Zlom vaz! Tuto větu často slýcháme od svých rodičů nebo kamarádů, když nás čeká něco velkého, nebo prostě jen něco, z čeho máme obavy. Teď ale mluvím o “Zlomvaz Festivalu”, který je bohužel už za námi.
Zlomvaz Festival je divadelní přehlídka, která každý rok upoutá mnoho diváků. Tento rok o to víc, neboť trvala deset dní a byla součástí Pražského Quadriennale. Vznik Zlomvaz Festivalu se datuje do roku 1994, kdy bylo hlavním účelem pomoci mladým studentům, kteří studují divadelní, či uměleckou školu. Díky tomuto projektu mají možnost se setkat se špičkovými profesionály v jejich oboru.
Zajisté je to skvělý nápad. Nejenže studenti mají možnost se zviditelnit, ale i pro diváky je to vždy něco nového a zajímavého. Na programu byla široká nabídka témat, od postavení ženy v sexistické společnosti až k dokumentu o Martě Kubišové.
K letošnímu ročníku nám poskytl krátké interview jeden z hlavních organizátorů, student produkce na DAMU, Václav Strýček.
Jak jsi byl spokojený s průběhem letošního festivalu? Co tě překvapilo a je něco, co tě naopak i zklamalo?
S drobným odstupem musím říct, že jsem spokojený hodně. Překvapila mě velká spousta věcí – vzhledem k totálně netradiční podobě Zlomvazu jsme až téměř do zahájení nikdo netušili, jak to celé bude vypadat. Takže nám i přes veškerou snahu o co největší kontrolu a rok a půl příprav vyrostly pod rukama věci, které jsme poznávali až spolu s diváky a návštěvníky. Například celý SpaceLab OFF Program v budově na Cihelné ulici včetně interaktivní bytové instalace PQ_PRIVAT byla až do poslední chvilky velká záhada a plno jsme toho poznali až na začátku festivalu. Byl to přitom tak skvělý projekt, že jsem spolužákům několikrát navrhl, že by stálo za to ho někdy zopakovat i mimo PQ nebo Zlomvaz.
Malinko mě naopak zklamala úroveň některých divadelních představení. Dost se podepsalo, že jsme je vybírali s nezvykle velkým předstihem a proto plno z nich nebylo v té době ani odpremiérovaných. Tím pádem nebylo možné zaručit předem jejich kvalitu a dramaturgická rada občas až v sále sama zjišťovala, co že to vlastně na základě přihlášky a fotek vybrala.
Určitě jsi musel být ve velkém zápřahu. Měl jsi i přesto možnost vidět některá představení? Která?
Viděl jsem toho velmi málo, ale za zmínku stojí rozhodně CRAVE by Sarah Kane studentů britské Royal Central School of Speech and Drama nebo pouliční představení Pacman Live studentů DAMU. Obojí patřilo myslím k tomu lepšímu, co se na Zlomvazu objevilo. A z koncertů samozřejmě Kyklos Galaktikos.
Jaký dává podle tebe Zlomvaz Festival největší přínos všem zúčastněným?
Úplně původní záminka, proč festival před jednadvaceti lety vznikl, bylo nahnat studenty JAMU a DAMU pod jednu střechu, aby spolu museli trávit nějaký čas, poznat se a chtít spolu začít tvořit. Společné zážitky, práce pod tlakem a samozřejmě párty a alkohol jsou nejjednodušší způsob, jak podnítit spolupráci mezi jednotlivými školami. Letošní ročník byl prakticky o tom samém, jen v mnohem větším měřítku.
Naučil ses během festivalu něco zásadního?
Spoustu věcí – krásné na Zlomvazu samozřejmě je, že slouží taky jako trenažer studentům produkce. Hned letos v létě začínám pracovat na jiném festivalu, kde už to není studentský projekt, ale serious job, takže by v podstatě mělo být žádoucí toho na Zlomvazu co nejvíc podělat, abychom se stihli všechno naučit ještě na akademické půdě.
Jaké byly ohlasy diváků?
Vesměs kladné. Nechali jsme divákům několik možností, jak nám zanechat zpětnou vazbu – prostřednictvím vzkazů na zrcadlech, anketách po představení nebo formulářem na internetu. Část z toho ještě zpracováváme, ale bezprostřední reakce byly pozitivní, diváci si pochvalovali pohodlnou atmosféru a bezproblémový průběh. Až se divím, že to fakt všechno klapalo takhle hladce.
Kdybys měl možnost jít do toho znovu, šel bys? Proč ano? Proč ne?
Určitě. Krom toho bych si taky někdy rád střihl i klasický Zlomvaz, protože jak říkám, tohle je experiment, který se provedl poprvé a možná i naposledy. Ale organizační tým zpravidla tvoří jen studenti druhého ročníku, takže pokud si v pořádku dodělám všechny zkoušky a postoupím do třeťáku, je zase čas nechat kormidlo mladším spolužákům.
