Předposlední měsíc letošního roku je za námi, a tak nezbývá nic jiného, než si společně připomenout předvánoční rapovou nadílku ze zahraničí. Ta je vzhledem k blížícímu se konci roku ještě bohatší než v předchozím měsíci a plná mnoha očekávaných releasů. Samozřejmě nesmí chybět ani můj prvotřídní listopadový playlist, který je maximálně nabitý, asi jako Pandora v prosinci.
SPOTIFY PLAYLIST ~ TOP 30 měsíce listopad
Metro Boomin – NOT ALL HEROES WEAR CAPES
tento comeback s sebou přináší čerstvou vlnu neotřelého soundu, který posouvá metrovy producentské hranice daleko za dosavadní linii. Rukopis je stále čitelný, ale nyní daleko hudebnější, citovější a především – rozmanitější.
Začínáme “comebackem”, toho nejlepšího z nejlepších. Nejžhavější producent ve hře naprosto šokoval veřejnost, když v květnu oznámil konec své producentské a djské kariéry. “Retired from rap” ve 24 letech znělo dost podezřele a nedůvěryhodně, ještě k tomu, když se k setrvání Metra přimlouval sám Gucci Mane a to dokonce částkou jednoho milionu dollarů. Věrohodnosti na tomto odchodu moc nepřidávalo ani smazání všech fotek na producentově ig a sociální odloučení. No a přece jen to s tím odchodem nebylo tak žhavé, po půl roce se Metro vrací z producentskou deskou “Not All Heros Wear Capes”.
Očekávaně s sebou deska přináší nespočet kvalitních jmen, jako jsou například Gucci, Offset, 21 Savage, Travis Scott, Thugger, Swae Lee, Kodak, Drake atd. Hned na úvod je velice vítané, že Metro nepodlehl letošnímu trendu roztaženého tracklistu a přichystal si ideálních 13 skladeb. Na mnoha z nich dochází k velkému překvapení, jelikož zní o poznání více melodicky, emocionálně a hudebnost z nich jen sálá. Metro asi v pauze dost přemítal o budoucích krocích kariéry, jelikož tahle deska nabízí daleko více rozmanitosti a nespoléhá se jen na autorovo typické trapové pojetí. Jak bývá zvykem, Metro přichystal hostům beats ušité na míru a tak v rámci featuringů nenajdete slabé místo. Ta ovšem během poslechu sem tam najdete, jelikož některé skladby paradoxně svojí odlišností nabourávají zvukovou linku. Podobně se projevuje i autorovo experimentování, které ne vždy skončilo tou nejzábavnější možnou formou. Ve výsledku je však deska nutností pro všechny rapové fandy, aby se přesvědčili o tom, že Metro posouvá svoji tvorbu novým směrem a rozšiřuje svůj producentský repertoár. Ta několikaměsíční pauza byla dost možná autorovým potřebným odloučením od původního stavu, aby zapracoval na nových věcech a posunul se dál.
Takeoff – The Last Rocket
Poslední raketa nejvlivnější rapové skupiny současnosti byla vystřelena na orbitu rapového vesmíru. ve velení je takeoff, třetí, v ústraní věčně žijící člen migos, který se konečně rozhodl odstartovat. Otázka zní, proč ne dřív? jelikož jeho sólová debutovka letí po cestě jeho slavnějších kolegů a mnohdy je i předstihuje.
Tak přece jen jsme se dočkali, Takeoff vydává svoje debutové album, po mnoha mnoha dlouhých letech strávených v ústraní. Ano pravda, jednalo se u lukrativní ústraní. V rámci Migos je totiž Takeoff členem stejným dílem jako Quavo a Offset. Ovšem na rozdíl od svých věhlasnějších kolegů se ve své kariéře spokojil s pouhými featuringy a singly. No a bum, rok 2018, Takeoff startuje svojí sólo kariéru a to hned debutovou deskou, příznačně nazvanou “The Last Rocket”. Svoje kvality a Migosovskou krev projevil už dříve, jak dopadl ovšem tento projekt, čistě pod jeho taktovkou?
38 minut Takeoffa, takhle by se dalo shrnout všech 12 skladeb The Last Rocket, pokud pomineme nepatrnou účast Quava a neznámé zpěvačky Dayyytony Foxxx. Na první pohled koncept nabízející obavy stereotypu a monotónnosti, ovšem opak je pravdou. Takeoff sice nepopiratelně letí v raketě Migos s nezaměnitelným stylem, ovšem její cesta nabízí o něco více rozmanitosti a osobitosti. Právě osobitější koncept desky ukazuje Takeoffa jako velice zdatného rapera, a možná mě někdo zkritizuje, lepšího než je Quavo a daleko flexibilnějšího než jakým je Offset. Překvapivě jednoduše Takeoff proplouvá skrze atmosferické beaty, mění flows a relativně baví. Navíc z desky jako celku jde cítit, že je skutečně seriózní záležitostí a ne nějakou splácaninou doplněnou o hosty. Na pozadí se zároveň odehrává jistý příběh o tom, že Takeoff touto deskou vstupuje do nové , pro něj nové dimenze/vesmíru (jak napovídá název desky i vesmírné klipy). Já jsem tak nesmírně zvědav, kam dál povedou kroky posledního pilota rakety Migos. V rámci srovnání momentálního úspěchu totiž u mě The Last Rocket předčilo Quavovo sólovku z předchozího měsíce, takže minimálně jeden poslech byste jí věnovat měli.
6ix9ine – DUMMY BOY
Debutová deska mexického magnetu na problémy přináší mnoho hostů na mnoha rozmanitých, leč málo hodnotných, skladbách. Dummy boy tak bude bodovat především díky aktuálnímu dění kolem autora a jeho overhypu.
Asi málo kdo před pár lety čekal, že Yaksha přivede na svět takovou porci kontroverze, jakou je 6ix9ine. Po world wide pobláznění díky Gummo přišlo několik dalších pobláznění, díky mnoha prohřeškům proti zákonu, bitkám a dalším singlům. Debutový mixtape Day 69 ze začátku roku nedopadl nejhůře, nicméně ve výsledku šlo o relativně stejnorodou prezentaci Tekashiho rozbouřené osobnosti. Útok na veřejnost však neustál a Tekashi si přizval k sobě na featuring královnu New Yorku Nicki Minaj a potom rozproudil srpnové skomírající pláže letní španělskou peckou BEBE. Dalším úctyhodným zářezem byla přítomnost Bobbyho Shmurdy na skladbě STOOPID, kterou si 6ix9ine vyžádal přímo z vězení a přetvořil ji v originální video call featuring. No pravda je taková, že si možná mohl počkat pár měsíců a možná by se dočkal přímo osobního setkání, jelikož Tekashimu momentálně hrozí doživotní vězení.
Dummy Boy rozbourává všechny kontroverze kolem uvěznění, sexuálních zneužití a držení zbraní a přináší konečně to, na co jsou fanoušci zvědaví – hudbu. Na albu najdeme hned několik věhlasných jmen, krom výše vyjmenovaných mezi ně patří Kanye West, Tory Lanez, Lil Baby & Gunna nebo například autorův fella TrifeDrew. Producentská stránka obsahuje ta nejžhavější jména, jako jsou Ronny J, Tay Keith, Murda nebo Boi-1da. Na všech 13 skladbách se toho děje skutečnost mnoho, někdy až moc. Nejvýraznějším prvkem je asi samotný autorův progres, který na některých skladbách přešel ze své typické výbušné flow do umírněnějších poloh, které mu relativně sedí. Nicméně těch tracků autorova typického energického agresivního rukopisu je i tak více. Celkově se tak deska trochu utápí v chaosu a nenabízí vyrovnanější linii a často přechází mezi různými polohami. Na jednu stranu to odhaluje doposud skrytou flexibilitu mexického intepreta, nicméně konceptu alba to spíše ubližuje. Pokud jste z nějakého důvodu desku minuli, určitě to napravte, ale nějaká vysoká očekávání si nastavovat nemusíte.
Yung Lean – Poison Ivy
mixtape pokračuje v úspěšných šlépějích alba stranger. ve výsledku však jen prakticky vyPLňuje mezeru po potřebě, než aby přinášel nabízený posun dál. Jedná se tak spíše o pouhé rozšíření předchozí kapitoly. možná jsme si až moc zvykli na neutuchající progres…
Jonatan Leandoer poměrně nečekaně zaskočil svoje fanoušky (například mě) skvělou skladbou “Happy Feet” s krásným klipem. Ještě více nečekané bylo oznámení mixtapu Poison Ivy. Ve výsledku to však zase takové překvapení není, opakuje se nám schéma z předchozího období, kdy světlo tohoto rozpolceného světa spatřil povedený mixtape Frost God, který vytvářel most mezi alby Warlord (2016) a Stranger (2017). Po veledílu z loňského roku tak přichází menší projekt, který však neztrácí nic na autorově bezkonkurenční originalitě a tvůrčím přístupu. Zároveň dost možná slibuje příchod nového alba v příštím roce.
Tentokrát se 8 skladeb chopil Jonatanův dlouhodobě osvědčený producent White Armor, který je sice členem bratrského labelu Drain Gang, ve výsledku je však Armor podobně jako Bladee na oko spíše “neoficiálním / neformálním” členem Sad Boys. Nic není ponecháno náhodě a Jonatan opět dokazuje svoji nepopíratelnou chemii s White Armorem a vytváří na albu skvělou atmosféru. Deska tak poskytuje další z řady autorových unikátních obrazů jeho kreativní mysli. Kdyby Poison Ivy vyšlo o pár dní dříve, vůbec bych se ho nebál označit za záměrný Halloweenský počin. Tématika od coveru až ke skladbám a klipům tomu totiž nasvědčuje. Nicméně ve výsledku mixtape doplácí na značnou monotónnost. White Armorovy beaty trošku svádí Jonatana na Bladeeho cestu a vytrácí se tak originalita a nápaditost. Kdybych měl barbarsky přímo srovnat Frost God s Poison Ivy, první zmíněný dopadl o poznání lépe, jelikož přinesl mnoho nového. Poison Ivy je tak spíše povinností pouze pro fanoušky, jelikož nabízí “pouhé” rozšíření předchozího úspěchu.
30. listopadu – poslední listopadový den vyšla hned čtveřice alb:
Lil Baby – Street Gossip
Na tomto projektu dost možná dojdete k přesvědčení, že Lil Baby není žádný one season, ale seriózní autor se svojí vlastní cestou. Tento mixtape působí daleko více jako plnohodnotné album. tenhle real talk o cestě ke slávě si pozornost zaslouží.
V poslední listopadový den měl každý rapový fan menší mikulášskou nadílku, světlo světa totiž spatřila hned čtveřice nových projektů. Minulé vydání tohoto souhrnu jsem psal o společném projektu Lil Babyho a Gunny a teď se dostávám k Babyho čtvrtému mixtapu, nesoucí název Street Gossip. Jedná se už o autorův 3. projekt letošního roku, což jasně dokazuje Babyho hot status a aktuální formu.
Tracklist se nese v duchu listopadové třináctky, kterou doprovází přítomnost hostů jako jsou 2 Chainz, Gucci Mane, Young Thug, Offset, Meek Mill a samozřejmě Gunna. Trošku nízká o čekávání od tohoto mixtapu možná napomohla k tomu, že jsem byl na konci mile překvapen. Sice se jedná o projekt balancující na hraně monotónnosti, avšak je nutno poznamenat, že se mixtapu daří vytvořit poměrně pohlcující atmosféru. Zároveň přináší mixtape kontrast několika prvků, které však dohromady výborně fungují. Najdete zde hloubku, dále melodické potemnělé beaty, ve kterých výborně funguje autorův mumble rap, nasáklý emocemi. Mnohdy dokonce autora přistihnete v pozicích, kdy svoje emoce dává velmi najevo. Po několika řekl bych “rutinních” záležitostech tak přichází trochu nečekané zpříjemnění. Od Lil Babyho si určitě bude scéna hodně slibovat, do hry totiž přináší zase trochu serióznosti a uznání. Takže pokud jste mixtape missnuli, napravte!
Ski Mask The Slump God – STOKELEY
Ski maskova debutovka je důkazem toho, že pokud se bláznivost autora a jeho skills správně uchopí, dokáže vzniknout kvalitní počin, který se svojí lehkostí a zábavností vymyká všem zaběhnutým trendům.
Druhý projekt z konečného listopadového šílenství přineslo Ski Maskův debutový solo projekt. Pokud se nepletu, jedná se o letošní autorův třetí počin. Trochu mi připadá, že pojem “debut” v dnešní době ztrácí smysl, nicméně tohle album je tak označeno. Ski Mask se zatím prezentuje velice sympaticky, napříč scénou kráčí svým ojedinělým vlastním stylem, rychlým rapem, bláznivými adlibs a výbušnou flow. Náhodou tedy není, že se objevil v letošním XXL Freshmen cypheru, kde prvotřídně rozdal i bez beatu. Předchozí projekty byly slušné, ale působily spíš jako warm up a hledání ustálení.
Opět, 13 skladeb, pouze 4 hosté a krátké skladby. Jelikož se Ski Mask prezentuje velmi rychlou flow a energickými beaty, krátkou minutáž skladeb u něj vždy uvítáte. Asi je nakonec fér označit Stokeley za debutové album, protože Ski konečně vydává projekt, který dokáže zabavit po celou dobu poslechu. Zároveň přináší autorův progres, když Skiho mnohdy zastihneme v odlehčených skladbách, kde se místy pouští i zpěvu. Každopádně ty autorovy typické šílenosti okupují většinu desky a sem tam přináší i ještě větší gradace, než jsme byli doposud zvyklí. S přispěním několika pár hostů se jedná o velmi zábavnou desku, která by neměla ujít pozornosti nenasytného fanouška rapu.
Meek Mill – Championships
potěšení pro všechny milovníky poctivého rapu, kteří si chtějí přijít na své, dobře známé a zároveň se nebojí nahlédnout i do moderních vod.
Meek Mill se po 5 měsíčním arrestu vrací na svobodu a vydává svoje studiové album, nesoucí název Championships. Dalo by se říci, již tradiční a uznávaný mc, tak přispívá do rapových archivů svým 4. projektem, pokud pomineme řadu mixtapů a EP. Zároveň se jedná o autorův druhý release tohoto roku, po červencovém EP “Legends Of The Summer”.
Pokud se něco Millymu vždy dařilo, vydávat projekty, do kterých umí zakomponovat svůj osobitý seriózní rukopis do různorodých hudebních podkladů. Podobně je tomu i na této rozsáhlé, 18 trackové desce, plné mnoha generačně odlišných hostů a jejich protichůdných stylů. Najdeme zde tedy legendární MCs ze “staré školy”, jako jsou Jay-Z nebo o něco více adaptibilní Rick Ross, ale také zástupce moderních trendů jako jsou Kodak Black, 21 Savage, PnB Rock nebo mezigenerační stálice Thuggera a Hendrixe. Pokud vezmeme v potaz i mnoho pěvecky stylovějších interpretů, výsledkem je opět kvalitní album, které díky generační rozmanitosti hostů nabízí hned několik tváří. Milly tak opět prostřednictvím kvalitní rapové složky přednáší další životní kapitolu. Nicméně se bude jednat spíše o záležitost pro klasické posluchače, ale i ti moderní si zde své najdou.
Tommy Cash – ¥€$
Tommyho debutová deska rozhodně není pro všechny. Pokud se ale přenesete přes Tommyho “absurditu”, objevíte skutečnou krásu jeho tvorby a této desky, která je servírována naprosto upřímně bez jakýchkoliv žánrových omezení. Pure product from kanye east.
No a čtveřici releasů k poslednímu listopadovému dni uzavírá ten nejdivočejší, Tommyho debutové album ¥€$. Prvním uceleným projektem, tohoto adidasového poloboha je už ! 4 roky starý mixtape, Euroz Dollaz Yeniz, který poprvé světu ukázal Tommyho hyperkreativní mysl a smysl pro originální pojetí rapu, do kterého přináší mnoho ojedinělých prvků. Autor často hazarduje s pojmem serióznost, ovšem opak je pravdou. Bipolarita Tommyho tvorby je skutečně uchvacující a lehkost, se kterou on sám servíruje na první pohled weird “post-Soviet rap”, je skutečně unikátní.
Tommyho debutovka se skládá z celkového počtu 11 skladeb s 2 hosty. Pro běžného, doposud nepolíbeného posluchače asi bude těžké překousnout zvukové rozpoložení Cashových beatů a jeho východoevropské flow. Tommy totiž ještě přitvrdil a především ze začátku alba skladby šíří chaos, který se však postupně mírní a uceluje. Nicméně co negativního dodat ? Asi nic, Tommyho lehce bolestivá flow doznala značného uvolnění a ustálení a zvukově se jedná o čistý žánrový unikát. Prvky elektra, techna a hip hopových instrumentals do sebe prostě zapadají jen ve formě, jak to dovede právě Cash. No a nakonec zjistíte, že deska i přes svoji bláznivou povahu, je vlastně seriózním a upřímným počinem s neopakovatelnou post Soviet rave-trapovou atmosférou. Jen zkrátka přichází z naprosto odlišných poměrů a myšlenek. Pro gurmány nutnost.
OSTATNÍ
Trippie Red a jeho 3. počin ze série A Love Letter To You přináší vesměs očekávanou porci autorovy emo-rapové muziky. Ačkoliv stále nemůžu na rozdíl od ostatních přijít na chuť tomu ukřičenému ubrečenému konceptu skladeb, rozhodně považuji tohle Album za nejpovedenější z celé trilogie. Došlo na něm totiž k menšímu ustálení a přibrzdění té emo crying vlny a deska by tak měla dostat šanci. Ale pokud přijde i 4. vydání ALLTY, asi byste měli zvažovat o přeskočení.
Menší zklamání přináší (pro mě očekávaná) deska Hood Favorite od 21 letého New Yorského autora Jay Critche. Svěřenec Rich The Kida v rámci labelu Rich Forever Music vydává jako jeden z triliardy letos svoje debutové album. Hodně povedené featuringy na labelových projektech Rich Forever Way a pár singlů slibovalo hodně. Nicméně výsledek je zklamání, jelikož je prostě průměrný a nezáživný. Jay má v sobě velký potenciál, ale jeho debutovka je slabý odvar jeho skills, takže si asi počkejte na lepší projekt.
Stilly My Moment od Detroitského rapera Tee Grizzleyho, navazující na rok starý počin “My Moment” přináší další upřímnou porci trapového street rapu. Autorovo pojetí desky je opět velmi osobní, nabízí mnoho vlastních názorů, pohledů a motivací do života. Autorovi se tak právem dostává plné věrohodnosti a respektu. Grizzleyho ocenitelný street kredit však zase naráží na mantinely hudební monotónnosti, které nedokáží rozbořit ani některé featuringy. Obsah > zábavnost.
No a konečně posledním z listopadových projektů, který stojí za text je konceptuální pokračování Syre od Jadena Smithe, pojmenované The Sunset Tapes: A Cool Tape Story. Jak jsem zmínil, povahově se jedná o jisté volné navázání na výbornou desku Syre, která stanovila jasnou startovací čáru do budoucích projektů. Na podobné vlně se nese i tento počin, ale v rámci herního dialektu by se dal označit za DLC. Je plný osvědčených a dobře fungujících postupů a prakticky nenabízí nic nového. Ale proč si nedopřát trošku té Syreovské atmosféry že ?
Tím končí hlavní výčet těch nejzásadnějších desek pro tento měsíc. Nerad bych vás však ochudil o další projekty, protože jich bylo astronomicky dost a některé jsem ještě z kapacitních a časových důvodů vynechal. Jen okrajově tedy zmíním projekty, které Vám mohly uniknout. Ucházející věci si připravili například Moneybagg YO (Reset), Vince Staples (FML), XXL Freshman JID (DiCaprio2) a především rapperka CupCakKE (Eden). Dále tu máme desky od producentských stálic: Swizz Beats – Poison a soundtrackové “Creed II: The Album” – Mike Will Made-IT. Pro fanoušky oldschoolových počinů si připravil desku Tyler The Creator nebo Earl Sweatshirt, mimožánrové fanoušky zase potěší rozsáhlá deska “Oxnard”- Anderson. Paak.
Uf! Tak tohle je listopadový souhrn všech rapových projektů, které obohatily game tento měsíc. Už teď je ve výhledu na prosinec několik slibných desek, podíváme se na ně za měsíc, a to už v novém roce!
