Je mrazivý březen, venku silně fouká a já, coby dobrovolník Červeného kříže, nastupuji na svoje první tři noční směny do Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Počet nově nakažených v Česku přesahuje jen za dnešní den hranici 11 tisíc, necelých 9 000 případů je hospitalizovaných a v márnicích do půlnoci po celé republice napočítali 227 mrtvých. Jedná se o čtvrtá nejvyšší čísla od začátku koronavirové epidemie v naší zemi.
V nemocnici ani v sociálním zařízení jsem nikdy nepracoval, nikdy mě to ani nelákalo. Protože jsem ale mladý, mám volný čas a naše země prožívá neobvyklou krizi, rozhodl jsem se, že podstoupím jednodenní pečovatelský kurz Červeného kříže, aby mě spolu s dalšími sedmi odvážlivci mohli hasiči ráno odvézt z uzavřené Prahy do Ústí nad Labem.
Turistická průvodkyně, studentka medicíny, policejní rekrutka – skupina lidí ze všech koutů společnosti. Někteří jedou nezištně pomoci, jiní si po měsících bez práce vydělat pár korun, které nám nemocnice za odměnu přislíbila. Všichni se však už na dálnici po cestě do Ústeckého kraje shodujeme, že v nás převládá pocit, jako bychom byli součástí válečně postapokalyptického filmu. Nemáme víceméně potuchu, co náš čeká, místo, na něž směřujeme, neznáme a navíc je momentálně nejnebezpečnějším místem v zemi.
První směna
Při vstupu na přidělené JIP oddělení jsem všechen trénink péče o pacienty mohl klidně zapomenout. Na oddělení přede mnou leží plně obsazených dvanáct postelí s lidmi na ventilátorech, na které bez oprávnění nesmím sáhnout. Cévky, napíchnutý inzulín, adrenalin a u některých dokonce mimotělní oběh. Stačila by jen jedna chyba z nepozornosti a hospitalizovaný člověk by na místě vykrvácel.
Ze mě se tak stává pouhá podržtaška pro všechno. Uklízím infikovaný odpad, dezinfikuji plochy, doplňuji regály či slévám moč. Cokoliv, co jen může ostatním uvolnit ruce. Když si ale sestry řeknou, jdu jim pomoci s otáčením či mytím pacientů. U některých je kvůli váze nebo napojeným přístrojům potřeba klidně i devět pracovníků najednou.
Nejpřekvapivějším zůstává to ticho. Původně jsem si myslel, že ze všech stran uslyším hluk a sýpání lidí lapajících po dechu. Přitom je to zcela naopak. Všichni jsou pod silnými sedativy a i když jsou chvílemi při vědomí, přes ventilátor ze sebe sotva vydají hlásku.
Celkově by člověk neřekl, že se zrovna tady odehrává katastrofa. Chodby nemocnice zejí prázdnotou. Ta hrůza se totiž děje za zdmi. Na odděleních je i tak poměrně klid, který přehlušuje jen pípání přístrojů. Personál, ačkoliv vyčerpaný a po roce boje z části i vyhořelý, se snaží udržet si nadhled.
Sedmdesátiprocentní šance na život
Jak říká vrchní sestra Hana Oliva, před rokem na jaře byli všichni vyděšení z prvních několika hospitalizovaných pacientů s Covidem-19. Tehdy nikdo pořádně nevěděl, co nás čeká. A personál nemocnice na tom nebyl o nic lépe. Teď už však mají péči v malíčku a zrovna konkrétně třetí jednotka intenzivní péče, kde vypomáhám, má sedmdesáti procentní úspěšnost, že pacienti přežijí a z JIPky se dostanou na rehabilitace.
Cesta k takovému výsledku je ovšem dost neurčitá a ani jeden pacient nemá jistotu, že zrovna on bude mezi těmi šťastnými. Lékaři nikoho z Covidu vyléčit nedokážou. Ale mohou pomoci lidem udržovat jejich životní funkce, zatímco je virus postupně oslabuje a ničí. Záleží pak na každém jedinci, jak se s tím jeho organismus popere. Sestra Karolína navíc podotýká, že co se mezi populací rozšířila britská mutace viru, na oddělení jim začali přicházet i mladší ročníky bez větší nadváhy. Výjimkou nejsou ani lidé narození v devadesátých letech. To je pak pro všechny psychicky náročnější. Podobně, jako když se zdravotníkům na oddělení dostane někdo z jejich přátel či rodiny.
Sestra Anna, která původně působila na ortopedickém oddělení a kvůli jeho uzavření ji přesunuli na JIP, tu takhle pečuje mimo jiné i o svoji kamarádku. Anna jí alespoň ve volných chvílích chodí se slzou v oku hladit po ruce a mluví na ni. Jestli jí kamarádka vůbec vnímá, to netuší.
Po odložení obleku
Při pauzách na sesterně, už bez ochranného obleku, probíráme naše pocity z všudypřítomné smrti – většina z nás až tady viděla poprvé někoho umřít. Až v takových chvílích si člověk uvědomí, jak špatná situace je.
Když se hodiny potíme v neprodyšných uniformách, se štíty přes obličej a s rukama zalepenýma v gumových rukavicích, pod kterými se nám tvoří těžké exémy, si sotva můžeme dovolit být sentimentální. Fungujeme všichni spíše jako roboti, co se snaží nejlépe udělat svoji práci a nemyslí na hrůzu, co se děje kolem. Často si snažíme náladu zvednout alespoň černým humorem. Jakmile však vyjdeme z covidária ven, tíha situace na nás opět dolehne.
Rozpad zdravotnictví
Jedna sestra například vypráví, jak tuhle večer přijímali na oddělení Covidem nakaženého, upovídaného, starého pána, aby už o dva dny později konstatovali jen jeho smrt. Sotva zadržovala slzy, když mu vedle lůžka hladila ruku v jeho posledních chvílích.
Ani mně se bohužel smrt na směnách nevyhnula. Hned druhou noc ve špitále jsem pomáhal tahat pytel s mrtvým tělem. S tělem člověka, o němž jsem si ještě před deseti minutami myslel, že jen spí a zdravotníci mu jdou zavést další tubičku. Zvědavě jsem jim koukal přes rameno, co se bude dít. Že se mýlím mi došlo ve chvíli, kdy mu napsali jméno na nohu, aby v márnici věděli o koho jde.
Když jsem po prvních třech psychicky i fyzicky velmi namáhavých nočních směnách přijel zpátky domů do Prahy, rozbrečel jsem se. Určitou roli v tom jistě sehrála únava. Mnohem horší však bylo zjištění, jak až moc špatné to v nemocnicích opravdu je.
Pojmy jako “rozpad zdravotnictví”, kterými se oháněli odborníci i lékaři v mediálním prostoru, mohou být občanům mimo první linii vzdálené, možná až abstraktní. Najednou to ale člověk vidí na vlastní oči. Pacienti, co se dostali k nám, měli ještě štěstí. Jak potvrdili i zdravotníci, se kterými jsem sloužil, v Česku chvílemi probíhala selekce pacientů. Kdo měl dle lékařů šanci na záchranu, dostal většinou plnou dvacetičtyř hodinovou péči a volný ventilátor. Někde ovšem kapacity nestačily, a to zejména pro starší a nemocnější lidi.
Světlo na konci tunelu je čím dál blíž
Duben je pryč, skončil nouzový stav, nicméně část opatření nadále platí, kvůli pandemickému zákonu. I přesto to ale vypadá, že už se blýská na lepší časy. Venku je hezky, lidé se potkávají v ulicích, často s pivem v ruce. Nižší stupně školáků se vrací do škol a mnoho lidí pod vlivem nadšení z všeobecného rozvolňování cíleně přestává nosit roušky a respirátory. Minimálně u návštěvníků pražské náplavky převládá pocit, že pandemii už máme pod kontrolou. Je tomu opravdu tak?
V průběhu minulých týdnů jsem měl ještě několik nočních směn jako dobrovolník a nyní se do Ústí vracím možná naposledy. Změna, oproti situaci dvěma měsíci, je hned znát.
V nemocnici byla v průběhu pandemie většina oddělení s lůžky předělána na covidária. Kvůli tomu také nebylo možné provádět operativní zákroky, protože by s výjimkou několika akutních lůžek nebylo pacienty kam uložit. Teď už se ale postupně oddělení předělávají zpět do původního stavu, aby byla připravená na pokyn ministerstva zdravotnictví, že doktoři mohou opět normálně operovat.
To se ovšem netýká třetího oddělení intenzivní péče, kde jsem pomáhal já. Tady jsou sice dokonce už tři volné postele. I přesto stále přijíždějí nový pacienti nakažení koronavirem a nikoho ze zdejších zdravotníků nenapadne, že by ochranné obleky mohli v blízké době nadobro odložit. Počet hospitalizovaných v celém Česku se sice snížil na polovinu a počet nově nakažených se pohybuje spíše pod pěti tisíci, zdravotníky však děsí nová mutace viru, a to brazilská. Neví, co od ní čekat a jak na ni budou naše organismy reagovat. Pohled na lidi nedodržující i ta nejmenší opatření tudíž náladě zrovna nepřidává.
Červený kříž na ústupu
Mise Červeného kříže i přesto pomalu končí. Náš koordinátor Viktor Nečas nám oznámil, že hned několik nemocnic včetně Domažlické nebo v Karlových Varech začátkem dubna spolupráci s organizací ukončilo. Všechny vykrývaly nedostatek personálu dobrovolníky. Situace se ale zlepšila. V Ústí zatím redukují počet dobrovolníků o polovinu.
Oproti březnu je mezi pracovníky Masarykovy nemocnice vidět slabší optimismus. Naděje na konci tunelu. Tou je především vakcinace co největší části populace. Proočkována je i většina personálu. Část z nich doufá, že si alespoň bude moci konečně vzít po vyčerpávajícím roce zaslouženou dovolenou v cizině bez nutné karantény nebo PCR testu. Sanitářka Jana se těší na už několikrát odloženou svatbu svojí dcery a zdravotní bratr Martin ke kadeřnici a na obyčejné rande venku v restauraci.
Všichni tak netrpělivě očekávají, co nastane v příštích týdnech. Jak se sami shodli, není normální chodit do práce, kde vám umírají lidé jako na běžícím páse. Radost jim v tomto může dělat i fakt, že každý den posledního týdne zůstal počet zemřelých pacientů v celém Česku pod stovkou. Možná je to předzvěst začátku konce.
foto: David Stejskal
