Syntezátory a elektronické nástroje jsou natolik nedílnou součástí většiny moderní hudební produkce, že na ně místy skoro zapomínáme. Odkud se vzaly, jak se prosadily a jak jejich význam přesahuje hranice pouhého hudebního nástroje?
Za zrod moderních syntezátorů, nástrojů, které generují zvuk z elektrického signálu, vděčíme mimo jiné technologickému rozvoji elektroniky a komunikačních technologií z dob druhé světové války. Poválečné období ale dalo prostor mírumilovnějšímu využití těchto pokroků v oblasti hudby a netrvalo dlouho, než se začaly objevovat první experimentální projekty pracující se syntézou zvuku.
Samotná elektronická hudba si musela svoje jméno tak trochu vydobýt. Původně totiž vůbec nebyla za hudbu považovaná a mluvilo se o ní jako o “elektronické tonalitě”. I tak ale v rané fázi svého vývoje našla své uplatnění – v roce 1956 vyšel první kompletně elektronický soundtrack manželů Barronových k filmu Zakázaná planeta. Přesto ale ještě dlouho zůstavala především v experimentálních laboratořích univerzit a ve studiích, jako byl Radiophonic Worskhop britského BBC. Projekty se stejnými zájmy, ale novými cíli ovšem fungují i v současnosti – jedním takovým je třeba Elektronmusikstudion (EMS) ve Stockholmu.
Na přelomu 60. a 70. let se synťáky pomalu proměňují z obskurní experimentální technologie na komerčně dostupné nástroje. Hodně k tomu tehdy přispěl Robert Moog a Don Buchla s jejich modulárními syntezátory. Ty fungují vlastně na podobném principu jako moderní hudební produkce: začínáte s nějakým zvukem, který postupně necháte projít různými filtry, které upravují jeho barvu, délku trvání a charakter obecně.
Narozdíl od softwarových nástrojů dneška museli ale tehdejší uživatelé syntezátorů pracovat s fyzickou kabeláží a rozměrnými přístroji, za které si taky dost připlatili – jejich ceny se pohybovaly v řádech nižších desetitisíců dolarů a i to byl, co se přístupnosti týče, značný pokrok od dřívějších syntezátorů za stovky tisíc dolarů. Pro srovnání – dnes se ceny dostupnějších analogových syntezátorů pohybují v řádu stovek dolarů.
Následující dekády rozvoj ještě urychlily. Sedmdesátky znamenaly ještě větší přenosnost a dostupnost, ale i nové funkce, jako polyfonní syntézu (schopnost generovat vícero tónů najednou). Mimo to se touto dobou začínají rodit žánry jako třeba house, který se stává hudbou afroamerických queer komunit v Chicagu. V roce 1977 vzniká dokonce i český modulární syntezátor jménem číslizvuk.
V osmdesátých letech se pak syntetizovaný zvuk stává ikonickou součástí hudebního mainstreamu a vznikají první digitální synťáky. Zlom ale určitě zaznamenaly i devadesátky, kdy se umělci dočkali prvních softwarových nástrojů a syntéza zvuku se rázem stala dostupnou i pro běžné smrtelníky bez nacpaných peněženek.
Nejde jen o to, co tvoříme, ale i co boříme
„Tohle místo je hodně o učení a odnaučování. Třeba odnaučování představ o tom, do jakého věku se člověk může učit, nebo že aby tě někdo vnímal jako hudebníka nebo hudebnici, tak nemusíš vydávat alba a můžeš mít hudbu jen jako koníčka.“
Takhle popisuje prostor pražské Synth Library jeho spoluzakladatelka Marie Čtveráčková aka Mary C. Projekt vznikl jako sesterská základna původní synth library v Portlandu a spojuje technické zázemí plné historických i moderních syntezátorů s knihovnou hudební, společenskovědní a technické literatury.
„Původně jsme dělali nějaké workshopy a setkání, protože nám chyběla nějaká diskuze o nástrojích a o tom, jak se hudba dá dělat. Okolo elektronické hudby panuje strašně moc stereotypů a nás rozčilovalo, že tu chybí možnosti, jak se o tom učit. Naše primární funkce není být jenom místem, kde si může člověk vyzkoušet nějaké nástroje, ale i prostorem, kde probíhá nějaká diskuze o tom, co je možné dělat a změnit, nebo jak se inspirovat ve vlastní tvorbě. Nějaké společné učení a obohacování. Učení se citlivosti, ohleduplnosti, respektu…”
Tento pohled se promítá ve snaze o postupnou liberalizaci a emancipaci na hudební scéně. Syntezátor totiž v těchto komunitách představuje víc, než jen další nástroj sloužící většímu celku kapely nebo sólovému hudebníkovi typu Michal David, ale takřka vlastní entitu, se kterou může každý pracovat svým vlastním způsobem a bez cizího vměšování či hodnocení. S touto myšlenkou hodně pracuje právě scéna kolem modulárních syntezátorů, jejichž velkým popularizátorem v tuzemsku je brněnské studio Bastl Instruments, ve kterém se od roku 2013 zabývají vlastním vývojem a výrobou modulárních syntezátorů. Zároveň sami deklarují přesah svého působení za hranice hardwaru a hudby do společnosti jako takové.
“Náš tým vytváří a podporuje nové příležitosti pro interprety a společně zkoumáme možnosti sociálního dopadu hudby v reálném světě i online.” – úryvek manifesta Bastl Instruments
„Ten modulární systém může být metafora k systému, ve kterém žijeme. My jsme začali používat název “systems of power” – systémy moci nebo systémy kontroly. v těch modulárních systémech probíhá nějaké kontrolní napětí. Ty termíny se mi hrozně líbí, když si představím, že ve společnosti je vlastně také nějaké kontrolní napětí, které nás nutí dělat věci určitým způsobem, něco si myslet o ostatních lidech a vytvářet si preference. A jako je modulární ten nástroj, tak je modulární i ta společnost. Pořád se proměňuje a my v ní můžeme něco konfigurovat. (…) Takže tady často říkáme, že je dobré zamyslet se nad tím, co tvoříme, a co naopak boříme.“
Celkově jde o pohled, který prostupuje současnými hudebními komunitami nejen kolem modulárních syntezátorů. DIY kultura, geekovství a odpor ke konzumerismu všechny vedou k bastlení: nezřízenému kombinování a upravování vlastních syntezátorů a především zvuku. Nauka o nich se následně v duchu odporu ke gatekeepingu šíří skrze různé komunitní prostory, workshopy a koncerty, které jsou otevřené každému, kdo o ně má zájem. (Další takové organizace u nás představují třeba i ostravsko-pražský label GIN&PLATONIC nebo Genot Center.)
Esenciální poslech:
Kraftwerk – Autobahn (1974)
Parta nadšenců z Düsseldorfu stála u rozvoje sub-žánru zvaný krautrock, který se vyznačuje hypnotickými rytmy, avantgardními postupy a zejména implementací syntezátorů. Netrvalo dlouho, a magický zvuk elektronických nástrojů okouzlil i masové posluchačstvo ve Spojených Státech. Dvaadvacetiminutová meditace připomíná nekonečnou jízdu po německých dálnicích.
Donna Summers, Giorgio Moroder – I Feel Love (1977)
Zakladatel italského disca vypráví o kolaboraci s královnou soulu v monologu pro Daft Punk (2013) následovně: “Chtěl jsem natočit album se zvuky padesátých let. Zvuky šedesátých a sedmdesátých let. A pak mít zvuk budoucnosti. A já jsem si řekl: Počkej chvilku. Znám syntezátor – proč nepoužít syntezátor, který je zvukem budoucnosti […] Jakmile oprostíte svou mysl od konceptu, harmonie a správnosti hudby, můžete si dělat, co chcete.”
Depeche mode – Just Can’t Get Enough (Shizo mix) (1981)
Před pár týdny u nás “depešáci” dvakrát odsloužili svou elektropopovou mši. Britské uskupení si získalo srdce milionů fanoušků po celém světě, zejména díky svému potemnělému zvuku. Kytarista a klávesista Martin Gore vzpomíná: “Mým snem bylo spojit emoce Neila Younga nebo Johna Lennona přenášené syntezátory od Kraftwerk. Soulovou hudbu hranou elektronickými nástroji.” Remix nesmrtelného hitu přináší více synťákových vyhrávek a celkově zlomyslnější zvuk.
Soft Cell – Tainted Love / Where Did Our Love Go (1981)
Mezi lety 1981-1988 lze mluvit o vrcholu tzv. “druhé britské invaze” ostrovní hudby na americký trh. Singly od kapel typu The Human League, Eurythmics či Duran Duran okupovaly až polovinu vrcholu hitparády za oceánem. V roce 1983 celých 30% prodaných nahrávek v USA pocházelo právě z UK. Klip k songu “Video Killed the Radio Star” od The Buggles byl prvním vysílaným videoklipem na kultovní stanici MTV a předznamenával definitivní porážku starého média. Právě videoklipy stály za velkým úspěchem těchto kapel – “tradiční” rockeři v tomto ohledu zaspali dobu a proti discu se vedly urputné kulturní boje. Součástí této revoluce byli i lehce erotičtí Soft Cell. Vybrali si cover hitu “královny severního soulu” Norah Jonesové, a na druhou stranu nahrávky byli přinuceni vložit další předělávku, čehož dodnes litují. Singl se na žebříčku Hot 100 držel tehdy rekordních 43 týdnů. Track mimo jiné zazněl ve filmu Climax provokativního režiséra Gaspara Noé. Ze stejného alba, “Nonstop Erotic Cabaret” pochází také lechtivá Sex Dwarf, jejíž videoklip byl ve Spojeném Království zakázán kvůli zobrazování BDSM praktik.
New Order – Blue Monday (1983)
Po tragické smrti frontmana Iana Curtise se zbytek kapely Joy Division rozhodl nastavit nový řád v trendech britské hudby osmdesátých let. Jejich singl Blue Monday je údajně nejprodávanějším dvanáctipalcovým singlem všech dob. Výjimečný track boří klasickou strukturu písně, roboticky přesný kopák je později doprovázen hypnotickým přílivem syntetických zvuků.
Aphex Twin – Windowlicker (1999)
Acid house, jungle, drum’n’bass, ambient, IDM, techno, a možná ještě víc. Richard D. James je mužem mnoha přezdívek a žánrů, a jeho vliv na experimentální elektronickou scénu nelze dostatečně docenit. Již od raného věku prováděl pokusy s rozličnými nástroji, například když do rodinného piana umisťoval hřebíky a železné sponky. “Když mi bylo 12, koupil jsem si syntezátor, myslel jsem si, že je to sračka, rozebral jsem ho a začal s ním blbnout […] dokázal jsem si postavit vlastní obvody od nuly. Začal jsem upravovat analogové syntezátory a krámy, které jsem si koupil, a stal se závislým na vytváření zvuků.” Jeho asi nejznámější track, Windowlicker, je úchvatná i strašidelná jízda zároveň. Jedinou srozumitelnou větu ve skladbě přednáší tehdejší Richardova přítelkyně, a v překladu z francouzštiny znamená “rád vyrábím psí žrádlo”.
Ventolin – Indián (2017), Mech (2021)
Samozřejmě nesmíme vynechat ani zapálené hračičky z našich končin. Za zmínku stojí například Ventolin, pojmenovaný podle léku pro astmatiky. Mgr. David Doubek, PhD. přednáší na katedře psychologie PedF UK v Praze, ve volném čase však vyrábí všemožné pazvuky na svých přístrojích. Na jeho koncertech můžete vidět mistrné improvizace na rozličné krabičky, ve kterých se možná ani on sám nevyzná. Jeho hravé, chytlavé texty a pozitivně laděné beaty Ti dozajista vykouzlí úsměv na tváři.
Jestliže Tě rozmanitost a univerzálnost synťáků zajímá více, můžeš je najít na některých albech těchto umělců: Yes, Ultravox, David Bowie & Brian Eno, Jean-Michel Jarre, LCD Soundsystem, Tangerine Dream, Pet Shop Boys, Gary Numan, Vangelis, Mike Oldfield, The Chemical Brothers, Massive Attack a další…
Zároveň k tématu existuje nepřeberné množství materiálů od různorodých nadšenců, které mohou Tvůj vhled do tématu obohatit. Doporučujeme se podívat například na tyto zdroje:
Video esej – Before Are “Friends” Electric?: How Synth-Po-Pop: Became Synth:
Krátký dokument o pionýrce elektronické hudby a skladatelce úvodní znělky Doctora Who, Delie Derbeshyre:
Pinch, T. J., & Trocco, F. (2004). Analog days: The invention and impact of the moog synthesizer. Harvard U.P. :
Synth Brittania – Dokument z produkce BBC:
Synthlibrary
http://www.zvukpraha.cz/synthlibraryprague/
