To ráno bylo neobyčejně chladno. Oblaka mlhy se vznášela nad vlhkým, zapařeným městem, poskládaným z paneláků a jednoho neudržovaného parku.
Mladý muž se chystal do práce. V klidu vyšel ze starého zašedlého činžáku, v ruce se mu houpal kufřík, na nohách vyjímaly špičaté polobotky a celé tělo bylo zabaleno do velkého černého kabátu. Hned jak vstoupil na ulici, zastavil se, vypustil z úst potiché “hhhaaa!” a s radostí se podíval, jak se jeho dech ve studeném oparu mlhy zbarvuje do ještě výraznější páry. Svižným krokem se vydal na autobusovou zastávku, která byla asi 50 metrů od jeho domu.
Po chvilce postávání se mladíkovi začal červenat nos a ruce si musel třením zahřívat o sebe. Venku byla zima a muže nezahřívalo nic. Nic zvenčí, nic zevnitř. Byl vyprázdněný. Nemohl pomyslet na jednu jedinou věc, která by mu navodila aspoň malý pocit tepla. Takového toho domácího tepla, které lze pocítit jen jedním určitým způsobem, jen za pomoci jedné určité emoce. Hledal, pátral, snažil se, ale pořád mu byla ukrutná zima. Poskakování nepomáhalo. Modlil se, aby autobus konečně dorazil na zastávku. Díval se tupě před sebe, nezaostřeným pohledem. Nikde kolem něj nebylo ani živáčka, slyšel pouze ranní ptačí zpívání, hádky a námluvy.
Přes mlhu neměl možnost vidět moc daleko, takže se muži dostávalo výhledu jen na silnici a na protější autobusovou zastávku. Najednou se ale na druhém chodníku někdo objevil. Byla to od pohledu zřetelně ženská postava, i když měla přes hlavu přetaženou kapuci. Ladným krokem došla až pod stříšku zastávky, pod kterou se schovala, jakoby ji snad mohla ochránit před tím mrazem. Když ji muž uviděl, hned mu tělem projel lehký závan tepla. Jak kdyby někdo uvnitř škrtnul zápalkou. Líbilo se mu to. Pousmál se a snažil se na osobu zaostřit a navázat oční kontakt. Po chvilce konečně zvedla pohled nahoru od svých bot a zadívala se na svého společníka. Usmála se. Sirka v těle úplně vzplála.
Slečna měla černé oblečení, vlasy jí zakrývala čepice a kapuce, ale obličej byl vidět. Na jejím obličeji se vyjímaly výrazné rysy. Mladý muž z ní nespustil oči, nedokázal se ale pořádně rozhodnout, jestli je krásná, nebo ne. Jednu věc věděl jistě – díky ní mu najednou bylo mnohem tepleji, ne zvenčí, ale zevnitř.
Všiml si toho, že se žena zimou vůbec neklepala, stála klidně a dívala se jeho směrem. Střetli se pohledem, zase. Muž se rozhodl udělat první krok, tak pomalu zvedl ruku a rozpačitě na ni zamával. Slečna se podívala směrem k nebi a vyslovila hlasité “hhhaaa”, s úsměvem se pak dívala, jak se její dech, proměněný v páru nese nahoru. Muž zapomněl na zimu, zapomněl na autobus, zapomněl na práci, zapomněl na město, zapomněl na kufřík. Uvnitř jeho těla už hořel plnohodnotný plamen, který se rozpínal všude. Viděl jen ji a cítil neskutečnou touhu přeběhnout silnici. V tom se ale ze zatáčky vyřítil autobus. Zatarasil výhled, který na slečnu měl. Otevřely se přední dveře, ale muž stál jako přikovaný. Díval se do prázdna.
“Tak co bude? Nastoupíte, nebo co?” zakřičel po chvilce řidič autobusu. Mladý muž se tedy konečně rozhoupal a do autobusu nastoupil. Spěchal rychle na levou stranu vozidla, aby se mohl podívat na protější zastávku. Ona už tam ale nestála. Zarmouceně se sesunul na sedačku, zavřel oči a vyčerpáním usnul.
Po pár minutách se probudil, těsně před svou finální destinací. Stávalo se mu to pokaždé, když v jakémkoli vozidle usnul – probral se vždy těsně předtím, než měl vystupovat, jako kdyby na to bylo tělo naprogramované.
Znovu se mu vybavilo, co se před pár okamžiky stalo. Trochu ho zabolelo na hrudníku, ale snažil se nad tím nepřemýšlet.
“Ulrichovo náměstí”, ozval se nepříjemný ženský hlas z reproduktoru autobusu. Mladý muž vylezl z vozidla ven. Do nosu ho zase praštila pichlavá zima. Ruce zastrčil do kapes a pomalým krokem se vydal do práce. Nemohl se zbavit pocitu, jako kdyby mu něco chybělo.
V tom za sebou uslyšel hřejivý hlas: “Pane, nechal jste na zastávce svůj kufřík!” Otočil se. Podíval se na hlouček lidí, který ještě vylézal z autobusu. Byla to ona.
Plamen propukl v požár.
zimním večeru.){kind=link}