Každý člověk se musí nějak realizovat, rozvíjet svoji kreativitu a dělat to, co ho baví. Budete se cítit spokojenější a třeba vás to přivede k lidem, kteří vás posunou zase o krok dál. A to přesně dělá mladý student Norbert Soukup, který svůj volný čas věnuje psaní. Napsal již okolo 40 povídek, i článek do golfového magazínu a své výtvory posílá i do různých soutěží. Jestli znáte norského spisovatele a hudebníka Jo Nesba, tak se vám Norbertova tvorba bude líbit. Píše tajemně a skoro vždy v jeho díle nastane nečekaný zvrat, který nechybí ani v úryvku, který nám Norbert poskytl ze své nedávno napsané povídky.
Sedl si na potrhanou kůži halící sedátko staré barové stoličky a pootočil se na ní tak, aby seděl čelem k ní. Jednou rukou se opřel o barový pult a druhou si prohrábl vlasy. Pozoroval ji už delší chvíli, přišla sama, bavila se s Jill a teď tu už chvíli seděla sama u baru a pomalu upíjela panáka irské whisky. Podíval se na ni a lehce se pousmál:„Je tady volno?” Lehce přikývla a její dlouhé rovné hnědé vlasy se při tom zavlnily. Krátce se podíval na její prázdnou skleničku a poté do očí, zvýrazněných řasenkou a černou tužkou. „Dáte si ještě?“ Chvíli si ho prohlížela, ne s jasným záměrem, jen se zvídavým pohledem. „Když muž zve, slušná dáma neodmítá.“
Vytáhla z krabičky cigaretu a vložila si ji mezi rty, bez toho aby z něj spustila pohled. Zvedla zapalovač a zadívala se na špičku cigarety, jenž pohltily plameny. Chvíli ji pozoroval, poté barmanovi rukou nejdříve ukázal na prázdnou skleničku a následně ruku pozvedl se dvěma zdviženými prsty. „Takže, viděl jsem, že jsi se bavila s Jill. Znáte se?” Odtrhla od rtů cigaretu s filtrem zbarveným do červena a vydechla obláček kouře. „Trochu ji znám.” „Trochu?” Barman před ně postavil dvě skleničky s whisky. „Jsem její sestra.“ Pousmála se na něj a zdvyhla jednu skleničku do úrovně očí na znamení přípitku.
Měl delší černé vlasy hozené na stranu a tmavě modré oči. Líbil se jí. Nevypadal jako jeden z těch namyšlených troubů všude okolo. Měl drahé, ale decentní oblečení, byl vstřícný, ale nevnucoval se. Přišel jí zdráhavější než byla zvyklá, což jí do jisté míry přišlo roztomilé. Vzal druhou skleničku a vypil ji jedním lokem. „Nevěděl jsem, že Jill má sestru. Jak se jmenuješ?” Upila půlku panáka, otočila se k němu čelem a lehce se předklonila, aby mu zlepšila výhled pod výstřih jejích rudých šatů. „Janet.“ Chtěla si s ním hrát, chtěla vidět jeho reakci. V jeho pohledu viděla nervozitu, chtěl se podívat a ona chtěla, aby se díval. Dopila whisky a otočila se, aby oklepala cigaretu do popelníku s logem baru, v jehož útrobách se pořádala oslava narozenin její starší sestry. Věděla, že využije příležitosti, věděla, že když se nebude dívat ona na něj, on se bude dívat na ní. Otočila se zpět, z jeho pohledu usoudila, že měla pravdu, ale že o nic víc se dnes nebude pokoušet. Sesedla z židle a usmála se na něj. „Už nejspíš půjdu, je trochu pozdě. Doprovodíš mě k východu?” Rychle sesedl z židle a zaplatil za whisky. „Stejně už jsem chtěl taky jít.”
Rozpačitě šel vedle ní až ven, bez toho aby řekl slovo. Nebyl takhle nervózní už dlouho, žádná už ho dlouho takhle nezaujala. Chtěl ji upoutat, ale nepočítal s tím, že ona bude chtít upoutat jeho. Věděl, že jí může ještě kousek doprovodit, zavolat jí taxi, nebo si dodat odvahy a pozvat ji domů. Dnes ale nebyl ten den, necítil se na to. Možná přece jen byla trochu jiná liga než on. „Rád jsem tě poznal Janet.” Naklonila hlavu ke straně. „Ty mi svoje jméno neprozradíš?” „Jack.” Vykoktal ze sebe, byl nervóznější, než si byl ochoten přiznat. Naklonila se a přitiskla něžně své měkké rty na jeho tvář. „Tak tedy sbohem, Jacku.” Mile se usmála, otočila a rozešla se po chodníku od baru. Jack za ní chvíli hleděl a poté se vydal na druhou stranu. Nikdy se nedozví, že se za ním otočila, aby jěště jednou viděla toho roztomilého zdráhavého přítele své sestry, který si na ni do týdne sežene telefon. Za předpokladu, že udělala vše dobře. Nevěděla, že on se otočil za ní, aby ještě jednou viděl ty krásné ženské křivky v rudých šatech a hlavu schovanou pod hnědými vlasy. Toužil po ní, chtěl jí. Více než kdy snad nějakou chtěl. Sešel z chodníku na chladnou černou silnici, neviděl nic kromě jejích očí a úsměvu, necítíl nic jiného, než její rty na jeho tváři. Alkohol, kterého nevypil málo, mu umrtvil smysly, stejně jako ona jeho mysl. Nevnímal světlo, které ozářilo jeho pravou tvář, nevnímal hučení, které mu bilo do pravého ucha. Neměl v hlavě nic než ji, dokud se mu nepodlomily nohy a jeho tělo se zhroutilo na kapotu jedoucího auta. Jeho tělo zkouzlo po kapotě a rozbilo přední sklo, poté přelétlo na silnici, kam dopadlo a zůstalo nehybně ležet, zatím co auto pokračovalo ve své cestě, jako kdyby se nic nestalo. Zůstalo tam ležet. Leželo bez jediného pohybu, jako kdyby tam leželo vždy, jako kdyby to byl jediný důvod jeho existence. Leželo tam bez jakékohokoliv zbytku života.
(Povídku napsal Norbert Soukup)
