Jsem burcovala polovinu lidí o fotky k 17. listopadu, abych se pak sama zasekla nad psaním článku. Ale někdy se to stane, protože školy a seminárek je až nad hlavu a doma se ocitnu teprv, když se potřebuju vysprchovat a nebo vyměňuju tenisky za podpatky.

17.listopad. Pro mě jako mileniála by to mohlo být něco strašně předpotopního. Něco, čemu se budu vyhýbat obloukem jak v konverzacích, tak i v samotné Praze na Národní třídě. Opak je ale pravdou.

Možná ve mně dost pocitů vyburcovali naši, když mi odmala vyprávěli, jaký to všechno tenkrát bylo, a možná taky mě jen děsí představa, že bych se nemohla sbalit a odletěl do Londýna za chlapem, co se mi fakt líbí a rozumíme si. Děsí mě představa, že bych si v pátek u láhve červeného a kvalitně stráveného feministického „me time“ nemohla pustit The Best Of Rolling Stones na vinylu.

Rozhodla jsem se zapojit do akce Korzo Národní. Přišlo mi, že se kolem točí málo lidí, v mém věku, kteří by chtěli říct díky. Díky, že můžem. Díky studentům, kteří už nechtěli být zastrašováni a chtěli žít podle sebe. Díky všem, kteří přišli o životy, abysme my dnes mohli mít svobodu.

Dobrovolník. Já jako dobrovolník na Korzu. Nebudu ani říkat, kolikrát jsem měla slzy v očích, když mi někdo vyprávěl, jak stál roku 1989 na Národní třídě a že je hezké, že tu stojím a připínám trikoloru. Stačilo moje díky a jejich úsměv. Stačilo, když se můj táta ocitl na Národní třídě. Řekl mi, že je pyšný, že tam stojím a angažuji se. Koneckonců v roce 1989 mu bylo 24. To není ještě ani mně. Do té doby nikde nebyl. Měl jedny džíny, na které vystál se svojí mamkou frontu v Tuzexu a cestou do školy si je vždycky nějakým způsobem přešil, aby vypadal jak Mick Jagger. Nebudu lhát. Táta fakt vypadal v mládí jako jeho dvojče a to, že uměl šít, to mě šokuje ještě dnes.

„Slečno, můžu si vzít jednu trikoloru? Víte, já tady byl v 89. A byl jsem v armádě a spoustu věcí, ale nejvíc mě mrzí, že lidi furt volej strany, který vyhrávaj tím, že to uhrajou na to, že někdo někomu něco závidí a nepřeje mu to. A pak mě mrzí, že vám nic nemůžu dát. Víte, já jsem na ulici, nic nemám, ale každý rok tady budu hrdě stát.“ Pohled pana bezdomovce, který asi ani nepotřebuje můj komentář. Měl pravdu, byla to závist.

Takže ještě jednou. Díky všem, co se rvali za svobodu. Díky všem, co obětovali všechno. Díky, že můžem.

#DIKYZEMUZEM

foto: Honza Faltus

Zanechat komentář

avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.