Po dlouhých Vánocích u otce se Manon konečně vrátila k sobě domů. Ale moc se jí neulevilo. Věděla totiž, že ji čekají Vánoce ještě s matkou. Neměla nazdobený stromek, cukroví nepekla a na přípravu večeře neměla ani pomyšlení. Seděla celé odpoledne na gauči a četla si knížku, kterou dostala od táty. Zrovna byla v nejlepším, když zazvonil zvonek. Lekla se a trochu se jí stáhl žaludek. Odložila knihu a s povzdechnutím šla otevřít. „Manonko!“ pískla radostně matka hned po otevření dveří. Vlepila dceři pusu na tvář a splašeně vběhla do bytu, spolu s asi čtyřmi taškami. „Tady je zase všude tolik věcí, kam mám sakra položit ty dárky Manon?“ křikla a v tom si všimla neozdobeného vánočního stromku, který se krčil v koutě a vypadal tragicky. Otočila se ke dveřím zpátky na svou dceru a nasadila vyčítavý pohled. „Dobře, nebudeme to dramatizovat, hned to napravíme. Pojď sem, pomůžeš mi,“ začala máti a vyndala z jedné z tašek papírovou krabici od bot s nálepkou “Vánoční ozdoby”.
„Máš veliký štěstí, že myslím na všechno, zlato.“
„Vždyť mě znáš, mami.“
„Tak, krása!“ zvolala vítězoslavně matka při pohledu na dokončený stromeček. Pohladila dceru po vlasech. Ta se na ni usmála a šla přichystat čaj.
„Proč tady nemáš vyndaný žádný cukroví?“ ptala se matka, která už nervózně kroužila za Manoniny zády a čmuchala po bytě.
„Říkala jsem ti, že letos nepeču.“
„Tak to jsi mi teda určitě neříkala. Máš k tomu nějakej důvod?“
Manon se opět začal stahovat hrudník a zvyšovat tep. Postavila hotové čaje na stolek a posadila se na gauč. „Ani ne. Ale stejně jsem se přejedla cukroví u táty, takže jsem ani neměla chuť tady celej den stát u linky a dělat další,“ odpověděla a vzala do ruky knihu, jejíž děj musela přerušit v nejnapínavější části. Naivně si myslela, že bude pokračovat. „Tohle je jako naše sváteční večeře?“ zeptala se ještě docela klidná máti, ale vyrvala dceři knihu z ruky.
„Co tím myslíš?“
Matka ukázala na dva hrnky čaje, ze kterých se ještě kouřilo a nadzvedla obočí. Manon si povzdechla. „Myslela jsem, že si dáme dárky a hotovo. Nevěděla jsem, že chceš dělat večeři, cukroví a zdobit stromky,“ řekla s ironií v hlase a v tu chvíli jí došlo, že to byla chyba.
„Tak já se k tobě táhnu hodinu tramvají, podívej se, kolik mám tašek! Těším se, jak spolu hezky oslavíme Vánoce a dostanu od tebe akorát tohle? Jsi nevděčná Manon, to ti teda řeknu. Ale to je stejně všechno tim, s jakýma lidma ty se stýkáš, s jakýma trávíš čas.“
„A je to tady zase.“
„Přestaň.“ Matka se prudce zvedla z gauče a zamířila do kuchyně. Po otevření lednice vzdychla a přiložila si ruku na ústa. „Katastrofa. Ale co taky jinýho čekat u tebe doma.“ Manon se na gauči potichu zasmála. „Nesměj se a pojď mi pomoct! Uděláme aspoň bramborovej salát.“
Společné vaření je obě dvě myšlenkami vrátilo do dob, když ještě bývala na Vánoce celá rodina spolu a malá Manonka se svojí sestrou pomáhaly mamince zdobit cukroví a chystat večeři. Tenhle čas pro ni jako pro dítě znamenal všechno. Mívala o Vánocích pocit kompletního bezpečí a lásky. Když se pak rodina rozpadla, Manon se rozhodla Vánoce nenávidět. Ale v tu chvíli, u improvizovaného tvoření bramborového salátu, nad tím začala malinko pochybovat. Cítila se tak nostalgicky, že dokonce pustila do rádia koledy.
„Mami, myslíš si, že Vánoce dokážou člověka změnit?“
„Jak to myslíš?“
„Někdy mívám pocit, že ten vánoční duch, ta nálada, kterou lidi teď oplývají, dokáže aspoň na nějakou chvíli změnit to, jak se k sobě chováme. Změnit k lepšímu.“
„To by bylo krásný, zlato, ale takhle lidi nefungujou.“
Manon ani nestačila zaregistrovat, jak se to stalo, ale po chvilce byly zase s matkou v sobě. Nejspíš v tom hrála roli rozbitá mísa, která byla její nejoblíbenější. Matka stála kousek od svojí dcery a vyčítala jí to stejné, jako vždycky. Manon na ni jen tiše zírala. „Jak je možný, že týden Vánoc u táty byla totální pohoda, ale po hodině s tebou už mám nervy v kýblu?“zeptala se jí, když konečně ztichla. Tohle stačilo. Matka pobrala všechny zavazadla, servala ze stromečku několik ozdob, které vhazovala do tašek a obě dvě jen poslouchaly, jak se na dně tříští na malé kousky.
„Tak samozřejmě, že u táty to byla pohoda. S tátou je všechno pohoda! Předpokládám, že s tou jeho Majdičkou to musela být taky totální pohoda, viď? Byla taky pohoda dívat se na to, jak objímá někoho jinýho, než mámu?“
Dcera stála a pozorovala svojí maminku, která byla už úplně brunátná a na čele jí vyskákaly žíly vzteku. Manon jí v hloubi duše chtěla strašně moc pomoct, ale byla už moc poznamenaná jejím chováním a tak vyčerpaná, že se nezmohla na nic jiného, než na sledování situace. „Žádnej dárek ode mě si nezasloužíš,“ byla poslední věc, co máti řekla před tím, než vrazila klíč do zámku u dveří. Bohužel ho tam ale strčila takovou silou, že se v polovině zlomil a ulomená část zůstala v zámku. Obě na to jen mlčky koukaly a pak koukaly na sebe. Matka pustila všechny tašky na zem a sedla si do nich. Dala hlavu do dlaní a začala potichu plakat. Do toho v pozadí stále hrály vánoční koledy.
„To bude dobrý, mami. Zavolám zámečníka.“
Půl hodiny ženy jen tiše seděly v obýváku. Pak konečně zaslechly klepání zámečníka. Manon se s úlevou zvedla ze židle a běžela mu předat informace skrz zavřené dveře. Chvíli se s ním dohadovala o tom, co se stalo a co se stane a pak konečně začal pracovat. Posadila se na gauč a zadívala se na sněhové vločky, které létaly za oknem. V tu chvíli ji matka chytla kolem ramen a přitáhla si ji k sobě. Dala jí malinkou pusu do vlasů a zašeptala: „Promiň.“ Manon se vedle ní po dlouhé době cítila bezpečně, přivřela oči a nechala se vískat ve vlasech.
Probudila se, když matka zavřela dveře za zámečníkem. „Tak já teda půjdu,“ řekla a posbírala ze země tašky, se záměrem odejít. „Mami, počkej. Nemůžeš odejít. Ještě jsem ti nedala dárek,“ řekla dcera a odešla do koupelny. Touhle větou vykouzlila své mamince na tváři velký úsměv.
Po chvilce se vynořila z koupelny, v jedné ruce držela talíř plný osmažených kapřích řízků a v druhé mísu bramborového salátu. „Veselé Vánoce,“ popřála a prostřela stůl.
