“Ibalginově démantová” jako jedna z dalších povídek Tomáše Končického.

“Si v pohodě?”

“Jo, sem úplně v pohodě. Všechno je v pohodě. Ježiši, nekoukej se teď na mě. Musim vypadat hrozně.”

“Nevypadáš.”

Seděla na zemi v koupelně. Tvář měla mokrou od vody. Před chvilkou se opláchla. Dlouhý tmavý vlasy se jí převalily přes obličej. 

“Bože mně se motá hlava.” 

“Jak ses mohla tak opít?” 

“Nevim. Ale už jsem to potřebovala. Konečně jsem opilá. Je mi fajn. Co tobě? Si opilej?” 

“No to si piš. Já sem ale furt.” 

Chtěla vstát, ale nešlo jí to, a tak jí pomohl. Znovu si začala oplachovat obličej, ale neudržela rovnováhu a praštila se o zeď. Pak se sesunula k zemi. 

“Seš v pohodě?” zeptal se. 

“Jo. V pohodě. Jenom se mi motá hlava. Chvilku si tady posedim a budu dobrá,” odpověděla. 

“Já ale nemyslel kvůli alkoholu. Spíš tak celkově.” 

“Jo. Všechno je oká. Asi. Všichni tady sou oká. Proč bych neměla bejt taky?” 

“Nevim. Ale vidim, že nejsi.” 

“Ne. Já sem v pohodě. Copak tak nevypadám? Sakra. Jak si to poznal?” Sundala si brýle a promnula oči. “Bože mně je tak blbě.” 

“Měla by ses vyblejt. Bude ti líp,” navrhnul jí. 

“Teď nemyslim z chlastu.” 

“Co ti teda je?” 

“Nevim. Všechno by mělo bejt fajn. Všichni jsou v pohodě, jenom já ne. Prostě se necejtim stejně jak voni. Já nevim. Zkrátka nejsem asi šťastná. Happy jak dva grapy. Ježiši. Moc mluvim.” 

“Proč nejsi šťastná?” 

“Protože nejsem dokonalá.” 

“Nikdo neni. Proč chceš bejt?” 

“Protože moje rodina je dokonalá. Nebo si na to aspoň hrajou. Nemůžu nebejt šťastná. Voni vědi, že mi něco je. Ptali se mě na to, ale nemůžu jim to říct. Prostě radši před nima hraju, že sem v pohodě. Rodiče sou strašně staromódní.” 

“Asi bys jim to měla říct.” 

“Voni to vědí, ale i kdybych to řekla, tak by s tím nic neudělali. Nemůžou svoji dokonalou dceru poslat k psychiatrovi. To by nebylo perfektní.” 

“Proč ne? Neboj se toho.” 

“Ty to vůbec nechápeš. Hele. Můj mladší brácha je asi gay. Myslim si to. A můj táta mu to rozmlouval. Je hrozně stereotypní. Prostě jediný přirozený je pro něj chlap s ženskou a všechno ostatní je odpad. Chápeš to? Desetiletýmu klukovi kecat takový sračky?” 

“Ne.” 

“Byla jsem z toho jednu dobu celkem v hajzlu, ale tys mě vůbec nepochopil.” 

“Cože? Kdy?” 

“Když si mě poslal do hajzlu.” 

Trochu se narovnal. Vůbec nevěděl, o čem to mluví. “Já sem tě poslal do hajzlu?” 

Zasmála se ironicky. “Ty si to nepamatuješ? Ty si…” Nedokončila větu. Bylo na ní vidět, že je víc a víc mimo. 

Přestala se smát. “Na oslavě přece. Řekl si mi, že si se mnou jenom hraješ a že ses tam líbal s Máří.” 

“Já tě neposlal do hajzlu,” trochu se rozpomněl. Byl tehdy úplně na mol. Z toho večera neměl moc vzpomínek. Věděl ale, že to tenkrát celkem posral. Líbal se tam se všema možnejma holkama a pak s jinou odešel. Protože jí to slíbil. Byl mimo, ale myslel si, jak dělá dobrej skutek. 

“Já kurva nejsem žádná hračka. Zakázala jsem si se s tebou bavit. Ale stejně sem to pokazila. Sem na hovno.”

“Nejsi. Ser na tyhle kecy. Vim, že sem to podělal, ale omluvil sem se ti. Nehraju si s tebou. Protože kdybych si s tebou hrál, tak bysme spolu něco měli ne? Ale nemáme.” 

 

“Hm. Chtěla sem jenom, abys mě pochopil.” 

 

“Co jsem měl pochopit?” 

“Nevim. Mě. Moji situaci. Byla sem v hajzlu.” 

“Kvůli těm rodičům?” 

 

“Jo.” 

“Promiň. Byl sem fakt hodně mimo.” 

“Podívej se vedle do pokoje. Všichni ty lidi taky nejsou v pohodě. Ale dělaj, jako kdyby se nechumelilo. Jenom já to nedokážu a nevim proč, ale cejtim to i z tebe. Proto sem myslela, že mě pochopíš.” 

“Chápu tě. Ale sem idiot.” 

“To seš. Sám si mi to řekl a jak si to řekl, tak  sem si to uvědomila. Bože, on je fakt idiot. Ale stejně vim, že to máme podobně. Seš vyděšenej jako já.” 

“Asi jo. Čeho se bojíš?” Zeptal se ji. Odpověď asi ale znal.

“Sama sebe. Lidí. Nevim. Budoucnosti asi. Ale ty seš starší. Ty seš na tom hůř.” 

Zasmál se. Měla pravdu. 

“Ty seš tady jedinej, kdo by mě měl pochopit.”

“Proč já zrovna?” 

“Nevim. Vypadáš furt v pohodě a vtipkuješ, ale já to na tobě vidim, že je to jenom zástěra. Četla jsem ty tvoje povídky. Nevim. Když sem se o tom s někym bavila, tak všichni řikali, že je to jenom vo sexu a že je to uchylárna.”

“To maj asi pravdu.”

“Ale já to z toho cejtila jinak. Prázdnotu. Strach. Bolest.” 

Opřel se o zeď. Takhle řečený ho to děsilo. Nechtěl si to připouštět. Byl dokonce i rád, když jeho povídky brali ostatní povrchně. 

“Si na tom úplně stejně jako já…” stoupala si, ale nešlo to. 

“Nechceš přinést vodu?” 

“Ne, já sem v pohodě. Konečně sem opilá. Jupííí.” Vypadala smutně. Chtěl ji obejmout, ale neudělal to.

Začalo se jí dělat blbě. Pořád se snažila vstávat a něco dělat. Obraz se jí pohyboval v krouživých pohybech a rozostřoval se. Po chvilce ale už vypadala, že zkolabuje. Pořád se mu víc a víc vzdalovala. 

“Kolik si toho vypila?” 

“Nevim. Něco. Kolik? Pár drinků.” 

Neměl z toho dobrej pocit. Už ji viděl pít a vždycky byla veselá, ne takhle v háji. “A neměla si ještě něco jinýho?” 

“Ne. Já nic neberu. Jen piju. Akorát mě ráno bolela hrozně hlava, tak sem si dala nějakej Ibalgin.”

“Kolik si jich měla?” 

“Dva asi.” 

“Určitě? Ráno už je dávno. Nevzala sis jich víc?”

“No možná sem si vzala ještě ňáký.”

“Ježiši a kolik?”

“Asi čštyři.” 

“Proč sis jich vzala tolik?” 

“Nevm. Vojta si měl vzít taky, ale nechtěl. já nevm…”

“Musíš se vyblejt!”

“To neumm,” řekla. 

“Kurva.” 

Zvedl ji a chtěl se aspoň pokusit o to, aby se poblila. Ona se ale najednou od něj odstrčila, odhrnula závěs u sprchy a zase ho zatáhla. Pustila si studenou vodu a oblečená se vysprchovala. Pak jí podal ručník a ona si zase mokrá sedla na zem. 

“Ale fakt se mi líběj tvoje povídky.”

“Ser na povídky. Stejně jsou to jenom kecy. Je ti líp?” 

“Nejsou perfektní,” řekla.