Na střešní okno dopadaly jemné kapky deště, které pomalu stékaly níž a níž a nakonec dopadly na Manonino čelo. Jedna kapka, dvě kapky… Manon pomalu otevřela levé oko, poté pravé. Mokrý obličej si rychle otřela do peřiny. Zamžourala na střešní okno a další kapka jí spadla přímo do oka. „Sakra,” ulevila si a vyskočila, aby okno zavřela. Podívala se na svou postel a zjistila, že celý polštář je úplně promočený. Mávla rukou a zamířila radši do koupelny. Chvilku se pozorovala v zrcadle. Zaostřila na oblast kolem očí, kde se jí v posledních měsících objevilo pár rozkošných vrásek, které Manon považovala za jednu z nejhorších věcí, se kterými se momentálně musela vypořádávat. Radši vzala do ruky kartáček a začala počítat. Z dětství měla naučený zvyk, pokaždé, když si čistila zuby, počítala od stovky do nuly. Dala na slova své matky, která jí řekla, že pokud doba čištění zubů nebude trvat přesně sto sekund, nemělo ani smysl si ty zuby čistit.
Po kompletní ranní očistě se Manon přesunula do kuchyně, na tuhle část rána se vždy nejvíc těšila. Zrovna si smotávala vlasy do drdolu a v tom spatřila v chodbě dvě tašky naplněné jídlem a z kuchyně zaslechla třískající nádobí. Potichu si povzdechla a otevřela dveře do kuchyně. „No to je dost že jsi vzhůru, jsem tady už tak hodinu,” začala Manonina matka. „Ahoj mamá, taky tě ráda vidím,” odpověděla Manon a natáhla ruce, aby svou matku objala. „No ty teda zas vypadáš, prosim tě udělej si něco s těma vlasama, nemůžeš je jednou nosit nějak normálně?” křikla máti, která se dcerky objetí vyhnula obloukem a pokračovala do chodby, ze které přinesla dvě obří tašky. Pochopitelně při přenosu nechybělo hlasité hekání a vyčítavé pohledy směrem k Manon. „Ukaž mami,” řekla dcera a chtěla matce kabely přebrat. Máti se škubla a bagáž pevně držela ve svých dlaních. Manon vzdychla, posadila se ke stolu a obličej si položila do dlaně. „Nakoupila jsem ti. Máš tady mlíko, sýry, rýži, zeleninu, nějaký ovoce, brambory a ovesný vločky, na ten tvůj ekzém. To mlíko prosimtebe má trvanlivost jen čtyři dny, tak ne že ho necháš projít. Žádný pečivo jsem ti nekoupila, dělaj se ti z něj akorát faldy na bocích. Máš tu nějaký?” zeptala se. Manon nechápala, jestli se ptá na faldy, nebo na pečivo. Matka otevřela dvířka od špajzu. „Ty se mi snad zdáš. Ještě ke všemu bílý rohlíky,” zaječela zděšeně, vzala celý pytlík plný pečiva a hodila ho přímo do koše. „Mamá prosím, nedělej mi tu pořádek, já si uklidim sama,” prosila zoufalá Manon a chytla svou matku za ruku. „Manonko, kolikrát ti mám říkat, ať mi neříkáš mamá,” odpověděla s lehkým rozčilením v hlase. „Pojď si sem ke mně na chvilku sednout mami, udělám ti kafe,” řekla dcera. Na zlomek vteřiny jí hlavou problesklo, jak se těšila na svoji ranní kávu a svoje ranní vajíčka s bílým rohlíkem. Trošku se uvnitř rozčílila, ale nenechala nic vyplavat na povrch.
„Manonko, vždyť víš, že to všechno myslim s tebou dobře, ale podívej se tady na to,” začala matka a vyhodila rukou do vzduchu, „Však ty žiješ v chlívě!” Manon se porozhlédla kolem. Na policích nad kuchyňskou linkou bylo vysázeno asi deset lahví od vína, prázdných, vedle koše na odpadky se válelo pár prázdných lahváčů a na jídelním stole byl úplně přeplněný smradlavý popelník. Manon hlasitě polkla. Podívala se na staré křídlo vedle gauče, které momentálně sloužilo jako odkládací místo pro špachtle, jehly, struny, návrhy a bohužel i hlínu. Matka najednou třískla dlaní do stolu. Manon nadskočila. „Musíš si dělat dílnu i z toho bytu?” povídala hlasitě máti, která už stála u piana, „Z tohohle bytu, který jsme ti s tatínkem věnovali?” Začala dramaticky ukazovat prstem na piano a zvýšila hlas: „Doufám, že si uvědomuješ, že tohle křídlo patřilo mému otci, a ten ti ho přenechal jen proto, že doufal…” nedokončila větu, protože zaregistrovala, že Manon kouká úplně jiným směrem. Máma hluboce vydechla. „To je stejně všechno tim s jakýma lidma ty se stýkáš, s jakýma lidma ty trávíš čas!” zařvala na svou dceru. Manon se zvedla od stolu, zapnula sporák a dala vařit vodu na kafe. „Kolik chceš cukru, mami?” zeptala se, jako kdyby se nic nestalo. Matka na ni jen nevěřícně koukala. „Podívej se co máš na sobě, zase nějaký špinavý hadry, proč nenosíš ty šaty co ti dala tuhle Verunka?” ptala se své dcery. „Protože Veronika má o deset kilo míň, než já,” odpovídala Manon, „A tohle je moje oblečení do práce.” „No to je totiž přesně ono, kdybys měla normální práci, nosila bys i normální dámský oblečení,” pokračovala vzdychající matka. S nešťastným pohledem se rozhlížela po místnosti a kroutila hlavou. Manon si v hlavě dokola opakovala: „Buď v klidu, zase chce být jen důležitá, hlavně v klidu.” Mezitím už nasypala do hrnků kávu a cukr. „Nevím, co se ti na mojí práci tak nezdá. Vydělávám si víc, než potřebuju a dělám to, co mě nejvíc baví. Plus máte ode mě spoustu krásnýho keramickýho nádobí a tu kočičí sochu, tak si nestěžuj.” Na tohle máti neměla odpověď. Místo toho se nasáčkovala vedle dcery ke kuchyňské lince a začala uklízet. Při tom ji samozřejmě několikrát popostrčila. Manon se odtáhla kousek stranou a najednou jí došla trpělivost. „Děláš si už ze mě srandu?” řekla zvýšeným tónem. Matka zvedla hlavu od linky a ošklivě se na ni podívala. Odhodila utěrku, kterou držela v ruce a zařvala: „Jak to se mnou mluvíš? Takhle se svojí matkou mluvit nebudeš, to ti říkám rovnou!” „Mami, je mi dvacet šest let, jak dlouho mě ještě hodláš vychovávat a říkat mi, co mám a nemám dělat?” ječela už skoro brečící Manon. „Tebe by člověk mohl vychovávat do nekonečna, jsi pořád jako malý dítě!” odpověděla jí. Manon se vlily slzy do očí. Otočila se a vběhla do předsíně. Rychle si obula boty, odešla z bytu a třískla za sebou dveřmi. Když byla skoro dole na schodech, zaslechla, že někdo běží za ní. „Manonko, já to tak nemyslela!” volala ze shora její matka. Manon vyběhla z domu a zastavila se na chodníku. Opřela se rukou o zeď a zhluboka dýchala. Ucítila na svých zádech něčí ruku. Prudce sebou smýkla a šla o krok dál. Neslyšela nic, jen šum. Chvíli se uklidňovala, když v tom zaslechla pronikavý opakující se tón. Chvíli přemýšlela, jestli jí jen nepíská v hlavě z toho všeho. Podívala se nahoru ke svému oknu, ze kterého vycházel kouř a zvuk hlásiče požáru. Otočila se na matku, která zrovna pohledem sjížděla z okna na svou dceru. Manonin obličej se zkroutil, vrásky na čele vystoupily a už se nadechovala, ale byla přerušena. „Můžeš si za to sama, je to všechno tim životem, kterej ty vedeš,” řekla matka s klidem a odešla.
ilustrace: Kateřina Riegerová
