Yung Lean se po dlouhých třech letech od vydání povedeného alba Stranger přihlásil o slovo se svým, již čtvrtým, studiovým albem, nazvaným “Starz”. Vzhledem k neutuchající tendenci tohoto třiadvacetiletého švédského génia přinášet do své tvorby nové unikátní nápady a vytvářet tak originální díla, i v případě této novinky fanoušci na horizontu netrpělivě vyhlíželi další jedinečný počin. Zda byla všechna očekávání naplněna a s čím se tento umělec vytasil nyní, se dozvíte v následující recenzi.
Do nedávna jsem považoval za zbytečné představovat autora, který před pár lety, ve svém kloboučku, s Arizonou v ruce, na pozadí nesmyslného waporwave klipu, tiše, avšak významně, ovlivnil světovou rapovou scénu. Nicméně opak je pravdou a jak jsem v posledních měsících zjistil, mladší generace téměř nemají o jednom z nejvlivnějších mladých interpretů uplynulé dekády ponětí. Řeč je tedy o Jonatanovi Leandoerovi aka Yung Leanovi, momentálně 23 letém rapperovi, resp. nyní již všestranném umělci, který se v minulosti se svým hnutím Sad Boys stal katalyzátorem moderního emo rapového žánru. Když tehdy teprve šestnáctiletý cloudový rapper s výstředním dětským zjevem rapoval o smutku, samotě a drogových závislostech, svět ho nebral vážně a lepil na něj nálepku “meme”.
Málo kdo však tušil, že je svědkem zrodu nově se formující rapové kultury, která se v budoucnosti stane přirozeným prostředím hvězd, jakými byl Lil Peep, Juice WRLD nebo XXXtentacion. Bez ohledu na jakékoliv světové trendy, tento talentovaný autor stále kráčel dál svojí cestou a budoval vlastní jméno a koneckonců i vlastní specifický žánr, který se stal pro moderní metriky těžce definovatelným. Nicméně, vliv tohoto autora na hudební žánr nezůstal bez povšimnutí, na konci loňského roku byl Yung Lean za svoje dlouholeté zásluhy odměněn významnou Filozofickou univerzitou v Dublinu, která jej dekorovala oceněním za jeho přínos kultuře – a to prosím ve 23 letech.
Starz
Novinka Starz je kariérním následovníkem EP Poison Ivy z roku 2018, kdy jsme mohli naposledy slyšet autorovu tvorbu skrze oficiální projekt. Jenže, pokud zrovna Yung Lean nepózuje pro světové oděvní značky, nekreslí obrazy nebo nevytváří vlastní kolekce, odpočívá od své tvorby tím, že… vytváří jinou. V roce 2019 totiž tento švédský pracant vydal pod svým uměleckým alter egem “Jonatan Leandoer96” povedený art rockový projekt “Nectar”, jenž navázal na několik předchozích vedlejších počinů a především, který do tvůrčí evoluce autorovy oficiální tvorby značně přispěl.
Nyní už zpět k novince Starz, tento nový produkt z autorova království obsahuje celkem 16 skladeb, na které se nakonec nachází pouze jediný host, a to legendární indie-rockový interpret Ariel Pink. Původní tracklist tak je ochuzen o dlouho avizovanou kolaboraci s Playboi Cartim, jehož label kvůli vlastním “politikám” tento featuring z desky Starz stáhl. Výhradním producentem pro tento počin se pak stal Whitearmor, kterému byla svěřena na starost celá hudební stránka desky, přičemž mu v některých případech nepatrně sekundoval Yung Sherman. Ve výsledku je však Whitearmorův signifikantní rukopis prakticky nedotčen a jelikož byla spolupráce těchto autorů v minulosti již několikrát úspěšně ověřena (záměrně právě nejvíce na EP Poison Ivy), o kvalitě hudební stránky alba bylo rozhodnuto už před vydáním.
Po prvním poslechu desky je hned patrná trajektorie autorova tvůrčího progresu posledních let, jelikož Starz je značně inspirováno dřívějšími projekty, jak jsem také naznačoval v úvodu. Výsledný charakter tak deska dozajista sdílí s projekty z dřívějška, ale tu nejcitelnější inspiraci lze přisoudit projektu Poison Ivy. Yung Lean tak opět dokazuje, že všechna jeho díla jsou určitou součástí jeho neutuchajícího autorského vývoje a neustálého hledání nových obohacujících přístupů.
Můžeme pak o těchto menších a vedlejších projektech mluvit jako o pomyslných mostech, vedoucí k hlavním deskám, jako to bylo například v případě EP Frost God a alba Stranger. Tyto i jiné vedlejší projekty vždy sehrály ve vývoji autorovy tvorby velikou roli a do jisté míry nastiňovaly budoucí povahu přicházejících desek. Tento přístup je tudíž více než úctyhodný a opět prokazující Yung Leanovo komplexní vnímání hudby a jeho hluboký tvůrčí cit. Zatímco si z Poison Ivy autor přináší pevnou chemii mezi nám a Whitearmorovými beaty, tak například z projektů pod svým alteregem si pak odnáší svoje vokály, pěvecký cit a celkově i komplexnější hudební vyzrálost.
“World of snakes, so these butterflies get corrupt” (My Agenda)
Co se konceptu desky týče, Yung Lean opustil magické krajiny alba Stranger a vydal se na cestu do rozbitých a zaprášených zákoutí světa a vlastní mysli, aby napsal svoji novou, méně prosněnou, daleko více než dříve však spíše kriticky probděnou baladu. Ta pojednává o osamění v jeho vlastním královstí, hlubokém přemítání o minulosti i budoucnosti a o životě a jeho těžkostech celkově. Yung Lean je však na Starz vyzrálým jedincem a o svých prožitcích, emocích a prohřešcích mluví velice uvědoměle, s notnou dávkou porozumění a pochopení jeho činů. Do jistí míry je v pozadí desky cítit i paralela s jeho dřívější drogovou závislostí a tím, jak se díky těmto zkušenostem autor stál vyzrálejším a posunul se díky těmto událostem v životě dál. Z hlediska kompaktnosti lze pravděpodobně o Starz mluvit jako o koncepčně nejucelenějším projektu autorovy dosavadní kariéry, a to ze dvou důvodů. Za prvé, Yung Lean vsadil na soudržnost mezi ním a Whitearmorovým soundem. Tento multitalentovaný producent si tradičně drží svoji signifikantní linii, ale také přináší potřebnou variabilitu, kterou skrze svoje jedinečné syntezátory umí vytvořit pouze právě on. A za druhé, jak jsem zmínil, Leandoer zní maximálně sebejistě a uvědoměle než kdy dříve a možná poprvé v kariéře se snažil vytvořit desku, jež by nebyla dalším, ryze progresivním pokusem, ale uceleným počinem, jenž zúročuje všechny jeho dřívější experimenty a pokusy o hledání nových přístupů do jeho tvorby.
Chytlavé verše
Tradičně můžeme na desce nalézt chytlavé verše, propojené s mnoha kulturními odkazy, a spoustu hlubokých metafor, skrze které autor vyjadřuje svoje pocity a myšlenky. Nicméně je nutno dodat, že lyricky deska postrádá trochu magického kouzla z alba Stranger, což přisuzuji právě konceptu projektu, který je více zemitější a realističtější. Lean je zde přeci jen více než snílkem, spíše ostříleným a poučeným přeživším všech životních eskapád a pokusů jeho vrstevníků o jeho napodobení. Svoje silné žánrové postavení a odlišnost si tento autor dobře uvědomuje, důkaz najdeme například na skladbě “Yayo”, skrze propůjčený a modifikovaný výrok jeho oblíbenkyně Lany Del Rey (modlím se za kolaboraci těchto dvou autorů): “Fought my way to the top of the industry” nebo skrze větu “Yeah, I’m only 23 but there’s like ten of me”. Jak jsem mluvil o kulturních odkazech, těch najdeme na desce spoustu a autor s různými propůjčenými výroky umí skvěle pracovat a trefně je zakomponovat do svých myšlenek a názorů. Příklad, mluvící za všechny ostatní, nalezneme na skladbě “Violence”, resp. v propůjčení souvětí herce Jacka Nicholsona z filmu Skrytá identita, kdy Yung Lean velice trefnou analogií vyjadřuje svůj vliv na hudební průmysl:
“See… You’re a product of your environment, my environment’s a product of me.” (Violence)
Něco málo nového z autorovy bezedné studnice nápadů se projevuje hned na úvod v hororové skladbě “My Agenda”, která projevuje svoji dekadenci v textu i vynikajícím klipu. Ve výsledku je však tento počin pravděpodobně jediným, výrazně revolučním a odlišným. Na podobné, avšak mírnější vlně razantnosti se nese i skladba “Violence”, která sází na vysoké rytmické tempo, údernost a jakési “synthpunkové” pojetí, jak koneckonců vykresluje i klip z opuštěného a rozpadlého obchodního domu. Nekonečně hluboké estetické cítění tohoto autora opět dokazuje pohádkově psychadelická skladba “Boylife in EU”, přesvědčující hudební svět o tom, že Yung Lean je Willy Wonkou své vlastní továrny. Daleko zemitěji pak působí skladby, jako například prosluněné kokainové “Yayo” z Miami s chytlavým hookem, mistrovsky mrazící “Dance in the Dark” nebo titulní, nostalgicky cloudový kousek “Starz” s legendárním Pink Arielem, jehož účast na desce je, vzhledem k jeho příspěvku, spíše symbolická a vzbuzuje pocity nostalgie. Krom atmosféry v těchto skladbách také výrazně vynikají autorovy vokály, které jsou nyní sebejistější než kdy dříve a také nepostrádají originalitu. I přes značnou žánrovou obrodu v posledních letech však autor stále zůstává rapperem, což dokazuje na skladbách Hellraiser, kde autor představuje i svoje temné alterego “Evildoer” nebo na “Pikachu”, kde potvrzuje, že jeho pasivní rap v kombinaci s tvrdými basami vždy měl a stále má svůj magický půvab. Vlna autorova progresu zasahuje posluchače také v případě postapokalyptického kousku “Dogboy”, s chytlavou baby voice flow, kde autor metaforicky přirovnává svůj život k psímu, jelikož pobíhá světem chaosu a dělá, co se mu zlíbí. No a “Iceheart” je potvrzením teze, že jakákoliv autorova skladba obsahující kořen “Ice” je pecka a pochybuji, že se najde jediný fanoušek SBE, který by touto skladbou opovrhoval.
“Money, sex, murder, drugs, words on my mind
Riding through the desert like a cowboy in the night
Blood writings on the moon paint the sky” (Sunset Sunrise)
Bohužel, je však pamětihodných highlightů na desce o něco méně, než jsme byli doposud u autora zvyklí. Někdy Starz schází překvapivě odvaha, jelikož Yung Lean i přes to, že deska zní z větší části opět jinak než všechny předchozí a má svůj specifický charakter, sází u některých skladeb na jistou schématičnost, jako je tomu u tracků “Low” a “Acid at 7/11”. Druhý zmíněný počin sice nabízí zajímavé příběhové pozadí, ale jeho ztvárnění je až moc příbuzné s mnohými dřívějšími kousky v podání Whitearmora a jeho kolegů, což platí vlastně i pro “Low”.
Skladby jako “Outta My Head” nebo “Butterfly Paralyzed” do konceptu desky přispívají minimálně, resp. tvoří spíše takovou rozšiřující výplň, svým zpracováním však příliš neoslní. Ve výsledku tak zamrzí, že se autorovi nepovedlo svoji tvůrčí originalitu přenést do všech skladeb současně a deska tak trochu postrádá ten typický Yung Leanovský výrazný prvek překvapení. Také je škoda (ne jen v rámci desky Starz), že se autor nesnaží více spolupracovat s ostatními umělci, jelikož jeho unikátní tvorbu by rozhodně spousta fanoušků ráda slyšela ve spojení s jinými nadanými autory. V minulosti se Leandoerovo jméno objevilo po boku velkých světových jmen (Travis Scott, Frank Ocean, Gucci Mane a další), tak alespoň kolaboraci s Cartim můžeme brát v potaz jako snahu o rozšíření svého featuring listu a potěšení fanoušků. Na druhou stranu, vzhledem k Yung Leanově osobnosti a odlišnosti od ostatních interpretů nelze očekávat mnoho kolaborací, autor sám sebe neprodává zadarmo a pečlivě featuringy selektuje, jak např. vypovídá odmítnutí spolupráce s Tommy Cashem. Uvidíme, co přinese budoucnost.
Sečteno podtrženo, Starz přináší jasný obraz toho, že Yung Lean svoji tvorbu po několik let vyvíjel, transformoval a učesával než došel do bodu, kde se cítí maximálně komfortně, sebejistě a dosahuje tak vrcholu své tvorby, tedy samotných hvězd. Tím bodem je právě deska Starz, která v diskografii autora přináší doposud nejširší žánrové rozpětí, nicméně více než kdy dříve, stojí na pevných základech všech předchozích projektů. Z tohoto hlediska je tak Starz pravděpodobně konceptuálně nejrozmanitějším a zároveň nejreprezentativnějším počinem Yung Leanovy dosavadní kariéry, pojednávající o jeho citelné vyzrálosti a o tom, jak chce tento umělec tvořit.
Deska jako celek funguje bezproblémově, utápí se v tíživé atmosféře Whitearmorových bezkonkurenčních beatů a autorových výpovědí, nicméně není až tak odvážná a revoluční, jako tomu bylo v případě alba Stranger. V celkovém pojetí tak tato novinka nenabízí tak výrazný prvek překvapení, jak by se po 3 letech od vydání posledního alba asi dalo očekávat. Možná si sám autor na sebe nalepil nálepku hudebního revolucionáře, který vždy přináší svěží a neotřelé nápady, proto tak rekonstrukce některých dřívějších, výsledný dojem ze Starz trochu uzemní. Nicméně stále se jedná o důkaz autorovy jedinečnosti a přesvědčení světa o tom, že je Yung Lean stále unikátem hudební branže, a je sám sebou, pravděpodobně více než kdy dříve.
HODNOCENÍ: 8/10
Nejlepší skladby: My Agenda, Yayo, Violence, Dance in the Dark, Dogboy, Iceheart.
