I LOVE DICK je ve skutečnost I Love Dick, takže (původní) obálka s barevným nápisem v CapsLocku je pro spolucestující v autobuse spíš takový trochu attention seeking. Přesto, penisy, a obnaženosti obecně, zůstávají, a to na všech frontách – tady karikatura na život neprojde.
Experimentální román z pera Chris Kraus se zaobírá poměrně přímočarou premisou, ve svém formě je však složitější. Ta kombinuje příběh vyprávěný skrze dopisy s politicko-sociální a kulturní kritikou a feministickým manifestem 90. let. Tato přemrštěnost je o to zajímavější, jelikož se jedná o autorčinu prvotinu – kniha vyšla v roce 1997 a od té doby následovalo osm dalších. Sama Kraus svůj styl psaní nazývá ficto-criticism – kombinace kritiky umění a autobiografie. Právě umělecké pozadí jejího života je pro knihu (a vůbec její vznik) stěžejní.
Celý příběh je totiž do uměleckého prostředí zasazen. Od začátku jsme vtaženi do manželství Chris, “neúspěšné” a neuznané tvůrkyně, a Sylvère, naopak úspěšného a známého, podstatně staršího, mediálního kritika. Nevyvážená dynamika jejich dvou osobností a vztahu se brzy stává ústředním motivem textu, jelikož Chris poznává Dicka, Sylvèreho přítele, kterým se stává uchvácená. Právě jemu po dobu několika měsíců napíše řadu manických dopisů o svých citech a zcela se mu otevře.
Spolu s tím však přichází na scénu veškeré literární prvky, obraty a poselství knihy. V popředí obsesivního a atypického milostného trojúhelníku se promítají postřehy a žité zkušenosti ženy z 80. a 90. let v prostředí americké umělecké scény. Chris je komplexní a spletitá ženská postava, díky Bohu, zároveň je ale taky vystavěná na skutečné předloze, což k její složitosti nahrává. Ve svém vyjadřování je přímá a hrubá, v kariéře, manželství a životě ztracená a neúspěšná, rozhodně nedoceněná. Ani jedno z toho ji život v kompetitivním a nadřazeném, elitářském, maskuliním prostředí neulehčuje.
Právě zde se rodí ženský hněv, znepokojivá premisa, nespolehlivost a nelíbivost vypravěčky.
O knize navíc lze mluvit jako o autofikci nebo autobiografii s beletrickými prvky; Kraus je autorkou, ústřední postavou, a zároveň vypravěčkou. Jako hlavní postava je přitom poměrně nesympatická, a to jednak s ohledem na její nezvykle komplexní charakter, druhak ale i surovost a přímost situace, ve které se ocitla, resp. do které se vědomě a úmyslně vmodelovala. Spojitostí těchto skutečností, spolu s hrubým jazykem, otevřenou nenávistí, morálně šedým charakterem postav a palčivou zpovědí i těch nejtajnějších pocitů, se dnes o knize mluví jako o “kultovní feministické klasice”.
Kniha se kvůli přelínání jednotlivých stylů a technik psaní čte poměrně obtížně – od čtenáře očekává aktivní vstřebávání informací a orientaci v příběhu, a nakonec ho stejně ponechá zmateného, co to vlastně přečetl. Autobiografický aspekt dodával příběhu svéráznost a surovost, motiv mezilidských vztahů zase určitou blízkost a dostupnost. Právě i díky tomu se kniha četla jako upřímná, otevřená a nestoudná výpověď toho, jakých podob může vztah, manželský vztah, na sebe vzít. A ještě spíš, jak zkaženost systému dopadá na vztah jednotlivce vůči světu a sama sobě. Jestli hledáte tvorbu, kde ženy nejsou karikatury pohádkových víl, this is it. A jestli stále nevíte, proč jsou ženy tak naštvané, this is also it. Hodně štěstí!
P.S. Kdyby tě surovost Kraus psaní neodradila, v září ji vyšla nová kniha The Four Spent the Day Together. *mrk mrk*
 obálka s barevným nápisem v CapsLocku je pro spolucestující v autobuse spíš takový trochu attention seeking. Přesto, penisy, a obnaženosti obecně, zůstávají, a to na všech frontách – tady karikatura na život neprojde. ){kind=link}