Nejnovější dokument Heleny Třeštíkové, oceněný na MFF v Karlových Varech 2015, snímek Mallory, na první pohled podobný snímku Katka, či podle některých dokonce jeho “alternativní konec” mi vzal dech a přivedl mě na myšlenku nové hrdinky, právě Mallory Neradové.
Poté, co Mallory propustili z vězení, otěhotněla a rozhodla se, že už nebude krást. Radši těhotná žebrala na Karlově mostě. Tam ji poprvé potkal a pomohl jí herec a prezident festivalu v Karlových Varech Jiří Bartoška. Po narození syna Kryštofa přestala fetovat a jak šel čas, její přítel ji a jejich syna vyhodil na ulici. Po Kryštofových neurotických projevech ho raději, než aby s ní žil pod mostem, “zanechala” v ústavu Opařany. Začala žít s novým přítelem v jeho odstaveném autě a všemi možnými způsoby se snažila najít si a udržet práci a hlavně najít normální bydlení, kde by mohli žít společně se synem.
Mallory se udržela a více jak 10 let nefetovala. Život, který si vysnila, a že jako bývalá narkomanka se svojí “temnou” minulostí, kterou si uvědomovala, si nevysnila 3+1 s platem 25 tisíc na ruku, ale shodou událostí osudu a mizerného sociálního systému v České republice se, můžeme říci, ani trochu nepřiblížila k vysněnému životu bez drog. Přes vše bojovala dál. Trpěla vše, co ji osud přinesl, všechny “neuvěřitelně milé” pracovníky pražských úřadů a podobně. To, že pokračovala a stále se snažila, aby mohla být se svým synem, žít normální život, je vážně obdivuhodné.
Věřím, že žádný film či dokument nemůže nikdo převyprávět s emocemi a tím správným zážitkem. O hlavní protagonistce bych mohla napsat spoustu slov a stále by zněly prázdně uším člověka, který Mallory nezhlédl. Mallory nyní studuje sociální činnost, pomáhá lidem bez domova, narkomanům, lidem, kteří její pomoc potřebují tak, jako ji potřebovala ona sama.
Mallory je inteligentní žena s přímo obrovským srdcem, má můj velký obdiv a přeji jí, aby konečně našla ten ‘normální život’ se svým synem, na který tak dlouho čekala. Mimo jiné samozřejmě patří veškeré ‘ovace’ paní Heleně Třeštíkové a všem, co se podíleli na filmu.
Lidí, kteří by si náš obdiv a podporu jisto jistě zasloužili je na světě mraky. Nemyslím si, že jich hodně touží po tom, abychom je nějakým způsobem litovali, a spíše než naše prázdná gesta by chtěli spíše naší, alespoň malou pomoc. Ale i přesto, možná díky mé “básnické” povaze, bych se držela výňatku ze Seifertovy sbírky a malé gesto, možná sama pro sebe, vyšvihla:
“Snad bychom měli povstat,
smeknout klobouky
a stát pozorně a zpříma
jako majáky.”
