Příběh o nadpřirozených nebo, lépe řečeno, podivuhodných dětech z pera spisovatele Ransoma Riggse se ihned stal bestsellerem, a dokonce už na něj byla zakoupena filmová práva. Všichni ho vychvalovali do nebes. A já se ptám – proč?
Hlavního hrdinu Jacoba už odmala jeho dědeček zásoboval neuvěřitelnými příhodami z jeho dětství, hlavně o životě v sirotčinci na opuštěném irském ostrově, kde společně s ním bydlely podivné děti, jako například neviditelný kluk nebo levitující děvčátko. Dědeček příběhy navíc doplňoval fotkami. Malý Jacob mu všechno věřil, ale čím více rozumu měl, tím více o dědečkových příhodách pochyboval. Až se jednou rozhodl přestat jim věřit úplně. Dědeček mezitím zestárl, ale nikdy nezapomněl na život v sirotčinci, který ho provázel až do smrti, kdy Jacobovi volal, že se blíží nestvůry. Bohužel, když Jacob přišel, bylo už pozdě. Dědeček byl na místě mrtvý. Jacob má od té doby v srdci velké prázdné místo. Všichni si o něm navíc myslí, že je blázen, protože to, co tu osudnou noc u dědečka viděl, opravdu nějaká stvůra byla. Psychologové dopují Jacoba prášky, ale Jacob pořád ví své.
Konečně se mu jeho víra prokázala být prospěšná, když najde v knize, kterou dostal od dědečka na narozeniny, dopis od vedoucí sirotčince, slečny Peregrinové. Jacob se rozhodne vydat na zamlžený irský ostrov, kde se konečne dozví, zda-li dědeček měl pravdu, nebo už se konečně musí vrátit zpátky do reality.
Je pravda, že když se na knihu podíváte, zaujme vás její vzhled. Příběh doprovází věrohodné fotky, takže se ocitáme ve stejné situaci jako Jacob, kterému dědeček pomocí fotek příběhy také vyprávěl. Navíc je zde krásně provedeno jak zdobení stránek, tak názvy kapitol. Po vzhledové stránce je tato kniha jedna z nejlepších, jaké jsem viděla.
Co se ovšem týče obsahové stránky, tam už to tak slavné není. Příběh byl zdlouhavý, už od začátku mě nechytnul. Celou dobu jsem jen čekala, kdy se stane něco, co mě přinutí říct, že tato kniha přece jenom za něco stála. Bohůžel se to nestalo. Vadila mi i lehká dětinskost – chápu, že s překladem to asi jinak nešlo, ale jména typu slečna Tenkozubcová mi opravdu k srdci nepřirostly.
