Po dlouhých Vánocích u otce se Manon konečně vrátila k sobě domů. Ale moc se jí neulevilo. Věděla totiž, že ji čekají Vánoce ještě s matkou. Neměla nazdobený stromek, cukroví nepekla a na přípravu večeře...
Manon zrovna domalovávala poslední stěnu v obýváku, když v tom zaslechla klepání na dveře. Setřela si z čela kapičky potu a odhodila štětec. Když otevřela vstupní dveře, úsměv jí zmizel z tváře. „Ahoj, Manonko,” pronesla...
Na střešní okno dopadaly jemné kapky deště, které pomalu stékaly níž a níž a nakonec dopadly na Manonino čelo. Jedna kapka, dvě kapky… Manon pomalu otevřela levé oko, poté pravé. Mokrý obličej si rychle otřela...