Manon zrovna domalovávala poslední stěnu v obýváku, když v tom zaslechla klepání na dveře. Setřela si z čela kapičky potu a odhodila štětec. Když otevřela vstupní dveře, úsměv jí zmizel z tváře. „Ahoj, Manonko,” pronesla matka s falešným provinilým výrazem ve tváři. Rozevřela paže a mířila směrem ke své dceři. Ta ale ustoupila o krok dozadu a zeptala se: „Co tady děláš?” „No co, přišla jsem ti přece pomoct s tím malováním a upekla jsem ti tady ten tvůj oblíbenej koláč,” odpověděla a rvala jí ho do obličeje, „víš, kolik času jsem nad ním strávila?” „Neříkala jsi náhodou, že nemám jíst lepek, abych neměla faldy?” zašklebila se Manon a odešla do kuchyně. S povzdychnutím se usadila ke stolu a založila ruce. „Zlatíčko moje, já se ti samozřejmě hrozně moc omlouvám, vždyť přece víš, že to všechno byl jeden velkej omyl,” pokračovala starší žena, která už u linky krájela koláč. „Pro mě za mě mami, stejně už jsem to celý vymalovala sama.” Máti se s překvapeným výrazem začala rozhlížet po místnosti. Dělala u toho dramatické nádechy a výdechy a ruku si pokládala před ústa. „To si všechno zvládla sama? Ježiši, tak to mě moc mrzí, že jsem nedorazila dřív, abych ti pomohla,” pronesla. Dcera jen beze slova seděla u stolu a představení pozorovala. „Tak já tě za to aspoň pozvu na oběd, ne?” řekla maminka, ani nečekala na odpověď a už vyrážela ke dveřím.
Po cestě do Manonina oblíbeného podniku se jí udělalo nevolno. V tramvaji bylo asi třicet stupňů a máma si neustále na něco stěžovala. Nejdřív ji mladík nepustil sednout, pak jí bylo moc vedro, tak si sundala šátek, ale to jí zase táhlo za krk, později začala “umírat žízní”, tak jí dcerka dala napít vody, což vedlo k tomu, že za deset minut potřebovala šíleně čůrat. Po třiceti minutách ženy konečně dorazily do restaurace. S rodičkou v čele se zastavily ve dveřích.
„Mami, tak běž!” vzdychla Manon.
„Ne, někdo nás usadí.”
„Tak se přece můžeme posadit sa…”
„Tak usadí nás tady někdo?” přeřvala svoje dítě.
Zmatený číšník, který lítal po place, jako hadr na holi, zamžoural jejich směrem. S tácem v ruce přiběhl za asertivní ženou a s omluvami je obě dvě usadil ke krásnému stolku s výhledem do ulice. “S tvou tvojí poddajností se daleko nedostaneš holčičko, to ti říkám rovnou,” hulákala matka, která házela na číšníka svou kabelku a šálu.
Po dlouhém vybírání v jídelním lístku máti luskla prsty na obsluhu. Manon zrudla a naštvaně šeptá: „Pane bože, nemůžeš na ně přece luskat! To nevíš, že se to nedělá?” „A jak bych ho podle tebe teda měla zavolat, co?” vyštěkla zpátky na svou dceru, i když číšník už stál přímo vedle nich. Falešně se usmíval a stál nachystaný s notesem a propiskou na zapsání objednávky.
„Tak co to dnes bude, dámy?”
„Tak mluv,” nařídila máma Manon.
„Ne, ty první.”
„Achjo, ty se zase chováš… Já poprosím o ty vepřová líčka na víně, ale místo kaše si dám brambory.”
Číšník měl zapsáno a koukal směrem k Manon. Ta horlivě přemýšlela, jestli si má dát špagety, na které se celou cestu těšila, nebo salát, o kterém ví, že neschytá žádné poznámky. „Tak já si dám tyhle špagety, prosím,” řekla s úsměvem a zavřela jídelní lístek. „Ale Manonko…” Jak to Manon uslyšela, stáhl se jí žaludek. Zrudla, zamračila se a lístek rozevřela znovu. „Tak teda tenhle salát,” ukázala prstem někam náhodně na stránce “SALÁTY” a menu odevzdala číšníkovi. Ten se zaraženým výrazem poděkoval a odešel. „Mimochodem, k pití si dám Tramín a dcera vodu!” zakřičela na něj ještě matka. Jen se pousmál a zalezl do kuchyně. „Nehoráznost,” ulevila si. Manon jen seděla a mlčela. Slzy měla na krajíčku. „No co? Přece se nezlobíš, že jsem ti taky neobjednala víno? Musíš ještě uklidit ten bordel po malování, až přijdeš domů. A to chce čistou hlavu.”
Během jídla bylo několik problémů a reklamací. Máti přišlo maso nejdřív málo slané, požadovala tedy po obsluze sůl. Později to samé, ale s pepřem. Pak chtěla přidat brambory, které ale přinesli moc pozdě, takže maso už měla snědené. Tak jim řekla, ať si brambory hezky odnesou zpátky do kuchyně a radši jí přinesou další víno, už třetí. Manon to celé s úzkostí pozorovala a svého salátu, který vypadal naprosto ohyzdně, se dotkla možná dvakrát. „A co ty, proč nejíš?” zeptala se máti s plnou pusou. Dcera se už ani nedívala jejím směrem, ale pozorovala lidi na ulici. Zahlédla na chodníku malou holčičku, která právě spadla a ošklivě si zranila koleno. Její maminka ji objala a s mateřskou láskou tak hezky uklidňovala. Dítě po chvilce brečet přestalo a dalo matce pusu na tvář. Ta dcerušku chytila za ruku a šly dál. Pak Manon obrátila pohled zpátky na svojí maminku a bylo jí do pláče. Ta už v podnapilém stavu hlasitě vykládala nějakou historku z práce, pár hostů restaurace se naštvaně otáčelo jejím směrem. „A právě ta Andrea… tu znáš přece ne?” zaslechla Manon otázku. Neodpověděla. „Ty mě zase totálně ignoruješ, že jo? No, to jsem si mohla myslet!” zaječela máma a odhodila příbor do talíře, “stejná, jako otec!”
„Jestli budeš vytahovat tátu, tak přísahám, že se zvednu a odejdu.” zvýšila tentokrát hlas Manon. Dvojice byla středem pozornosti celé restaurace.
„Uklidni se!”
„Já jsem úplně klidná, mami.”
„Už jsem kvůli tobě úplně ztratila chuť k jídlu. A to jsem nám ještě chtěla objednat dezert. Nebude nic, to ti říkám rovnou,” zakončila a odešla na toaletu.
Když se vrátila, měla na obličeji skleslý výraz. Pomalu se usadila a prosebně se zeptala: „Manonko, já jsem úplně zapomněla, tady neberou karty a já nemám žádnou hotovost. Myslíš, že bys mohla? Pak se vyrovnáme.”
Manon se hlasitě nadechla a vydechla. „Ale určitě, mamá,” odpověděla s úsměvem.
Po chvilce číšník konečně dorazil s účtem ke stolu. „Já vás poprosím o devět set korun, dámy,” řekl vesele.
„Tak to nechte na tisíc,” špitla Manon a podala mu bankovku.
„To ses teda nepředala,” zašeptala pod vousy matka. A to už bylo příliš. Dcera se okamžitě sebrala a vyběhla ven z restaurace. S prásknutím dveří zahlédla máti svoje dítě, které s pláčem dobíhalo na tramvaj.
Manon dorazila celá ubrečená domů a lehla si na gauč, který byl přikrytý starými špinavými dekami, kvůli malování. Chvíli tam jen tak ležela a přemýšlela. Po pár minutách se jí začala vrývat myšlenka, že to přehnala, že udělala moc velkou scénu. „Vždyť se přece ani nic moc nestalo,” říkala si pro sebe, „můžu být ráda, že nějakou mámu vůbec mám, někdo si se svojí mamkou na oběd třeba ani zajít nemůže.” Utřela si slzy a zamířila na chodbu pro mobil, aby udělala omluvný telefonát. Po cestě ale potkala ten koláč, který dneska dostala. Rozhodla se, že aspoň kousek ochutná a pochválí do telefonu, jak bezvadnou dobrotu máma upekla, když si s tím tedy dala takovou práci. Vzala do ruky krabici a obsah vyndala na talíř. Vypadal krásně. Až moc krásně na to, že její matka nikdy nepekla. Manon se zamračila a otočila krabici. Na druhé straně stál nápis “Pekařství Koubek” a cena dvě stě korun. Zasmála se, vzala koláč a na posezení ho úplně celý snědla, lepek nelepek.
