Úterní mrazivý večer rozehřál v Praze hlas skotské zpěvačky Emeli Sandé, vítězky několika cen BRITs, která během hodinu a půl dlouhého koncertu předvedla ukázky ze svých doposud dvou vydaných alb.
Přesně v osm hodin po menších problémech s mikrofonem začala zpívat předskokanka, v posledních letech největší objev české scény, zpěvačka Lenny. A nemohl se najít nikdo lepší. Lenny dokáže celou arénu zaujmout jen svým chraplákem a hrou na klavír. Když se k tomu ještě přidá zbytek kapely, tak máte chuť vstát a rovnou tančit. Bohužel aréna uzpůsobená jen na sezení po celé ploše tomu trochu bránila.
Půl hoďka uběhla jako by nic a už se čekalo jen na hlavní hvězdu. Těžko říct, kde se stala chyba. Jestli na straně pořadatelů nebo Emeli Češi prostě neznají. Nicméně hala byla plná jen z poloviny a to ani nebylo zpřístupněné horní patro. O2 Aréna tak působila chladně i s prvními songy.
Emeli Sandé začala rovnou bezchybně svojí hitovkou Hurts, ale zklamala mnohem menší výpravou, než jakou měla na svých koncertech předchozí rok. U nás pódium bylo o poznání chudší jen se světly v pozadí a nejeden člověk si říkal, zda by nebylo lepší takovou akci uspořádat raději v přívětivějším prostředí určeným pro komornější akce.
S každou další písní si ale na sebe Emeli, desetičlenná kapela s backvokalisty a publikum zvykali až se na poslední minuty celá aréna zvedla, tančila, zpívala a tleskala do hitů Next To Me nebo Highs & Lows. To už ale u zvukařů vzadu dávno několik fajnšmekrů tančilo a z plna hrdla zpívalo. Na to, že studiové verze songů jsou z většiny velmi pomalé, tak právě jejich živé verze teprve prokouknou a přidají se k nim i africké rytmy, které rozhýbou nejednoho člověka.
I když to ze začátku úplně nevypadalo, tak si nakonec Emeli Sandé pražské publikum omotala kolem prstu a vedla si ho přesně tam, kam chtěla. Ať už s méně známými písněmi nahrazovala hitovost pěveckými exhibicemi (jako tomu bylo u Give Me Something) s výraznými změnami poloh hlasu, anebo si jen sedla za klavír a rozněžnila všechny s písní Clown.
