Fajn, jupí, krásný, nejlepší, nádherný…
Sobotní koncert s názvem KLASIRDO byl přesně takový, jak o tom sám frontman kapely Bert & Friends Albert Romanutti zpívá v písni Plody Moří. A k tomu bychom mohli dodat i přívlastky jako jedinečný a bravurní. Hudební skupina v pražském Rudolfinu představila své skladby v komorně-klavírním aranžmá a zakončila tím 27. ročník festivalu Prague Sounds.
Ve velkolepé Dvořákově síni zavládlo magické ticho, jen okamžik před tím, než Albert Romanutti, frontman kapely Bert & Friends, udeřil do prvních několika kláves černého křídla značky Steinway and Sons. Stíny na klenutých stěnách začaly tančit ve světle reflektorů a na pódiu začali v dokonalé souhře kouzlit čtyři členové kapely, netradičně oděni do černých fraků – tak, jak je většina fanoušků běžně nevídá. A pokud naopak někdo na koncert zavítal tak trochu náhodou, zřejmě by vůbec neodhadoval, jak výstřední tvorbou tito hudebníci své publikum jinak běžně baví.
V úloze “klasických hudebníků” však všichni (Albert Romanutti – autor, klávesy, zpěv, Vladimír Mikláš – kytara, Jakub Šindler – bicí, David Herzig – baskytara) působili po celou dobu koncertu velmi sebevědomě. Není se čemu divit, členové kapely totiž mají leccos za sebou. Společně vystudovali Konzervatoř Jaroslava Ježka, Albert Romanutti konkrétně jak obor skladba, tak i obor dirigování, a k tomu figurují i v řadě dalších, nejen čistě hudebních projektech. A celé Rudolfinum si naprosto podmanili.
Publikum bylo pohlceno každým tónem – někteří se nechali melodiemi unášet se zavřenýma očima, jiní sledovali s napjatým očekáváním každý pohyb na pódiu. Humorné momenty jako například zamilovaný duet mezi Albertem a Vladimírem nebo kolektivní smích nad dadaistickými texty střídaly emoce úžasu a dojetí při famózních klavírních sólech nebo změnách pěveckých poloh již několikrát zmíněného frontmana.
Romanuttiho srdečné promluvy směrem k početnému publiku, ve kterých divákům několikrát poděkoval za nepopsatelný zážitek, rozněžněly nejednoho posluchače. „Děkujeme, že jste součástí tohoto výjimečného dne. Asi opravdu nejlepšího v našich životech,“ prohlásil dojatě za všechny spolukapelníky. „Jste lásky!“
Když se koncert chýlil ke konci, zaplněné Rudolfinum na 80 minut trvající zážitek odpovědělo kapele potleskem ve stoje. Ten trval dlouhé minuty, díky čemuž si nadšené publikum vynutilo i poslední přídavek. Po něm už se kapela s diváky rozloučila doopravdy a oba tábory odcházely domů s vědomím, že tento večer se opravdu povedl a zapsal se do srdcí všech jako nezapomenutelná hudební událost.
