Přinášíme vyprávění několika českých studentů (včetně autora článku), kteří se uprostřed nastálé krize ocitli sami v zahraničí a museli v rychlosti vyřešit, kam jejich život bude dál směřovat.
Studuju filmovou tvorbu v Cardiffu a ve chvíli, co u nás v Česku se už vyhlašoval nouzový stav, v Británii nikdo nic neřešil. Na jedné přednášce nám učitel před vchodem všem stříknul dezinfekci na ruce, ale to bylo všechno. Teda když nepočítám pár starých letáčků polepených na zdech kolejí a školy o tom, že všichni navrátilci z Wuchanu mají jít do karantény. Jak aktuální. Táta mi hned ráno po české vládní tiskovce zavolal, ať si sbalím to nejdůležitější a hned letím pryč. Ještě pár hodin před mým odletem jsme ve škole normálně pracovali a škola nás utvrzovala v tom, že se nic rušit nebude.
Moje předpověď, že vše přejde a po Velikonocích se budu moct vrátit, byla dost lichá. Teď jsem sice aspoň v Praze, ale bez většiny svých věcí, které zůstaly kdesi v prázdném pokoji za lamanšským průlivem bez možnosti se k nim dostat, a bez školy, na kterou se vrátit. Jelikož po nátlaku studentů a veřejnosti a podepisování petic se po pár dnech zavřela i naše univerzita.
Situace na letišti před odletem do Prahy byla ještě zajímavější. No one cared. Žádné roušky, respirátory, rukavice ani dezinfekce. Ideální situace pro přenos. Dokonce bylo možný vidět i pár partiček, co letěly na stag parties. Naštěstí se nikdo z těch chlapů navlečených do elasťáků a kostýmů do letadla nedostal. Jen pár hodin před tím byl zakázan vstup cizinců do země a v našem letadle nás tak sedělo jen třicet lehce vystrašených Čechů.
Anna (21), studentka žurnalistiky v Praze, Erasmus ve Francii
Byla jsem přes Erasmus na Fakultě sociologie a politologických studií na západě Francie, kde se dlouho nic nedělo. Školy se zavřely mnohem dřív v Česku než se zavřely ve Francii. Takže atmosféra byla dost uvolněná. V Česku se přitom děly takový šílenosti, že jsem vůběc nevěděla, kde je ten reálný problém.
Měli jsme povinnou docházku, připravovali jsme školní akci pro dva až tři tísíce lidí, která měla normálně proběhnout. Poté, co se zrušila výuka a všechny akce nad pět tisíc lidí, tak náš profesor řekl, že si stejně myslí, že naše akce je důležitá a nakonec ji opravdu udělal. Ačkoliv v menším počtu lidí. Já jsem ale už tou dobou byla pryč. Fakt jsem to moc nepochopila. Bezpečnostní opatření nula.
Každopádně jsem vůbec neměla pocit, že by ta atmosféra byla vyhrocená. Že by tam lidi třeba vykupovali jídlo. Až poslední dva dny před mým odjezdem zavřeli restaurace a bary a zakázali chození po ulicích, pokud to není důležitý. Zavedli systém, že si člověk na internetu vytiskne papír, podepíše ho a na základě toho potom (když ho zkontroluje venku policista) může pobývat venku. Nevím, na kolik to bylo efektivní, protože si všichni ty papíry tiskli a šli na piknik. I když jsem odjížděla, tak tam lidi stáli v pekárně namačkaný na sebe, nikdo neměl roušky. Ještě navíc měli volby kolem patnáctého března, tak to začli řešit až po nich. Když se vyhlásil zákaz vycházení, tak jsem se hlavně začala bát, že se nedostanu domů. Rušil se jeden let za druhým. Nebylo možný se ani dostat autobusem.
Další věc byla ta, že mamince jedný mojí kamarádky vyšel pozitivní test na koronavirus a já jsem s nima byla ve styku. Bohužel těch testů nebyl dostatek. Já si volala na infolinku na které mi řekli, že v případě, že nejsem riziková skupina nebo nemám horečku, tak na test nemám právo. Řekli, že mě ten test neudělají, dokud se se mnou nebude něco dít. Začla jsem si i říkat, že co kdybych to chytla a potom tam měla problém kvůli zdravotnictví, protože jako cizinka bych tam byla v nevýhodě.
Naštěstí ambasáda udělala repatriační cestu busem. A během dvou dnů od výzvy jsem zemi opustila. Nakonec jsem nemusela do Paříže, kde je ambasáda, ani jsem nemusela jet sama vlakem pět hodin. V Bretani bylo dalších asi sedm Čechů, co se taky potřebovali dostat do Paříže, tak pro nás ambasáda poslala minibus.
Až co jsem přijela domů, tak jsem zjistila, že jsem pozitivní. Nebylo mi dobře, zjistila jsem, že mám 38 horečku. Po sedmi dnech mi přišel v Česku pozitivní výsledek. První příznaky mi začly tak, že jsem měla teplotu a kašel. Hodně mě bolelo celý tělo, jako bych ve fitku zvedala něco těžkého. Naštěstí to už odeznělo. Hlavně ta teplota mi zůstala i po třech týdnech. Hlavně ale nemám žádnou chuť. Všechno chutná jak polystyren. Nechutná mi žádný jídlo a mám i zhoršený čich.
Adriana (21), studentka reklamní grafiky v Dánsku, stáž ve Španělsku
Momentálně studuji v Dánsku, ale v rámci mýho studia jsem se přestěhovala do Barcelony, kde jsme původně měla zůstat na půl roku, ale kvůli těmhle všem hovadinám, co se dějou, jsem se vrátila.
Nejdřív to ve Španělsku vypadalo, že se nic dít nebude. Všichni to ignorovali. Žádná opatření. V den, kdy u nás v Česku byl vyhlášen nouzový stav, všichni stále ještě byli na plážích nebo na kolech venku, jako by se nic nedělo. Další den v pátek nás z práce poslali dřív domů, když si začli uvědomovat, že se něco děje. O víkendu už ale někteří lidi začli chodit s maskama, nevycházeli ven a objednávali si jídlo domů. V pondělí nakonec zavedli karanténu i v Barceloně, nikdo nesměl nikam vycházet, všechno se zavřelo – až na lékárny, drogerie a potraviny.
Týden a půl jsem se to snažila přetrpět, ale v průběhu tý doby, když jsem třeba chtěla jít za kámoškou, tak mě na ulici začli zastavovat policajti a ptali se mě, kam jdu, za jakým účelem, kde bydlím a že se nesmím shlukovat. Ještě dodali, že jestli mě potkají ještě jednou, dostanu pokutu. Mluvili až pasivně agresivním stylem, že co děláš na ulici, tady nemáš co dělat, běž ihned domů. Bylo to klaustrofobický. Když jsi chtěl jít i jen nakoupit, tak si měl v hlavě pocit, že to skoro nesmíš.
Na poslední chvíli jsem si pak bookla letenku do Kodaně a dva dny před tím, než jsem měla letět, to zrušili. Přebookovala jsem letenku o den dřív s tím, že dánská vláda zákázala vstup do země cizincům. A jelikož jsem původně z Česka, tak nic dánského kromě zdravotního pojištění a potvrzení o studiu nemám. Nakráčela jsem si ale i tak na letiště a tam mi samozřejmě řekli, že mě nemůžou pustit do letadla, protože nejsem Dánka. Řešilo se to, volali se policajti, a když už jsem to vzdala, tak přišel chlap, co to vyřešil, i přes to, že tím porušil pravidla. A tak se mi posledním letadlem z Barcelony do Dánska povedlo odletět. Díky Bohu.
V Dánsku je úplná pohoda. Tenhle týden zrovna mluvila ministryně, že to má země pod kontrolou, lidi se nesmějí shlukovat víc jak v deseti, krámy a bary jsou zavřený, žádný masky, policie tě nezastavuje na ulici, nemusíš se bát, když se jdeš projít aspoň na deset minut, abys byl funkční. Je to volný, ale cítíš, že to má vláda pod kontrolou.
Tomáš (25), student mezinárodní komunikace v Nizozemsku, půl rok v Koreji
Studuji třetí ročník čtyřletého bakaláře, kdy ve třetím ročníku musíš dělat půlku roku stáž a druhou půlku jedeš na Erasmus nebo výměnný pobyt. Já se dostal na školu do Koreji. Čtyři dny před tím, než jsem odlítal, se začla situace postupně měnit, poté, co to omylem roznesla v zemi zdejší náboženská sekta kvůli svým ceremoniím. Když jsem už odlítal z Prahy, tak v zemi bylo tisíc nakažených. Letěl jsem tam teda s tím, že je to risk, ale říkal jsem si, že risk může být i zisk. Už jsem to měl vše zařízený, zaplacený, rok jsem se na to tešil a chtěl jsem bydlení v Asii zažít. Rodičům se to sice nelíbilo, ale já si řekl, že to zkusím.
Kamarád, co měl taky letět, mi půl hodiny před odletem zavolal, že zůstává. Snažil se mě přemluvit, ale já nakonec do letadla nastoupil. V Koreji jsem vzápětí strávil jen týden. Hned na letišti byly kontroly, všichni nosili roušky, já měl už nějaké od svý babičky včetně dezinfekčního gelu. Byl jsem ready. Roušku jsem si nasazoval už na Ruzyni.
Měl jsem domluvený byt, ale na místě jsem zjistil, že je to scam a ani jsem se do toho pokoje nevešel. Bylo to úplně crazy. V Koreji navíc nemluví moc lidí anglicky, což mě taky překvapilo, tak bylo těžký se domluvit. Všechno se mi ale narozdíl od Nizozemska, kde jsem teď, zdálo pořešený. Všichni měli roušky, v obchodech i na rušných místech dezinfekce. Měl jsi díky tomu pocit bezpečí. Co mě překvapilo, tak ty roušky nebyly ani povinný, ale pokud jsi ji neměl, tak tě ty lidi hrozně vyhlásili.
Nejdřív nám ve škole odložili semestr o pár týdnů, ale jelikož nakažených přibívalo čím dál víc, tak ten semestr posouvali dál a dál. Já se seznámil se studenty z Německa, se kterýma jsem si pronajal byt přes AirBnb a strávil s nimi zbytek času. Spouštěčem mýho návratu domů byl moment, kdy se začly rušit lety do Evropy. Začal jsem si říkat, že když tam zůstanu, tak ten semestr úplně zruší a já se ani nedostanu zpět. Do toho máma jednoho z těch Němců pracuje v Lufthanse, zařídila mu letenku a řekla mu, že jsou poslední lety zpět. Všichni Němci se sbalili a ze dne na den odjeli. Já tam zůstal sám a řekl jsem si, že teda pojedu taky.
Mezitím se ale mezi mezinárodními studenty vytvořila bublina, jedna řešila pořád koronavirus a druhá chodila ven kalit a kašlala na to. Záleželo, v jaké skupině jsi byl, já byl v tý zodpovědnější. Začli jsme to řešit a univerzity začali volat svoje studenty zpět domů do svých zemí. Všichni si přebookovávali letenky a bylo skoro nemožný se tak dovolat na aerolinky. Já se nedovolal ani po osmi hodinách. Musel jsem si proto koupit novou letenku za 800 euro.
V Nizozemsku je situace velice liberální. Já jsem na severu země, kde je nejmíň nakažených, město je poloprázdný, ale v porovnání s Koreou nebo Českem to tu vypadá, jak kdyby byla neděle. Ještě ke všemu tu dlouho bylo hezky, tak to tu ani moc na krizi nevypadá. Lidi pořád normálně chillují pohromadě třeba v parku. Moc tu o tom lidi nepřemýšlí. Mám třeba kamarády, co bydlí na bytě ve třech, dva z nich pravidla dodržují a ven nechodí, ale ten jeden “borec”, co s nima bydlí, to má jako dovolenou. Každý den chodí za někým ven a těm dvěma je to nepříjemný.
Cítím se tu ale bezpečně, protože zdravotnictví je tu na vysoké úrovni. Jediný, co mě štve, je ale nejistota, že se nemůžu vrátit domů do Česka. Nebo sice můžu, ale nebudu se moct vrátit zpět. Nakonec jsem se rozhodl zůstat tady, abych dodělal školu, do které jsem už investoval. Výuku i testy máme online, tak to škola zatím zvládá dobře.
Máte taky podobné zajímavé příběhy? Podělte se o ně s námi na našem Facebooku nebo Instagramu.
