Za Duklou se skrývá trojice umělců Lukáš Vydra, Josef Hradilek a Jáchym Krohe. V půlce února vydala kapela své druhé album s názvem Stejný lepší. Inspirací jim byl klubový zvuk, elektronika i rap. Oproti první desce vsadila trojice na rychlejší a tanečnější zvuk. S Jáchymem a Lukášem jsem se potkala, abychom si o jejich novém albu popovídali.
Na Slovensku jsou koncerty živelnější a radostnější
Na Instagram často přidáváte fotky ze „soustředění” na chalupě. Většina skladeb z alba vznikla právě tam, za jediný víkend. Dokážete nějak přiblížit vibe, který takhle mimo Prahu cítíte?
Jáchym: Pro mě byl ten víkend na chalupě magický. Odjeli jsme tam bez nějakého záměru natočit desku, chtěli jsme si jen udělat soustředění, retreat v přírodě, abychom na chvíli vypadli z města. Zkusili jsme složit základy na pár písniček a nakonec z toho vylezlo celé album.
Lukáš: Hlavně bylo hezké být jen ve třech, odpojeni od vzruchu a lákadel velkoměsta. Je to trochu jiný pocit, než kdybychom udělali soustředění u nás ve studiu. Každý má jiné povinnosti, schůzky, srazy, pořád musíme na něco myslet. Takhle jsme měli víkend, kde jsme věděli, že tu jsme jen pro sebe a pro hudbu a nic nás neruší.
Jáchym: Jen zatopit v krbu a hrát.
Takže jste tam nejeli nijak připravení?
L: Vyloženě jsme nic neměli. Já si sebou záměrně nevezl žádné melodie, texty, nic. Měli jsme jen připravený balíček různých…
J: Poměrně rychlých, tanečních beatů.
L: Bicí smyčky z automatu nebo nějaké samply a loopy, které jsme si pouštěli a do toho jamovali, až z toho vykrystalizovalo tohle.
J: Sami jsme byli překvapení, kolik materiálu z toho vzešlo. Ty jsme pak v průběhu roku aranžovali, dodělávali a produkovali. Ale většina základů je právě z chalupy.
L: Nikdy jsme takhle předtím neskládali, takže nám to přišlo až neuvěřitelný, co se nám v tu chvíli povedlo. Vůbec jsme to nečekali. Doufali jsme, že budeme rádi za jedno nebo dvě dema a nakonec jich bylo dvanáct, přičemž osm bylo použitelných na desku.
Probouzí to ve vás i trochu jiný pohled a inspiraci k textům nebo je to hlavně útěk z města?
L: Texty vznikají trošku mimo. Rodí se někde hluboko uvnitř mě, v nějakém podvědomí, že ani nikdy dopředu nevím, o čem ta písnička bude. Nějak to ze mě samo vyvře, ale hudba je čirá radost, zvlášť na té chatě, kde máme prostor spolu soustředěně hrát. Vzniká to hezky organicky.
J: Je to zajímavá symbióza mezi hudbou, kterou tvoříme všichni a která se rodí z radosti ze společného hraní, a tím textem, který Lukáš napíše.
A dříve ten proces probíhal jak?
L: Většinou tak, že jsem složil písničku, hlavní zpěvovou melodii a akordy.
J: A společně jsme ji pak aranžovali.
L: Někdy to vzniklo tak, že jsem ji z větší části napsal já, ale nikdy jsme si neřekli programově, že se na tom teď budeme od prvotního scratche podílet společně. Většinou jsem měl už písničku s textem, která se jenom zaobalila dalšími nástroji a melodiemi.
Jak dlouho jste na albu pracovali obecně?
L: Přesně rok. Na chalupě jsme byli v půlce února, to byla ještě mnohem větší zima než letos.
J: Díky bohu celý víkend pršelo, takže nás to netáhlo ven.
L: Jak lehce ty písničky vznikly, tak o to větší následnou péči jsme jim pak dali. U nahrávky jsme si opravdu dali hodně záležet, na procesu aranžování, produkování a nahrávání zpěvů. Chtěli jsme to dotáhnout. U předchozích EP nebo alba to byla otázka týdnů nanejvýš měsíců, tentokrát to byl celý rok intenzivní práce.
Ani jednou jsme se nepohádali, bylo až překvapující, jak šlo všechno hladce
Co pro vás byla největší výzva během toho roku?
L: Já mám! Předtím jsem byl vždy výhradní autor, což pro mě bylo docela pohodlné, protože většinou mám už od prvopočátku písničky jasnou vizi a představu o tom, jak by měla znít. Teď jsem se trochu bál, že nastanou třenice, kdy do toho vstupují ještě další dva autoři, že se budeme hádat a že se neshodneme. Byla to pro mě největší výzva a zároveň překvapení, že jsme se za ten rok ani na jedné věci nezasekli a nepohádali se. Bylo krásné, jak šlo všechno hladce.
J: Bylo to vzácné. Každý máme trošku jiné hudební zázemí, posloucháme malinko něco jiného a máme jiný pohled na věc. Jsem rád, že se nám to podařilo takhle ukočírovat.
Na desce slyším vlivy taneční hudby z Británie, jako první mě napadla Jorja Smith. Na jednom featu najdeme i Tomáše Kučeru. Právě 58G se hodně inspirují tvorbou z ostrovů, co vy?
L: Určitě, já jsem na takovém zvuku vyrůstal. Když jsem byl mladší, hodně mě ovlivnila raná tvorba kapely The Streets. Pořád vlastně poslouchám UK rap, UK drill a 58G mám hodně rád. Vyloženě jsme si ale neřekli, že napíšeme klubovou desku inspirovanou UK soundem, bylo to přirozené. Věděli jsme, že deska bude asi trochu méně kytarová a více elektronická.
J: A trochu rychlejší.
L: Byl to přirozený vývoj kapely.
J: Ano a zároveň jsme zůstali u písňové formy a nějakého našeho základu.
L: Je to stejný a lepší, alespoň za nás, doufám, že to tak budou vnímat i posluchači.
Jaké skladby jste si mezi sebou posílali během tvorby?
L: Já jsem vytvořil společný playlist, do kterého jsme postupně přidávali moodboard, co nás v té době zrovna bavilo. Měl to být jakýsi odrazový můstek. Zajímavé bylo, že když jsem slyšel finální podobu alba, tak tam není ani jedna skladba podobná playlistu. Docela se nám povedlo to organicky propojit v něco svébytného, co asi můžeme nazvat naším současným zvukem.
J: Nebyl tam úplně záměr znít jako něco konkrétního. Celkově jsme předem nic moc neplánovali a takhle to vyšlo.
Jaké skladby na playlistu byly?
L: Byl tam jak rap, elektronika nebo post punk. Teď mě napadl třeba Sega Bodega. Možná i Black Orange, hodně Yung Lean nebo Dean Blunt, což je taky UK věc.
Text ke Spiritual kvintet freestyle jsem vybral z náhodného zpěvníku
Zaujala mě skladba Spiritual kvintet freestyle, přičemž ten přídavek freestyle naznačuje, že celá skladba vznikla dost spontánně. Dokážete přiblížit ten přesný vibe, jenž nahrávání předcházel?
J: To byl freestyle no. (smích) S Josefem jsme začali hrát motiv na synťáky a Lukášovi se to líbilo a chtěl do toho začít freestylovat text.
L: Já si tak viboval, ale nenapadaly mě žádná slova. Hledal jsem něco v hlavě, ale už jsem byl textově vyprázdněný. Pak jsem si ale vzpomněl, že na té chatě mají na poličce Jáchymovo rodiče zpěvníky Spiritual Kvintet. Pro jeden jsem sáhl, vzal jsem prostřední díl a začal v něm listovat, nahrazovat texty, až jsem došel k textu Ženo má. Hned na první pokus jsem viděl, že to tam krásně sedne i frázováním a na první dobrou se mi to povedlo nahrát a už to tak zůstalo. Je to až neuvěřitelná náhoda, byl to magický moment.
J: Celkově na desce zůstalo spoustu fragmentů, samplů a různých věcí nahraných na chalupě, které jsme tak nechali, protože to mělo tu atmosféru.
L: Těch freestyle pasáží je na albu mnohem více. Někdy měl být text jen taková berlička, abych věděl melodii, kterou chci zpívat, ale když jsem chtěl pak v Praze v klidu texty dodělat a pořádně přepsat, zůstal jsem u freestylů z chaty, protože už bych to lépe nenapsal.
Co byla původní inspirace k textům alba?
L: Texty většinou vycházejí z nějakého podvědomí nebo pocitu, který v tu chvíli zrovna prožívám. Je to i trochu terapie. Nejsem ten typ člověka, který by se rochnil ve svých pocitech a emocích. Naopak jsem trochu uzavřený i vůči sám sobě. Ale jestli mám nějaký dar, tak je to dokázat se na povel otevřít, když potřebuji napsat text. Odklopím víko a jsem až překvapený, co ze mě leze. Vypustil jsem pomyslného džina z láhve a asi ve mně byly tehdy nahromaděné pocity z rozchodu. Nějakou dobu jsem to v sobě potlačoval a trochu předtím i utíkal a když jsem měl něco zpívat do hudby, co jsme složili, šlo to ze mě samo.
Na albu se podílela spousta dalších umělců, jako například TK27, František Převorovský nebo Ela Tolstová. Podle kterých charakteristik nebo stylů jste je hledali?
J: Nijak jsme to předem neplánovali, spíše to u konkrétních skladeb samo vyplynulo.
L: Ani u jedné skladby nebylo předem dané, že bychom chtěli hosta a musí to být ten a ten. Jen jsme věděli, že bychom někoho oslovit chtěli. Každá písnička si řekla sama, kdo by se na ni hodil. Například v písničce Druhej břeh je na konci gradace, takže jsme si říkali, že by bylo super, kdyby na konci někdo křičel. Můj hlas není na tvrdší věci zrovna ideální a vzpomněli jsme si na Františka z Vellocet Roll, který je tvrdším projevem pověstný. Písničku jsme mu poslali, on nahrál svou sloku a krásně to tam sedlo. Stejně tomu bylo i s Elou ve skladbě MZV. Text jsem sice napsal dopředu, dokonce jsem ho přeložil i do slovenštiny s pomocí překladače, abych to měl gramaticky správně. Má to ale být dialog mezi partnery, klukem a holkou, a její část jsem nejdřív zpíval já, ale říkal jsem si, že by bylo hezké, kdyby to přece jen zpívalo děvče. Slovenština je zároveň krásně měkká a ze slovenských zpěvaček známe právě Elu, tak jsme oslovili ji. Nakonec se to povedlo krásně – je to můj nejoblíbenější song z alba.
Pojďme na to navázat – co je vaše nejoblíbenější písnička z alba a proč?
J: Já mám asi nejradši Prší třetí den a Gripen, protože s tím jsme měli spoustu práce a dlouho jsme nevěděli, kam písnička bude směřovat. Nakonec je z ní poměrně optimistické poselství, takže pro mě určitě jeden z favoritů.
L: Gripen mám taky rád, povedl se nám až euforický konec. Jinak je to ale určitě MZV, která je pro mě osobní až intimní. Zároveň má krásně líné tempo a příjemnou slovenštinu. Navíc se mi hodně líbí sound, který je produkčně promakaný. Je to vlastně nejpomalejší písnička na desce.
J: Dodatečně jsme ještě několik písniček zrychlili, ale tahle zůstala klidnější.
Je nějaká písnička, která se na album nedostala?
L: Pár jich bylo, z chaty asi čtyři nebo tři. Některé zůstaly jenom v demoverzi, protože jsme cítili, že to není ono a měli jsme mnohem lepšího materiálu. Dvě skladby jsme ale dokončili, nahráli, ale na album se nakonec nedostaly, i když jsme s nimi celou dobu počítali. Nakonec jsme se asi dva měsíce před vydáním rozhodli dvě skladby ubrat, protože se nám tam nehodily. Deska je zvukově dost …
J: Kompaktní. Chtěli jsme ji nechat kratší, aby všechno mělo svoje místo.
L: Ale myslím, že obě písničky jsou super a stálo by za to je někdy vydat. Na desku se ale nehodily, byly trochu jako kamínek v botě.
Lukáši, vy na střední škole učíte literaturu a tvůrčí psaní. Dokázal byste říct, co jste se od adolescentů naučil naopak vy?
L: Toho je spoustu. Každý den se něco učím a je to strašně příjemné. Kdybych měl říct jednu věc, kterou sice nemám od nich, ale oni mě v ní utvrzují a zdokonalují, bude to otevřenost jiným názorům, jiným myšlenkám. Myslím, že u mě nehrozí zkonzervativnění díky tomu, jak jsem denně s mladými lidmi, kteří jsou otevření a neřeší barvu pleti, gender nebo sexuální orientaci. Je to hezky osvobozující oprostit se od nálepek a šablon, ve kterých jsme vyrůstali my.
Poslední dobou se docela řeší vlivy angličtiny na češtinu, přemýšleli jste někdy, že byste skládali v angličtině?
J: Naopak. Předtím jsme měli kapelu Mayen, kde Lukáš psal anglický texty a nakonec jsme zjistili, že je pro nás čeština lepší a přirozenější.
L: Čeština je pro mě mateřský jazyk, v angličtině se necítím tak kovaný a zdatný. Navíc mám literární vzdělání v češtině. Dříve jsem psal texty anglicky, ale byly velmi jednoduché a trochu jsem se za ně schovával. V češtině můžu být mnohem autentičtější, mnohem sebejistější a sám sebou, protože přesně vím, co dělám. Dovedu používat zkratky, zámlky, metafory a fintičky, což v angličtině neumím. Ani by mi to nedávalo smysl, protože jsme zjistili, že lidi ocení, když textu rozumí, můžou se s tím ztotožnit, nebo jim promluví do duše. Neděláme to ale jen kvůli ostatním, mě osobně čeština baví a cítím se přirozeně, jako doma.
V čem vidíte na albu Stejný lepší oproti prvnímu albu Honza ten největší posun?
J: Myslím, že posun je kontinuální. Asi je slyšet, že používáme více synťáků, méně kytar a zároveň jsou skladby rychlejší a tanečnější. Zevnitř kapely je pro mě největší posun v tom, že skutečně pracujeme od začátku všichni společně. Žádná programová změna, že bychom nyní dělali vše jinak, tam není.
L: Já vidím posun hlavně v propracovanosti. Dříve jsme se s tím opravdu moc nemazali a vše jsme dělali hodně intuitivně – něco jsme nahráli a už to nikdy nepřenahrávali. Pořád skládáme s lehkostí, ale více nad tím přemýšlíme, aby to nějak znělo a my s tím byli spokojení.
J: A dali jsme si s tím více záležet. Přece jenom jsme na albu pracovali rok.
L: Zároveň nás asi baví nějaké hledačství, objevování a zkoušení něčeho nového. Každé naše EP i deska je v něčem trochu jiná, ať už v postupu nebo používaných zvucích. Jen u textů je politika celou dobu daná a nijak se nevyvíjí. Jako textař jsem hotový a těžko bych měnil výrazové prostředky. V hudbě ale stále něco objevujeme a učíme se novým věcem.
Chtěli bychom si zahrát se symfonickým orchestrem nebo dětským sborem
Je něco, co by vás lákalo si v hudbě vyzkoušet?
L: Zahrát si se symfoňákem.
J: S dětským sborem.
L: S dětským sborem by mě to bavilo, aranžovat lidské hlasy. Hrozně mě baví vymýšlet vokální linky, harmonie a kontrapunkty.
J: My jsme s Josefem dělali ke krátkému filmu soundtrack a zjistil jsem, že mě baví spojení s obrazem, takže tomu bych se ještě někdy rád věnoval do budoucna.
L: Mě by bavilo aranžovat sbory. Zároveň ale neumím noty, tak nevím, jak bych jim… asi bych jim je pískal. (smích)
Čeká vás zatím vaše největší turné, koncerty máte i na Slovensku. Vidíte nějaký rozdíl v českých a slovenských koncertech?
J: Docela velký.
L: Na Slovensku je to živelnější a radostnější. Mám pocit, že ač tam situace není úplně růžová, lidi se tam dokážou mnohem více bavit, uvolnit, smějí se a vtipkují.
J: Je to více bezprostřední.
L: Lidé za námi chodí, nosí nám borovičky. (smích)
J: Často za námi jedou třeba 150 km přes Slovensko.
L: Jsou vděčnější a dovedou dát více najevo radost. Teď už se nám to naštěstí nestává, ale občas, když jsme hráli v Česku, tak lidi jen z povzdálí pokyvovali hlavou nebo podupávali nohou, ale nijak nám hlasitě nedávali najevo, že by se jim hudba nebo koncert líbil. Když za námi po koncertě přišli se slovy „Kluci, bylo to parádní,” tak jsme se divili „Fakt jo? Vždyť to vypadalo, že to nikoho moc nebaví.” Na Slovensku dají hlasitě najevo, když se jim hudba líbí. Funguje to ale i v opačném případě, kdyby se jim něco nelíbilo. To je zase fajn, že tady po tobě nikdo nehodí půllitr, tam by se to klidně mohlo stát, kdybychom někoho naštvali, ale to k tomu patří. Jsou prostě spontánnější, asi emocionálnější.
J: Ten rozdíl v té mentalitě je vidět čím dál tím víc.
L: My jsme v živém projevu trochu introvertnější. Rádi se zahalíme mlhou a hrajeme si, ale máme moc rádi, když vidíme, že si to lidi užívají a třeba si i zazpívají nebo si zatančí s námi.
Co byl váš nejsilnější moment z koncertu?
L: Pro mě osobně to byly koncerty, které jsme pořádali s Josefem. Každoročně jsme organizovali koncertní sérii Plavba na lodi bratří Formanů na Lodi Tajemství. To jsem si vždy užil. V létě za soumraku po sedmé hodině přijel remorkér, zapřáhl Tajemství, odtlačil ji dál a uprostřed Vltavy začal koncert. Jednou se nám povedlo, že jsme hráli zrovna, když loď projížděla pod Karlovým mostem a my stáhli střechu. Pamatuji si, že jsme zpívali Požár a byl to asi nejsilnější moment, když jsme podeplouvali Karlův most.
J: To bylo krásný, za mě je to taky určitě nejsilnější zážitek.
Kdy je podle vás nejideálnější moment na to pustit si Stejný lepší nebo hudbu obecně?
L: Já ani nevím, doufám, že kdekoliv. Některé písničky by se daly hrát v klubu. Pokud někdo běhá rychleji, tak i při běhání, protože většina je svižnější. Nebo jako ranní probuzení.
J: Je tam kontrast mezi melancholičtějšími texty a poměrně rychlou taneční hudbou, takže myslím, že spektrum situací nebo nálad, během kterých si to pustit, je široký.
L: Projížďky městem v autě.
Jak vidíte současnou českou hudební scénu? Přijde vám, že je spíše konzervativní, nebo otevřená novým umělcům a žánrům?
L: Přijde mi, že je hrozně centralizovaná na Prahu. Velký rozdíl mezi námi a Slovenskem je ten, že Bratislava není město, kde by se všichni tvořiví umělci shlukovali. V každém větším městě, ať už je to je Žilina, Prešov nebo Košice, jsou menší scény a společně fungují. U nás je to Praha, trochu Brno, ale nevím o žádné scéně například v Plzni, Ústí nebo Liberci, což je škoda.
J: Do určité míry je to komunitní, lidé spolupracují napříč žánry.
L: Já bych byl mnohem radši, kdyby všichni… tedy já asi nemám co říkat, já jsem taky naplavenina a šel jsem do Prahy. Mohl jsem budovat scénu v Sudetech, ale je těžké být takhle odstřižený. Praha to válcuje natolik svou gravitací, že jsou nakonec všichni v Praze.
Ještě mi na konec prozraďte, kterého interpreta jste v poslední době objevili?
L: Já vím, ale nevybavím si název, můžu se podívat na telefon?
oba otevírají své mobily
L: Tak můj největší objev za poslední měsíc je projekt 3NDLES5 a Crazymike, alternativní rap, trochu temná elektronika, to mě hodně baví.
J: Já jsem asi ani tolik hudby neposlouchal, protože jsme neustále pracovali na té naší.
