Někdy před rokem jsem byl přemluvenej do toho, abych odmoderoval rozhovory s interprety, kteří vystupovali na jedné nejmenované hudební akci. Mezi interprety, které jsem měl zpovídat, byl i Fadex. Vůbec jsem netušil, kdo to je. V rámci svědomité přípravy jsem si ale všechny hosty předem vystalkoval, a tak zjistil, že Fadex je nějaký Vítek Paulík, student gymnázia v maturitním ročníku. A kdybych tohle nevěděl, asi bych si myslel, že se jedná o nějakou velkou osobnost EDM scény (ve který se moc neorientuju). Překvapilo mě totiž, že jeho profil na Spotify zdobí milionová přehrání, stejně tak jako views na YouTube.

Ten rozhovor vlastně nikdy ani nevyšel, takže všechna tahle příprava mi byla k ničemu. Cesty života jsou ale nevyzpytatelné a jak by řekl Arnošt Goldflam v Lotrandovi a Zubejdě – svět je malý a o náhody tu není nouze. O půl roku později jsem se s Vítkem potkal znovu. Oba jsme se dostali na stejnou školu a stali se tak spolužáky. Protože je Vítek můj kámoš, vlastně mi je blbý ho představovat, ale asi bych nějak měl.

Vítek je docela introvert, když s ním jste, moc toho nenamluví. Ale když něco řekne, je to většinou nějaká perla (hlavně když je opilej). Vítek se víc a lépe než slovy vyjadřuje hudbou, kterou skládá. Pod svým pseudonymem nedávno vydal album Trip, které tak nějak reflektuje jeho hudební přerod a které trvalo dokončit a vydat dlouhý rok a půl. Ke každému z jedenácti tracků zároveň postupně vycházely videoklipy, přičemž k dnešnímu dni už jsou všechny venku a ke zhlédnutí na YouTube. No a mě prostě přišlo skoro až povinností se o něm zmínit. To, co pod jeho rukama vzniká, je totiž na českou scénu dost ojedinělé a jeho přístup a vztah k hudbě je, aspoň pro mě, pozoruhodný.

K rozhovoru, který vzápětí následuje, vznikla i série fotografií, které Vítka dokonale vystihují – ať už je kdekoliv, dělá hudbu. Mimochodem… Během těch pár desítek minut, které jsme na focení měli, Vítek fakt něco složil – ukázku najdeš na konci článku. A teď už konečně rozhovor.

Kdo je Vítek Paulík aka Fadex pěti slovy?

Asi člověk… co (asi?) žije.

A pěti větami?

Asi člověk, co moc neumí říkat o sobě takovýhle věci. A když nad tím už tak dlouho přemýšlí, tak dojde k tomu, že by bylo nejlepší nad tím nepřemýšlet. Ale to už je moc pozdě, protože už nad tím stejně moc přemýšlel. Tak si řekne, že aspoň vymyslí něco jednoduchýho. Třeba že má rád hudbu.

Před rokem v tuhle dobu, hádám, že jsi asi nejvíc hrotil maturitu. Je to tak, nebo se pletu? Rok s rokem se sešel, co “hrotíš” teď?

No maturitu jsem teda určitě nehrotil. (smích) Tak nějak postupně přicházím na to, že nejlepší je nehrotit a nedělat si hlavu pokud možno z většiny… no možná spíš ze všech věcí. Člověk je pak mnohem svobodnější a asi šťastnější, protože ho tolik netíží ty zdánlivě důležitý věci. Svoje motto života jsem našel v komentářích na YouTube u náhodnýho videa, kde hraje Tame Impala z nějakýho hrozně konkrétního oldschool soundsystemu. Bylo tam: “Not sure why this is significant?”. No ale ono to stejně nejde…

Dostal ses na FAMU, kde studuješ zvukovou tvorbu. Je to, myslíš, ideální cesta pro hudebníky, kteří touží po dalším vzdělání, jak si mohou rozšířit své obzory? Zvažoval jsi nějaký jiný možnosti volby školy? A jak tě baví vysokoškolský život?

Pro hudebníky to rozhodně ideální cesta není. Ta škola je hlavně o filmu a jeho zvuku, tolik ne o hudbě, což jsem si asi měl zjistit předtím, než jsem tam šel. (smích) Protože jak jsem psal předtím, tak jsem to nijak moc neřešil a dopadlo to takhle. (šibalský úsměv) Ale určitě se na ní člověk dozví hrozně moc o tý technický části zvuku a vlastně i dramaturgii, která se tak nějak dá přenést i na hudbu. Navíc je to hrozně super škola s hrozně super lidma a kulturou. A filmy jsou zábavný, ale že bych to chtěl dělat do budoucna? To asi ne.

Část tvýho okolí tě zná jako Vítka Paulíka, část pak jenom jako Fadexe. Jaký je mezi Vítkem a Fadexem největší rozdíl?

Ty jo, takhle jsem nad tím nikdy nepřemyšlel. A když nad tím teď přemýšlím, tak mě napadá jen to, že Vítek a Fadex je ten stejnej člověk. Necítím, že jsou to dvě odlišný věci. 

Kdy a jak jsi vlastně začal s tvorbou hudby? Jak ses k tomu dostal?

Píše se rok 1347. Tou dobou hodně jela flétna, tak jsem (protože to bylo cool) na ní hrál taky. To je vlastně asi jedinej nástroj, na kterej jsem se nějak učil a chodil na hodiny. To byla taková moje asi první gateway droga do hudby. Ale nějak reálně to bylo asi tehdy, když mi brácha, a to už je fakt dávno, pouštěl třeba D’Lexe nebo Nicolase Jaara a takovýhle chill elektronický taneční věci. Pak jsem se nějak dostal víc k EDMku, do kterýho jsem se zamiloval a sledoval jsem spoustu různejch labelů. Nejvíc asi Monstercat. No a v tý době jsem si asi řekl, že když to dokážou oni, tak proč bych to nedokázal já. Měl jsem to tak nějak pořád v hlavě. Pamatuju si, jak jsme se u kamaráda jednou nudili a stáhli si FLko a já jsem se do toho úplně zamiloval. Ještě ten večer jsme udělali asi tři tracky a uploadli je na YouTube. (smích) No a od tý doby jsem skoro každej den dělal hudbu.

Zmínil jsi své hudební oblíbence ve svých počátcích… Kdo byl tvým hudebním vzorem před 5 lety a kdo je tvojí hudební inspirací teď?

No jak jsem řekl, dřív jsem poslouchal hodně EDM. Takovej moje první velká inspirace je Savant, kterýho do teď fakt obdivuju, protože dělá neskutečně komplexní a dobrou hudbu. Pak producenti z Monstercatu… Teď už spíš poslouchám víc chill, smutný i akustický věci – Jon Hopkins, Burial, Tame Impala, nebo třeba Mr. Bill. A úplně nedávno jsem na kompilačním albu Late Night Tales Jona Hopkinse, na kterým teď ujíždim, objevil hudebníka Songs of Green Pheasants.

Na Spotify jsou tvoje nejpřehrávanější skladby, které mají stovky tisíc přehrání, spíše ve stylu drum’n’bass. Ty ses ale žánrově výrazně posunul k ambientnějšímu zvuku a melancholičtějším melodiím. Kdy nastal ten přerod a nepřemýšlel jsi, že bys svoji starší tvorbu, která tě chtě nechtě “škatulkuje” trochu jinam, než v jakém žánru aktuálně působíš, smazal a prezentoval se jen současným stylem?

To je, nebo spíš zezačátku bylo hrozně těžký. Jak jsem říkal – původně jsem dělal mnohem víc EDM, taneční, popovější věci. Když jsem dělal tuhle hudbu, tak to bylo spíš proto, že jsem se snažil být jako ti EDM producenti, který jsem poslouchal, než abych se chtěl nějak kreativně projevit. A asi to bylo i tím, že jsem byl mladej a nic moc reálnýho jsem nezažíval, necítil. Tahle fáze mi ale dala hrozně moc po technický stránce. No a jak jsem se vyvíjel, zažíval nový věci, zažíval setkání a rozchody a deprese a všechny tyhle sračky a nesračky, tak jsem v hudbě začal nacházet sebe a i takovej únik. Něco, čím dokážu něco říct, aniž bych to musel říkat. Protože jak si čtenáři asi všimli už na začátku rozhovoru, tak o sobě ani o svých pocitech moc neumím mluvit. (smích) Taková krásná jednoduchá abstraktní pocitová věc. Občas sice dávám do hudby slova, ale snažím se, aby nebyly moc konkrétní. Na to máme ještě s kamarádem Davidem Lauferem projekt “Přízvuky”. No prostě teď je to něco ze mě a to je asi prostě to “ambientnější a melancholičtější”.

A po tom, co jsem se rozhodl odejít z labelu Jompa – skrz kterej jsem měl právě tolik poslechů – a přešel jsem do MIKE ROFTU, tak to bylo chvíli trošku depresivní. Ale teď už mi to je jedno, protože se nesnažím být jako někdo, ale spíš to dělám pro sebe / ze sebe, prostě to uspokojení jde z tý hudby samotný.

Občas přemýšlím že ty věci smažu, nebo že začnu vydávat pod jiným aliasem, ale vždycky to zavrhnu, protože tuhle hudbu jsem dělal, je to kus mě, mý práce. A lidem se to líbí, tak proč by neměli mít možnost si to poslechnout i teď.

Tvůj současný styl asi nejlíp reprezentuje čerstvě vydané album Trip, které obsahuje 11 skladeb. Jak dlouho album vznikalo, jak jsi k němu přistupoval a co posluchači dá… co uslyší?

Album Trip tak nějak dokumentuje ten můj přechod, tu cestu. Začal jsem ho dělat proto, že jsem chtěl hrát živě, ne jen djovat. Což mě hrozně omezilo v tom, kolik nástrojů můžu použít, aby se dalo hrát živě. To album je v tomhle tím pádem hodně minimalistický. Taky jsem chtěl udělat něco, co dává smysl dohromady, což jsem nikdy předtím nedělal a hrozně mi to dalo, posunulo mě to. Je to pro mě velkej experiment, kterej dohromady s videama trval asi rok a půl. Zároveň tím, co jsem zažíval, nebo stále zažívám, je album trochu temnější, smutnější, vychillenější. I z toho názvu jde snad poznat, že jde o něco psychedeličtějšího. No prostě jsem chtěl udělat něco, v čem se člověk může ztratit, ale zároveň se na to může živě hejbat. Doufám, že každej si v tom najde něco svýho. Ono se o tom těžko mluví a koneckonců kdybych o tom chtěl mluvit, tak o tom mluvím a nedělám hudbu.

Ke každé skladbě vznikl originální videoklip, což mi přišlo jako super nápad a myslím, že tohle jen tak někdo neudělal. Videoklipy jsi přidával postupně a k dnešnímu dni už jsou všechny venku. Máš k nějakému videoklipu speciální vztah? Jak videoklipy vznikaly, kdo je tvořil a zasahoval jsi do toho, jak má co vypadat?

Ty videa jsou taky takovej experiment. Hudba je hrozně moc abstraktní a každej si k ní důsledkem svýho rozpoložení vytvoří nějakej vztah. Tohle jsem chtěl tak nějak ukázat nebo dokázat si pro sebe pomocí těch videí. Kontaktoval jsem tedy spoustu různejch kamarádů a kamarády kamarádů, který si vybrali každej jednu z písniček. Nic, doslova nic jsem jim k tomu neřekl, aby měli úplnou volnost v tom vizualizovat, jak to na ně působí. A tenhle experiment fakt vyšel. Nejen že vznikly hrozně krásný videa, ale ještě k tomu úplně jiný, než bych si kdy dokázal představit. Akorát to byl fakt náročnej proces. Vlastně trval třeba půlku z toho roku a půl. Lidi pořád odpadali, přicházeli nový… Uf. Že bych to chtěl někdy zopakovat, to se říct nedá. (smích)

S labelem, pod kterým působíš, MIKE ROFT Records, vyrážíte na, pokud se nepletu, první společnou tour po celé republice. Kdo všechno z vystupujících se tour zúčastní, jaká města navštívíte a jak bude show vypadat? Budete vystupovat nějak dohromady, nebo bude mít každý člen vlastní úsek?

Je to poprvý no. Budeme tam všichni – Calin, SHXRTY & KOJO, Indigo, Stein27, Persil P., IAM.SPACEY a já. A kromě toho že tam budem všichni, tak i budem všude – Praha, Plzeň, Brno, Olomouc, Ostrava a Bratislava – všechno to je na webu tour.mikeroft.com. Show bude fakt dobrá a asi bude mít každej umělec svůj úsek, ale to je všechno ještě v přípravě. Whoop.

A napíšeš nás na guestlist?

Nevím, napíšu?

Díky za rozhovor a zábavnej photoshoot a ať se daří!

Taky hrozně moc děkuju. <3  Photoshoot jsem si fakt užil.

foto: Kuba Zeman

Podpořte nás!

CZECHMAG funguje již od roku 2014 jako nezávislý a neziskový projekt několika tvůrců, kteří produkcí vlastního obsahu informují o zajímavých jménech, projektech, akcích a veškerém dění (nejen) na české undergroundové a alternativní kulturní scéně. Přispěním i nepatrné částky nám vyjádříte podporu, která nás motivuje do další tvorby. Každé takové podpory si nesmírně vážíme a předem z celého srdce děkujeme!

Nejčerstvější novinky do e-mailu?

CZECHMAG STORE