Melancholie je umění. Umění být šťastný ve smutku. Tohle moudro mi jednou předal kamarád, hned po tom, co si dal pořádnýho loka orosený dvanáctky, otřel si pusu hřbetem ruky a maličko si krknul – tak, abych to neslyšela (ale já to slyšela).
Pořád jsem si tu větu přehrávala v hlavě, mezitím, co jsem seděla v kavárně a z očí se mi kutálela jedna macatá slza za druhou. Vždycky mi zamlžily pohled, a já tak na pár okamžiků ztratila možnost kochat se tím nejkrásnějším výhledem. Nad řekou lítalo několik ptáků ve skupině, sem a tam, tam a sem, vytvářeli různý formace a kroužili převážně směrem ke Smíchovu. V pozadí se vyjímal hrad. Hlavou mi projela myšlenka, že jsem na hradě byla vlastně jen jednou v životě, jako malá holka. Přišlo mi to absurdní, ale v tu chvíli kolem prošla servírka a mé přemýšlení přerušila. Zeptala se na objednávku. Nenápadně jsem si utřela slzu a poprosila ji o panáka vodky a růžový víno. Slečna se neubránila pohrdavému pohledu, ale to mi bylo vlastně jedno. “Hned to bude,” řekla sladkým falešným hláskem a zmizela za barem, kde si hned začala šuškat se svým kolegou.
Tuhle kombinaci miluju. Vždycky si panáka hodím do skleničky vína, protože růžový je pro mě jako šťáva.
Začala jsem si víc všímat lidí okolo mě. Většina hostů měla na stole kávu, dezerty, limonády, koktejly… Můj drink se tím stával jedinečným. Jedna ze slz mi ukápla přímo do čajový lžičky, která byla součástí luxusního servisu. Tomu jsem se musela pousmát.
Když mi obsluha donesla pití, hned jsem nápoje slila dohromady a naráz vypila. A zažila jsem tu pravou melancholii, to umění být šťastný ve smutku. Konečně jsem věděla, o čem kamarád tenkrát mluvil.
Rozhlížela jsem se po místnosti. U okna seděl mladý pár, mohlo jim být tak dvacet. Pořád se na sebe usmívali a dívka vždycky jednou za čas pohladila svého milého po tváři. Bylo vidět, že jsou vděční, sálala z nich pozitivní energie. Zažívali štěstí ve štěstí.
Oproti tomu byl stůl naproti mně zabalen do pláště opravdu nepříjemných emocí. Seděl tam postarší muž s dalším postarším mužem, který byl ale ještě o něco starší, než muž první. Šlo poznat, že ze vzájemné společnosti nadšeni nebyli. Nejdřív jsem to odhadovala na nějakou pracovní schůzku, pak mi ale došlo, že to jsou bratři. Řešili dědictví. Takové rozhovory asi nemůžou být zrovna dvakrát příjemné, říkala jsem si. Každý měl před sebou vypitý hrnek s kávou, sklenku vody a ten starší z nich v prstech mnul minci. Bylo vidět, že je nervózní. Druhý bratr zběsile přežvykoval už druhou nikotinovou žvýkačku a poklepával nohou. Nervozita se od jejich stolu přenesla až ke mně a dostala jsem z toho chuť na cigaretu. Ty jsem u sebe ale neměla, nekouřila jsem. Rozhodla jsem se tedy, že bratry požádám o laskavost.
“Nemáte náhodou cigaretu?” snažila jsem se napodobit sladký hlásek servírky a přidala jsem i falešný úsměv. Chvíli na mě koukali, ten s mincí pak minci položil, vytáhl z kapsy od saka krabičku a nabídnul mi. Poděkovala jsem a vyběhla ven.
Byla tam zima, ale sluníčko svítilo a srdce mi bušilo trochu rychleji. Cigaretu mi musel zapálit náhodný kolemjdoucí, zapalovač jsem samozřejmě neměla.
Po prvním potahu jsem začala hrozně kašlat. Slzy mi vyhrkly do očí a já si zase vzpomněla, proč jsem vlastně brečela. Na chvíli mi na to totiž život dovolil zapomenout. Musela jsem v tu chvíli slzy v očích zadržovat násilím, nebudu přece brečet na ulici. Ještě by se ke mně mohl připojit nějaký pochybný děda, který by hrozně vyzvídal proč “taková krásná mladá slečna pláče?”.
Cigaretu jsem po několika okamžicích zahodila, protože se mi zamotala hlava. Vrátila jsem se zpátky na svoje místo a zase začala pozorovat lidi. Můj oblíbený koníček.
U jednoho ze stolů seděla dáma v letech. Byla krásná, upravená, slušelo jí to. Tiše jsem záviděla a doufala, že v jejím věku budu vypadat stejně dobře. Jedla večeři, kterou zapíjela pivem. Koukala jsem na ni a přemýšlela, jaký má asi život. Kam chodí do práce, jestli má rodinu, jestli se nad něčím teď trápí, a nad čím by se vlastně taková žena mohla trápit.
Hned jsem si na otázky vymýšlela odpovědi – je to učitelka latiny na vysoké škole, má manžela a dvě dospělé dcery, které už samy založily rodiny, vyloženě se netrápila, ale párkrát jí hlavou problikla myšlenka na její starou nemocnou matku a na možnou nevěru ze strany manžela.
Pak jsem svůj pohled přesunula na servírku, která za barem připravovala nápoje. Byla hodně mladá, ale připadala mi strašlivě unavená. Kruhy pod očima jsem viděla už z dálky, klopila do sebe druhé presso a vůbec se neusmívala. Zase jsem si začala domýšlet její život – studuje na střední jazykové škole, ale večery tráví tady za barem, žije jen s matkou a mladším bratrem na sídlišti, trápilo ji vyčerpání a zítřejší písemka z matematiky. Věděla, že po směně už se nestihne naučit.
U dalšího stolu seděla skupina tří přátel, vypadali jen o něco mladší, než já. Byli výjimečně oblečení, dvě dívky měly krátké vlasy, chlapec zase dlouhé – všichni tři chodí na vysokou uměleckou školu, živí je rodiče, blonďatá slečna žije sama a druhá s dlouhovlasým chlapcem, protože jsou pár. Blonďatá se trápí, protože žárlí a je do druhé slečny zamilovaná, ta se ale trápí, protože si myslí, že je blonďatá zamilovaná do jejího přítele. Chlapec se netrápí, protože muži tyto věci obvykle nevidí.
Vedle mě seděl starý pán, měl s sebou vnuka. Ten se každou chvíli na židli kroutil, mrskal, klouzal, což dědu dohánělo k šílenství. Pán je lékař a klouček ještě na základce, v budoucnu ale chce být popelářem. Bydleli ve vile na okraji města, spolu s maminkou a tatínkem dítěte. Dědečka trápila bolavá kolena, chrápající manželka a nepřizpůsobivý zeť, jeho vnuka fakt, že musí sedět v kavárně a nemůže si objednat horkou čokoládu.
Tímto způsobem jsem si projela úplně celé osazenstvo podniku. Všichni se trápí, všichni prožívají štěstí ve smutku. Někteří lidé dokonce prožívají čistě jen smutek ve smutku. A já si kvůli zmeškanému divadelnímu představení nechala zkazit tak krásný den.
