Pamatujete si to vzrušení, když jste šli poprvé do práce, která vám přišla jako ta nejlepší a nesmysluplnější na světě? Na pohovoru vypadalo vše tak idylicky.
“Jistě, že kabinet budete mít svůj. Ano, hledáme přesně Vás, někoho mladého, flexibilního s dostatečnou kvalifikací.”
Měli jste pak pocit, že jste ten, na koho dlouho čekali.
Ale když se poté dozvíte přesný význam těch lichotivých slov, vzrušení se pomalu mění v paniku. Flexibilní je vlastně tím nejhorším slovem. Flexibilní totiž znamená, že jsme ti slibovali tělocvik a přírodopis na druhém stupni, ale budeš učit něco jiného. Flexibilní ve spojitosti se slovem mladý znamená, že budeš učit to, co ti, kdo mladí nejsou, učit nechtějí. A dostatečná kvalifikace nemá téměř nic společného s tvojí aprobací. Vystudovat výtvarnou výchovu trvá obvykle tři až pět let. Stejně jako jakýkoliv jiný předmět. Ale protože jsem mladý, flexibilní a na otázku, jak jsem na tom s kreslením, jsem odpověděl:
“No, chodil jsem dva roky na výtvarku do ZUŠ.”
Dostalo se mi odpovědi:
“Petře, gratulujeme vám, tímto se stáváte učitelem tělesné, výtvarné a k tomu zcela speciálně, jen a jen pro vás, i učitelem hudební výchovy. No není to skvělé? A abych nezapomněl, to vše budete učit na prvním stupni.”
Asi není třeba zmiňovat, že to, co ředitel se zástupkyní považovali za dojetí, byl můj projev čisté beznaděje.
Tak já jsem se těšil, že na této škole budu dělat pedagogiko-didaktické zemětřesení, jehož produktem budou vzdělaní žáci, spokojení rodiče a angažovaní učitelé a zatím to vypadá, že si půjdu tak maximálně koupit typické, tělocvikářské, nevkusné, outdoorové, kostkované kalhoty, Já, písničku 1. – 3. díl, vodovky, zástěru, lepidlo a doma začnu zpívat ne jenom ve sprše.
Marně jsem vzpomínal, jak probíhaly hodiny výchov na prvním stupni, když jsem byl já v roli žáka. A i když jsem se snažil hledat především ty pozitivní vzpomínky, vždy se mi draly na mysl hlavně příhody o spolužácích s nudlovým jojem u nosu, rozlité vodě a temperách naprosto všude a hlavně vřískajícím, rytmus nechytajícím spolužákovi Karlovi, který pomohl naší paní učitelce do předčasného důchodu.
A dost! Taková prostě realita je! Ač se to zdá jako naprostá nepřípustnost, že děti učí někdo, kdo daný předmět vlastně ani nestudoval, podívejme se na to realisticky. Není přeci možné, aby ředitel dokázal poskládat výuku tak, aby všichni učili jen to, co mají vystudováno a zároveň měli plné úvazky.
Ano, kdybych studoval chemii a matematiku, tak si dost možná budu vybírat, na kterou školu půjdu. Ale chemie pro mě byla vždy tak trochu portugalskou vesnicí a pamatuji si z ní snad jen to, že po kontaktu s látkou H20 nemusí člověk hned zemřít na otravu.
“Práci mám a to je hlavní! Jene Amosi, prosím pomoz mi. Bude to třeba!”
Ilustrace: Tereza Traganová
