“Kdo neumí, učí. Kdo neumí učit, učí tělocvik.”
Ten citát řekl kdysi Woody Allen a jakoby mluvil o mně. Jmenuji se Petr a jsem učitel tělocviku.
Díky americkým filmům má většina lidí zafixována, že tělocvikář je mladý, osvalený hezoun, který je však inteligenčně někde mezi věšákem na prádlo a přesýpacíma hodinama. Tady bych se chtěl však důrazně ohradit, že v mém případě to tak rozhodně není. Mladý, to jsem ale rozhodně, rozhodně nejsem nadměrně osvalený. Jak řekla jedna moje ex:
“Víš, nenabušenej tělocvikář, to je jako pizza Hawaii bez ananasu.”
V tu chvíli jsem si uvědomil, že já nemůžu být s někým, kdo tvrdí, že ananas patří na pizzu, což dokládá, že ani ta domnělá přiblblost, která je tělocvikářům občas přisuzována, mi není vlastní.
Učím na základní škole, protože na střední by mě mohli šikanovat, myslím jako hlavně studenti. Samozřejmě, že učím převážně tělocvik. Pro ty, kdo jsou z tělesné výchovy osvobozeni, je to předmět označen zkratkou TV a většinou se vyučuje na hřišti nebo v tělocvičně.
Ale! Abych byl opravdu upřímný, já vlastně učit neumím. Já neumím učit v tomto školském systému, na který všichni nadávají, ale zatím mi přijde, že nikdo nevynalezl nic lepšího, co by se dalo jednoduše aplikovat do praxe a výrazně to pomohlo.
Ono je totiž opravdu těžké něco měnit, když na školách vidíte často učitele a ředitele, kteří učili ještě vaše rodiče. A proč to tak je? Ono mezi námi, po deseti, patnácti letech v této branži už vlastně můžete učit klidně po paměti. Tak proč měnit práci? Jako když vám změní učebnice, je to k vzteku, protože ty čísla stránek jsou najednou úplně jinak! Mohou se dostavit pocity beznaděje, paniky možná i mírné deprese. Ale už jste viděli paní učitelku, která v 50 řekne:
“A já už učím jen ze setrvačnosti, budu dělat něco jinýho! Je třeba, aby mě vystřídal někdo mladší, někdo, kdo má víc energie.”
Jako jestli fakt někdo takový existuje, tak mi ho ukažte. Protože kdybyste to náhodou nevěděli, čím déle učitel učí, tím větší má plat. Takže s 25 letou praxí skončit v zaměstnání, kde vás už téměř nic nepřekvapí a jít někam, kde se musíte učit nové věci a pravděpodobně dostanete i méně zaplaceno, je nesmysl.
A to se vůbec neodvažuji zmiňovat některé kusy, kterým táhne na sedmdesátý rok, ale protože stále udrží křídu a moč, tak nejenom, že učili vás, vaše rodiče, teď učí ty vaše ADHD poklady, kterým bystě pomalu měli vysvětlovat, co je to kondom, protože se pak může stát, že tito sedmdesátníci budou učit ještě vaše vnoučata.
Je to špatně, já vím. A právě proto jsem se dal na dráhu učitele, i když jen tělocvikáře, abych to změnil. Samozřejmě asi nedokážu změnit celý systém, ale škola, kde budu já učit, se otřese v základech a pokud chcete tohle zemětřesení vidět, vlastně číst, tak vás k tomu zvu.
“Jene Amosi Komenský, neboj se! Já ukončím to tvé neustálé rotování v hrobě. Škola hrou! Amosi, je čas!”
ilustrace: Tereza Traganová
