Pod pseudonymem Nanashi se skrývá éterická zpěvačka, producentka a raperka Hana Kovaříková. Hudbě se jako samouk začala věnovat teprve před třemi roky, ale nedávno se pochlubila již druhým albem. Díky zpěvaččině zálibě v žánrových crossoverech se na desce míchá elektropop, post-rock, indie rock nebo třeba cloud rap. Stěžejním tématem na albu Josei (v překladu z japonštiny to znamená žena) je duše žen a jejich životní strasti a slasti.
Vztek je v hudbě hrozně důležitý…
Hned na úvod bych ráda začala tím, že si voláme přes Zoom, protože akorát točíte projekt v Krkonoších, můžete ho nějak přiblížit?
Zrovna jsem na skok doma ve Zlíně, ale brzy se zase do Krkonoš vracím. Hraju v absolventském filmu kamarádky, které vypadla herečka. Myslím, že to bude moc hezký projekt!
Lákalo by vás věnovat se herectví i do budoucna?
Nebráním se tomu, ale záleží na konkrétním projektu. Pokud by mě zaujal, tak ano. Myslím, že je fajn, když člověk změní prostředí a lidi kolem sebe. Navíc jsem se díky tomu dostala ze své komfortní zóny.
Kdy jste si uvědomila, že se chcete věnovat právě hudbě?
Zhruba před třemi lety. Velký vliv na mě měl covid – všichni byli najednou zavření doma a zkoušeli nové věci. Chtěla jsem na chvíli zapomenout na okolní svět. Jistý vliv na to měl určitě i můj přítel, který je producent (rainer – pozn. red.). Často mě zajímalo, co dělá a s kým pracuje. Lákal mě jeho svět. Nikdy předtím jsem se zpěvu nebo rapu nevěnovala, a i když jsem ráda psala, byla jsem dost stydlivá. Přítel mě tehdy nakopnul.
Vystupujete pod uměleckým jménem Nanashi, co znamená?
Se jménem jsem hodně tápala. Věděla jsem, že jedna z věcí, co opravdu nechci udělat, je měnit si pseudonym po nějaké době, takže jsem vybírala velmi pečlivě. Díky anime jsem měla naposlouchanou japonštinu a líbilo se mi, jak některá jména zní. Nanashi jsem si vybrala, protože v překladu znamená bezejmenná, anonymní, což mi přišlo trefné. Nevěděla jsem, jakou hudbu chci dělat a doteď si myslím, že ani nepatřím do žádné určité koleje či kategorie.
A chtěla byste do nějaké patřit?
Zatím jsem spokojená s tím, jak to je. Nejhorší, co můžeš v hudbě udělat, je upnout se k jednomu žánru a věnovat se mu až do konce. Člověk se v průběhu let vyvíjí, stárne, dějí se mu různé věci, které by ho měli v hudbě a jeho soundu ovlivnit. Navíc mě baví experimentování se žánry a zkoušení nových hlasových poloh.
Nikdy se neomezuji jen na jeden žánr, přijde mi kouzelné, že se můžou navzájem prolínat…
Jak probíhá váš kreativní proces skládání?
Intuitivně. Odmala jsem hudbu milovala a nonstop něco poslouchám, ať už jde o metalové Rage Against the Machine nebo pop. Všechno má své kouzlo. Samotný proces probíhá tak, že mě napadne melodie, na kterou pak nabaluji další nástroje. Nikdy se ale neomezuji jen na jeden žánr, přijde mi kouzelné, že se můžou navzájem prolínat – miluju žánrové crossovery.
Jaký vnímáte rozdíl mezi svým debutovým albem a deskou Josei, kterou jste pokřtila v lednu?
Celý proces s Josei byl jistější, méně chaotický. Na prvním albu se člověk spíše představuje – nejen scéně, ale i sám sobě. Navíc jsem měla zafixované, že mám hodně jemný holčičí hlas. Nyní už jsem věděla, co chci. Více jsem poslouchala rap nebo až drsný rockový projev, který jsem zkusila a bylo to strašně uspokojující. Myslím, že nějaká agrese, vztek a sebevědomí jsou v hudbě strašně důležité. Na Josei jsem dala prostor jak vzteku, tak jemnějším skladbám.
Lidé akceptují pouze obecný názor, že je žena jemná bytost, něžné pohlaví, které by mělo zpívat jemným hlasem a nemluvit sprostě. Baví mě podobné věci porušovat.
Vzteku vůči něčemu konkrétnímu?
Je to vztek vůči různým věcem, co se mi staly, lidem, se kterými jsem se potkala a co se děje ve světě obecně. Jedná se o můj způsob, jak se s tím vyrovnat. Přijde mi, že lidé hodně potlačují emoce, což je asi do jisté míry dobře, protože spolu musíme ve společnosti nějak fungovat. Pro mě je ale hudba safe space, kam můžu všechny emoce nasměrovat. Řízený vztek v songu je pro mě posilující a může zvýšit sebevědomí nebo dodat kuráž i posluchači. Také si myslím, že jde i o jakýsi zvyk, protože na ženské scéně se ta agrese tolik nevidí. Lidé akceptují pouze obecný názor, že je žena jemná bytost, něžné pohlaví, které by mělo zpívat jemným hlasem a nemluvit sprostě. Baví mě podobné věci porušovat.
Cítíte, že je pro vás, jako pro zpěvačku, těžší prosadit se na hudební scéně?
Je otázka, jestli to mají ženy ve světě rapu těžší. Na začátku to může být obtížnější, protože je to spíše mužské prostředí. Ale ženy mají svoje zbraně, a teď nemyslím tělo, ale svůj šarm a do hudby přináší specifickou energii, čímž vyčnívají nad ostatními. Například mi přišlo osvěžující, že kluci z Milionu+ se spojili s Annet X. Bylo fajn vidět, že rapová scéna nemusí ženou opovrhovat.
Žena může být nejen zranitelná, ale i silně samostatná a nezávislá.
Na albu zpíváte například o Barbie nebo řecké bohyni země Gaie. Jaký význam má pro vás inspirace výraznými ženskými osobnostmi nebo postavami, zejména tedy v kontextu alba Josei, které v překladu znamená žena?
Nešlo úplně o inspiraci. Jsou to příběhy a pocity napsané z pohledu ženy, které zažívá skoro každá žena v životě. Příkladem je píseň Barbie, která je o ženě, jež se pohybuje v rapovém světě, ale zároveň může ukázat svou zranitelnou stránku, podobně jako panenka Barbie. Připadá Ti, že s ní můžeš dělat, co chceš, převlíkat ji podle svého vkusu, ale celý song vlastně tajně ukazuje, že žena může být nejen zranitelná, ale i silně samostatná a nezávislá.
Oproti debutovému albu zpíváte výhradně v češtině, cítíte se v ní jistěji?
Jistější ne, pořád mě baví zpívat anglicky, i když právě teď nemám žádné nové věci. Pro mě asi není rozdíl ve vnímání jazyka, ale cítila jsem, že skladby na Josei chci vyjádřit česky. Na prvním albu jsem to střídala, protože už tehdy jsem byla nerozhodná. Další album může být zase celé v angličtině, uvidím, jak se budu zrovna cítit.
Máte na albu nějakou srdcovku?
To je nesmírně těžké, zejména vzhledem k tomu, že skladeb je na albu 19. Ale asi musím říct, že je to Když mi Maria vhlédla do duše, tak se rozplakala. Odhalila jsem se v ní více než jindy. I kdybych se nakonec rozhodla ji na Josei nepřidat, poslouchala bych ji neustále sama pro sebe.
Často se říká, že skládání a hudba obecně jsou pro umělce určitou terapií, ale nebylo pro vás na druhou stranu těžké se odhalit?
Vždycky to bude těžké a spojené s rizikem. Od samého začátku, kdy jsem začínala zpívat, jsem se potýkala s obavou, že hudbu někdo zneužije proti mně. Že se mi vysměje za zády nebo, že se setkám s naprostým nepochopením. Klíčovou motivací je ale pro mě to, že i kdyby mou hudbu někteří nepochopili a mě považovali za šílenou, stačí, když mezi nimi najdu alespoň jednu osobu, která sdílí podobné pocity.
Kdy je podle vás nejlepší moment na to si vaši hudbu pustit?
Rozhodně to není hudba, kterou by sis pustila v práci. Ideálně v situaci, kdy se chceš vychýlit ze stereotypu. A pak třeba chvíle, když jdeš večer z party a jsi trochu opilá a zasněná. Spíš jako večerní poslech než ranní.
Jak byste chtěla, aby lidé popisovali vaši hudbu?
Duchaplná. Inovativní a emočně silná, plná života. Chtě nechtě do toho dávám hodně ze sebe, takže by se mi líbilo, kdyby se mnou ostatní lidé cítili.
Zakládáte si na nějaké image – ať už vizáži nebo vystupování?
Určitě, image je důležitá, i ve smyslu, že lidé si zapamatují, když vystupuješ odlišně. Během koncertu se vždy snažím udržovat s posluchači úzký kontakt. Když vidím, že znají texty, tak se k nim třeba nakloním, abychom si refrén zazpívali do mikrofonu společně. Vizáž s tím souvisí, ale tolik ji nehrotím, hlavně se chci cítit pohodlně. Zároveň ráda udržuji barevnou paletu tvorby, často pracuji s růžovou, kterou dávám do kontrastu s černou. Navzájem se bijí, ale zároveň doplňují, což charakterizuje i mou hudbu – zasněné, jemné skladby a ty drsnější.
Kdo vás v hudbě inspiruje?
Minulý rok mě silně ovlivnila Ethel Cain, která si hudbu sama produkuje a z její tvorby je poznat, jak intimně umí skladbu uchytit. Pak zbožňuji třeba Yeule. V poslední době poslouchám hlavně ženské umělkyně, protože se dokážu s jejich texty více spojit.
