Ve Venuši ve Švehlovce proběhla 30. listopadu premiéra nového díla Natalie Tiny Jelevy – Jsem matkou tvých dětí, mami, které tematizuje rodinné role, trauma, sociální selhání a návraty do minulosti. Autorka své dílo nepopisuje jako inscenaci, ale jako „obřad“, v němž ožívá její osobní zpověď. Představení ve mně silně rezonovalo, a proto jsem se Tiny zeptala na další detaily o procesu, tématech i vnitřní cestě, která k dílu vedla.
Jak vůbec vznikl nápad na tuto inscenaci?
Asi ani nevím. Měla jsem za úkol vymyslet něco pro festival Případ pro sociálku a impulzivně jsem se rozhodla udělat celovečerák. Já totiž neumím nic jiného než zpracovávat sociální témata.
Jaký byl tvůj tvůrčí proces – od prvotní myšlenky až k finální podobě?
Nejdřív jsem ve škole psala text do jednoho předmětu, ale byla jsem tehdy fakt deprimovaná z toho, v jaké situaci žiju, takže jsem ze vzteku napsala knihu. Chtěla jsem vytvořit něco pro děti z děcáku, pěstounské péče nebo z nevýhodných sociálních pozic – aby měly něco, čeho se mohou chytit a co se jim bude dobře číst. Potom jsem chodila po horách, žila přes léto v Bulharsku a v září jsem si stoupla do sálu. Všechno šlo nakonec přirozeně, jen jsem si to musela v hlavě zprocesovat a být připravená dát ven úplně všechno.
Co pro tebe bylo nejtěžší a co ti naopak přineslo úlevu?
Nejtěžší je vždy spolupracovat s lidmi a očekávat po nich hotové úkoly do deadline. A pak nebýt naštvaná a vystresovaná, když to – jako vždy – nevyjde. Prostě se snažím být v klidu a věřit, že to nějak dopadne. Úlevu mi přinesla první interakce s publikem na generálce. Tam jsem si dovolila prožít všechny emoce. Místo divadelní hry mám pocit, že je to spíš hodinový obřad.
V této části představení Tina skrz pohyb ztvárňuje svého otce, který vypráví svůj příběh zpoza mříží během výkonu trestu. Otevírá jejich komplikovaný vztah a vrací se ke svému kulturnímu dědictví. „Věznice“ vytvořená z postele později v příběhu nabývá nový, hlubší a temnější význam. Rekvizity i stage design byly imerzivní a precizně promyšlené.
V díle ztvárňuješ různé charaktery – od sebe samotné až po své rodiče. Přineslo ti to nějaké vnitřní uvolnění?
Ano. Tímhle divným, ale krásným procesem jsem přijala části sebe, které mám po rodičích. Přestala jsem se bát přijmout svoje dědictví.
Pracuješ s extrémně intimním tématem – jak se ti s ním na jevišti funguje?
Miluju sdílet emoce. Miluju je transformovat do pohybu, do tance. Je to pro mě přirozený způsob vyjádření, takový dobře vykroucený.
Hra otevírá otázky kriminality, závislostí a rodinných rolí. Co je podle tebe nejsilnějším poselstvím inscenace?
Že každý z nás má vždycky na výběr. A že každý z nás unese přesně to, co v životě má před sebou.
Byl moment, kdy jsi potřebovala odstup? Jak ses chránila emočně?
Nebyl. Psychicky jsem se na to připravovala několik měsíců. Věděla jsem moc dobře, co mě čeká.
V představení se objevil i talentovaný Tomáš Sedláček.
Jak jsi pracovala s osobními vzpomínkami při tvorbě díla?
Vzpomínky na rodiče a jejich zhmotnění pro mě byly zásadní. Hodně jsem se zabývala jejich body languagem a tím, jak vyjadřovali své emoce, když ještě žili. Možná to pro mě bylo vůbec nejtěžší – protože právě v těch detailech jsem s nimi byla naprosto spojená. A víš… chybí mi hrozně moc. Vzpomínám si, jak kouřili cigaretu a povídali si s lidmi, jak jedli a byli spokojení. V těch chvílích jsem zase malé dítě, které je s láskou pozoruje.
Jak vznikaly jednotlivé pasáže? Byla to choreografie, nebo intuice?
Naprosto intuitivně. Aby některá z těch pasáží mohla vzniknout, musela jsem se do toho opravdu dostat – duši odplout někam pryč a nechat tělo, aby to vymyslelo za mě. Zároveň se ale umět do tří minut vrátit zpátky do reality.
Kdo ti během procesu nejvíc pomohl po produkční stránce?
TANACETUM mě zachránilo. Byli moji největší produkční oporou i konzultanty. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že to zvládnu sama. Asi mi doslova zachránili psychické zdraví.
Měla jsi nějaká očekávání z reakcí diváků?
Vlastně ne. Spíš mě překvapilo, že v sále se mnou všichni zůstali až do konce.
foto & text:
Josefina Grillová
