Synťáky, samply, suverenita. Acid beaty a komplexní texty plné obskurních referencí. Experimentální projekt LAOKOON producenta Jirky Macha a rappera Mikuláše Hamerly prověří ušní bubínky i těch největších hudebních nerdů. Ačkoliv se jedná o rap s počátkem v jednom brněnském bytečku, kvalitou produkce se dostává na úroveň těch největších jmen ve hře, a možná ještě výš. Na podzim vydaná deska DOPING se zabývá zejména přehlceností v dnešní uspěchané společnosti, na kterou reagují obdobně hektickým soundem. S kluky jsme si povídali o prvních setkání s alternativní scénou, o budoucnosti žánru nebo třeba o tom, proč v jejich tvorbě nenajdeš laciný vtípky.
Můžete trochu přiblížit váš background a první pokusy o tvorbu hudby?
Mikuláš (dále jen M): Oba pocházíme ze Slezska, a když chceš, tak se postupně seznámíš s podobně zapálenými lidmi, kteří mají stejnou chuť tvořit.
Jirka (dále jen J): Je to taková slezská symbióza – je tam mnoho lidí, kteří se potkávají napříč generacemi a které spojuje muzika. Je to mnohem větší, než my. Opava, Bruntál a Krnov – to jsou města, která jsou od sebe docela daleko, ale stejně se ti lidé znají. A je jedno, jestli ti je padesát, nebo patnáct. Všechno je to tam hezky spjatý.
M: Přesně. A taky je jedno, jestli hraješ na kytaru nebo rapuješ. My jsme vyrostli na zkušebnách, kde se nahrává elektronika. Snad poprvé jsem byl v nějaké punk-noisové zkušebně, kde hraje sedm lidí naráz a nikdo se neslyší. A to je nejvíc!
J: Je to prostě skvělá orná půda. Konkrétně jsme se poprvé potkali právě na nějaký chatě na tripu, ale to jsme si moc nepopovídali, to jsem spíš vnímal trávu okolo sebe. (smích)
V té době byl u nás hip-hop a rap v dost zajímavé části vývoje. Na scéně se hodně jely rap battles a freestyly, kterým kralovali třeba Tafrob a Rest. Mikuláši, jakou stopu to na tobě zanechalo?
M: Tohle jsem samozřejmě vnímal a cenil. Dřív to byla nutnost, umět freestylovat. Kdo to neuměl, byl sráč. Já jsem to ale třeba nikdy moc neuměl, musel jsem se to až naučit. Učil jsem se uvolnit, protože jsem nad tím moc přemýšlel a styděl jsem se říkat blbosti. Teď si to moc užívám, a některý věci na albu jsou taky freestyle.
Jirko, o pár let později ses přestěhoval do Brna, zanedlouho se k tobě připojil Mikuláš. Byla to právě tahle náhoda, která dala vzniknout novému projektu?
J: Jel jsem hrát koncert do Ostravy do Provozu s projektem Killiekrankie, což je taky elektronika.
M: Provoz je strašně důležitý středobod ostravský alternativy, poblíž vítkovických oceláren, jak jsou teď Colours. Dřív to mělo přízvisko Hlubina, dneska je to U řeky. Je tam filmový klub, pořádají se tam koncerty, literární večery, a tak dál.
J: No a zrovna tam byl i Miky. Já měl místo navíc, a věděl jsem, že zrovna shání spot v Brně. Bral jsem to jako znamení, podobně random způsobem jsem se k tomu bytu dostal i já – taky od kámoše. Zeptal jsem se ho dřív, než vůbec začal hledat.
Jak nahráváte alba? Zavřete se do místnosti a něco z toho prostě musí vylézt?
J: Já těch beatů mám strašně moc. Přirozeně, nijak na to netlačím. Vybereme ty nejlepší a ty se pak nahrají. Co má smysl, tak se ještě leští, přidáváme další zvuky, ať to není jen devadesátkový boombap, jedna smyčka a čau.
M: Je to hodně tam a zpátky. Pořád se jen selektuje a leští, znova a znova. Je to strašný síto, ale je toho hrozně moc, nás baví furt něco tvořit.
Takže také máte plný šuplíky, jako třeba Mac DeMarco?
J: Jasně, taky bych klidně vyhodil 9 hodin něčeho, ale zatím to tak nevidím.
M: Na tohle album jsme nahráli přes šest hodin materiálu, ale museli jsme to zkrouhnout na 36 minut.
Tématem vaší poslední desky je přehlcenost moderní doby. Vnímáte se jako děti internetu?
M: Já se považuju za naprosto pure internetové dítě a internet miluju. Myslím, že jsem jeden z mála lidí, kterým internet moc neubližuje. Občas radši budu online, než abych šel na procházku. Ale dělám to vědomě, dokážu to v sekundě vypnout a přepnout se zase zpátky. Samozřejmě, že na něm hodně prokrastinuji, ale nejvíc času na netu strávím asi hledáním nové hudby.
Ptám se, protože ve tvých textech často najdeme obskurní reference týkající se třeba videoher nebo populární kultury. Jeden z vašich předchozích tracků se jmenuje Andrew Callaghan, což je ikonický nezávislý žurnalista známý právě na YouTube.
M: Jo, to je fakt. Já si myslím, že to strašně dobře odráží naše hlavy, které jsou opravdu přeplněné a my bychom občas chtěli udělat něco i podstatně jednoduššího, ale myslím si, že to jde úplně proti nám. Je pro nás náročné přizpůsobit se jednoduššímu formátu.
Na desce máte pestrou sbírku spoluprací. Producent BoLs/sLob, zpěvačka Kristína Mindová z Obligatne, rapperka Arleta… Jaké jsou příběhy za těmito kolaboracemi?
M: Víceméně se jedná o naše kamarády, se kterými jsme si hudebně sedli, což nemusí být pravidlem. Je to takové kamarádské album, těch featů mělo být původně ještě víc. Výjimkou je Idea, ten nás oslovil sám a feat poslal jako úplně první. Idea je takový papá českýho rapu – hodně se o tu scénu stará a furt se posouvá dopředu. Zároveň je to extrémní nerd, který furt sosá nový alba, což je mi sympatický, protože rapper, co poslouchá jenom rap je prostě poloprázdnej. On poslouchá všechno a je to skvělý. To přesně musíš dělat. Teda nemusíš, ale měl bys.
Nedávno jste hráli v pražském MeetFactory společně s Cringe Princem a P/\STí. V jejich hudbě je hodně výrazná nadsázka a humor, zatímco vaše tracky jsou spíš suverénní, použil bych i výraz “pěst na oko”. Vyhýbáte se této lehkosti záměrně?
M: Zrovna nedávno jsme to řešili s Toyotou Vangelisem, že je to pro nás dost nepřirozený. Ale vlastně ne, my zbožňujeme debilní humor. Milujeme stand-up – Daniella Slosse, Bo Burhnama… Ale asi se prostě u té hudby neradi cítíme pošetile, nebo poťouchle. Já mám mnohem radši, když z hudby dostanu vážný, soustředěnější zážitek.
J: Ten samotný humor na sebe často bere až moc pozornosti.
M: V rámci LAOKOON to určitě neplánujeme. Jirka se mnou občas freestyluje na nějakém kradeném beatu. Máme třeba 150 tracků úplně z místa, který jsou naprosto silly, úplný hnus. (smích) Je to, jako kdybys poslouchal současný rap, který je k tomu navíc obraný o jakoukoliv snahu. Možná to hodíme na TikTok.
J: Když chceš být vtipný, tak to nemůžeš jen tak vypnout. Je divný mít nějaký cool tracky a najednou mezi tím track o tom, jak babička peče buchtu. Ale klidně o tom napíšeme track, to není problém.
Jaké jsou vaše plány na rok 2024?
M: Pojedeme tour, sekundovat nám budou kámoši Blue Uandi nebo mezi patry klid. Vinyly budou někdy v průběhu roku. Zároveň určitě plánujeme vydat nějaký tracky, které se nevešly na DOPING. Máme v hlavě čtvrté album, který bude dost jinak posazený, než skoro všechno doteď. Ty beaty jsou dost jinačí, takže jsem se tomu musel přizpůsobit. A chystáme EPčka s kamarády, to vznikne nějak přirozeně. Chceme rozjet kolektiv garçons, vpalte si to jméno do hlav a čekejte, co se stane!
Za minulý rok jste určitě slyšeli tunu nových releasů. Co vás zaujalo nejvíce?
J: Za mě určitě nová Caroline Polachek a její Desire, I Want to Turn Into You. Zprvu se mi to absolutně nelíbilo, ale pak to najednou cvaklo a je to naprosto fantastický.
M: JPEGMAFIA & Danny Brown, Slowthai a Mick Jenkins – všichni vydali úžasný rapový alba. Určitě taky novej Oheontrix Point Never. A taky post-punkové trio Model/Actriz, v Roxy jsem viděl naživo úžasnou Yaeji, to je asi moje top deska.
Velkým šokem byla nová deska od Andrého 3000, když vyměnil rapový bars za meditativní flétnu.
J: Doufám, že to nakopne ten žánr, nebo vlastně divoké přístupy k tvorbě obecně. Stejně jako třeba Lil Yachty, který vydal psychedelické album. Doufám, že víc rapperů to pochopí, protože rap umírá. Když se podíváš na Billboard Top 100 v Americe, tak je to jasný. Vždycky to bylo tak, že ten, kdo vede žebříčky, udává tu kulturní sílu. Ale už to tak není.
M: Já myslím, že lidé, kteří cení tu raw cestu rapu, ten čistý trap – věci jako Million+, Drake, Migos, atd. nejsou ready na to, že přichází velká změna. I ty největší hvězdy, třeba Lil Uzi Vert nebo Playboi Carti, mění přístup ke hře. A to se děje právě skrze podklady. Ti lidé na to nejsou moc připravení a neuvědomují si, že tohle je přesně ta změna, k tomu alternativnímu a k experimentálnímu. Přízvisko “alternativní” už podle mě vlastně nedává moc smysl, protože k čemu se alternuješ? Vytváříš jeden celek, možná jen víc zkoušíš.
