzva. Své sny jsem posunula z říše fantazie do běžné reality a přála bych si, abych mohla svůj profesní život plnohodnotně prožít ve světě fotografie. Věřím, že je to sen, který je neméně náročný a fantaskní, jako když jsem si přála mít fotky vytištěné v nejlepším módním časopise na světě.
