Do kin přichází dlouho očekávané (a dlouho odkládané) pokračování kultovního filmu Dannyho Boyela T2 Trainspotting. Má snímek po pauze více než dvou dekád stále co říci?

Uplynulo dvacet let. Mnohé se změnilo, ale stejně tak zůstalo mnohé při starém. Mark Renton (Ewan McGregor) se vrací na jediné místo, které mu kdy bylo domovem – Edinburgh.
Čekají tu na něj: Spud (Ewen Bremner), Sick Boy (Jonny Lee Miller) a Begbie (Robert Carlyle). Očekávají ho i další staří známí: smutek, ztráta, radost, pomsta, nenávist, přátelství, láska, touha, strach, výčitky, heroin, sebedestrukce a smrtelné nebezpečí, ti všichni stojí ve frontě, aby ho uvítali a společně to všichni naplno rozjeli.

Od premiéry prvního filmu nyní uplynulo 21 let a obecně platí, že po 20 letech byste už rozhodně pokračování nějakého filmu točit neměli!“ prohlašuje Boyle. „To zdržení nebylo výslovně plánované – o natočení pokračování jsme diskutovali už celé roky. Ale svým způsobem se vlastně jedná o jeden z důvodů, proč má tenhle film právo na existenci.

Když měl původní Trainspotting před dvaceti lety v roce 1996 premiéru, okamžitě se stal hitem a později kultovním filmem. Drzá, naštvaná, floutkovská výpověd doby s okamžitou odezvou, se kterou se nemálo diváků (aspoň trochu) ztotožnilo. Dnes přichází režisér Danny Boyle s pokračováním, které slibuje, že se za tu dobu téměř nic nezměnilo, avšak je to pouze polovičatá pravda, se kterou souvisí také jeden z nějvětších problémů celého snímku.

trainspotting
foto: falcon.cz

Jednou z věcí, které zůstaly při starém, je audiovizuální stránka filmu. Kamera dělá stále stejné akrobatické kousky, občas se velmi zběsile stříhá, soundtrack je plný skvělých songů, ať už od současných mladých a ceněných hudebníků (např. od Young Fathers či Wolf Alice), tak i skladby starší. Nechybí ani ikonické Lust for Life Iggyho Popa, tentokrát v remixu od Prodigy, či Born Slippy od Underworld. Stejně tak Spud snad už do konce svého života zůstane (všemi milovaný) loser.

Po stylové stránce se snímek snaží tvářit, jako kdyby začal tam, kde první díl končí. Bohužel se však už nenacházíme v hotelovém pokoji kdesi v Londýně s partou mladých smažek. Ty už za dvacet let také notně zestárli. To by ale nemuselo nutně znamenat problém, pokud by se tomu také adekvátně chovali. Heroin sice vyměnili za kokain, ale co odpustíte mladým feťákům, již nemusí nutně prokazovat službu flanérům středního věku. Scény stylisticky kopírující momenty v rauši tak často ztrácí své opodstatnění. Sem tam je to soucit, pochopení a možná i trocha ztotožnění, dostavuje se spíš lítost nad bezcílností a ubohostí postav. S ní také pocit, že tempo filmu je nastaveno příliš vysoko a hrdinové se snaží, seč mohou, ale nestíhají vlastní film. Vlak, který příliš dlouho sledovali, jim ujel a oni pouze těžce dodýchávají po nezdařeném sprintu.

Boyle moc dobře věděl, že nemůže cílit na stejně staré publikum, pro které byl určený první Trainspotting. Film tedy neustále pomrkává po divácích, kteří zestárli s filmem… a dělá to velmi okatě. Klíčový slovem pro druhý díl je nostalgie a až její přemíra. Nejenže se odkazuje k některým scénám z minulého dílu, ale doslovně se citují a poté se odehrají znovu v lehce modifikované verzi. Zápletku tvoří jediné možné východisko, které by vás napadlo, po událostech z původního filmu. Celou dobu však ale čekáte, kdy se tato část odbude a může začít nová kapitola, která však bohužel chybí.

Aby to však nevyznělo tak pesimisticky, film obsahuje i mnoho dobrých momentů. Stačí třeba zmínit scénu s Rentonem a Begbiem na záchodcích či pěvecký výstup v klubu loajalistů. I ona nostalgie je dvousečnou zbraní, která přes mnoho škod dělá i dobré věci. Právě ta je příčinou jakéhosi provinilého potěšení ze sledování, které připomíná návrat dávno ztracené dětské lásky, kterou stále milujete, i když víte, že se změnila k nepoznání. Trainspotting je zkrátka se vším všudy tak zakořeněn v „devadesátkách“, je jejich hrdou vlajkovou lodí, jejich emblémem, že nelze přinést (a ani se na hony přiblížit) tomuto majestátu.

Když zazní první tóny Born Slippy, divák jen tetelivě čeká, až se ozve hlas „drive boy, dog boy…“ a rozjede to naplno. Song však záhy opět vyšumí, a tak se vlastně stává nejvýstižnější metaforou celého filmu.

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz