Stal se úkaz v naší distribuci téměř roky nevídaný, do kin jdou dva japonské filmy, a to dokonce v jeden den. Nejenže máme možnost vidět dva filmy ze země vycházejícího slunce, oba dva tyto filmy jsou skvělé. Bohužel ale kvůli malé reklamě s největší pravděpodobností prosviští bez povšimnutí, a tak beru jejich představení jako takové svoje malé poslání, protože by fakt byla škoda, kdyby vám ušly.
Oba dva filmy, ačkoliv se to nemusí na první pohled zdát, mají mnoho společného a přece jsou každý docela jiný. Spojuje je téma vztahů v rodině a přátelství, které je ale podáno naprosto odlišnou formou. Ať už se rozhodnete vyrazit na anime(!) Kluk ve světě příšer nebo rodinné melodrama Naše malá sestra, rozhodně budete z kina odcházet s příjemným pocitem, že něco takového jste dlouho neviděli.
Kluk ve světě příšer je první anime v českých kinech po patnácti letech a se svým předchůdcem Cestou do fantazie má společný paralerní svět obývaný různými příšerami (slovo příšera zde však nemá negativní konotaci). Vypráví o devítiletém Kjútovi, který se shodou náhod v onom světě ocitne a stane se učedníkem zdejšího medvědího samuraje. Příběh samozřejmě není jen takhle jednoduchý, naopak v sobě skrývá závažná témata, která ale pomocí animace a zasazení do pohádkového rámce, netlačí příliš na pilu. Navíc obsahuje poměrně dost humoru, ať už v podání zenového králičího císaře či neustálým přívalem japonských nadávek.
Naše malá sestra je film úplně opačný, jemný, subtilní a něžný. Do našich kin dorazil s téměř ročním zpožděním (premiéru měl loni v Cannes), ale hlavní je, že vůbec přišel. Příběh podle (údajně) známé mangy vypráví o soužití čtyř sester, které se musejí postarat sami o sebe, a opravdu víc se tam toho neděje. Je skvělé vidět film, ve kterém se neděje nic přepjatého nebo extra dramatického, naopak největší události se vždy dějí mimo obraz. Působí maximálně obyčejně, ale tím pádem naprosto uvěřitelně a realisticky. Bohužel ho hrají v Praze jen čtyři kina (Lucerna, Atlas, Evald a Světozor) a ani v těch se asi moc dlouho neohřeje. Byla by ale fakt škoda tento totální feel-good movie prošvihnout, pro mě je to jeden z nejlepších (a asi úplně nejlepší) film, co jsem loni viděla.
