Možná to málokdo z vás ví, ale hlavní cenu Grand Prix festivalu Febiofest udílí porota sestavená z naprostých laiků. Jedním ze třiceti tří porotců se může stát úplně kdokoliv. A já jsem měla letos to štěstí. Jelikož je Febio už u svého konce a mně končí smlouva o mlčenlivosti, tak mohu všechno popsat.
Když komukoliv řeknete, že jste porotcem, tak si myslí, že jste nějaký studovaný odborník, a rozhodně tím oslníte, opak je ale pravdou. Přihlášení je naprosto jednoduché, stačí pouze vyplnit povinné údaje v internetovém formuláři. Pak nezbývá nic než čekat. Když jste měli šťastnou chvilku a postoupili jste do užšího výběru, čekala vás cca. dva týdny před zahájením schůzka, kde se rozhodlo o finálním složení. Žádný pohovor, nebo něco takového, se nekonal. Již předem bylo vybráno, aby byly zastoupeny všechny věkové i profesní kategorie a porota byla genderově vyvážená, akorát se počítalo s rezervou. Na schůzce jsme obrdželi dárkové balíčky, podepsali smlouvy (do konce festivalu jsem se nemohla o filmech či průběhu vyjadřovat) a proběhlo focení.
Festival jsme zahájili vernisáží obrazů Andrzeje Wajdy a následně jsme pokračovali na speciální workshop “Jak hodnotit film” s holandským producentem Gertjanem Zuilhofem, který mnohé bohužel zklamal. Nejednalo se o workshop nýbrž o podivnou přednášku, kde neřekl prakticky nic nového. Pak už ale přišlo to hlavní, filmy. Hned první den jsme zhlédli dva z celkových dvanácti.
Porota oceňuje cenou Grand Prix nelepší film ze sekce “Nová Evropa”, která obsahuje debuty nebo druhé filmy evropských tvůrců. Porotci mají buď speciálně vyhrazené projekce nebo rezervovaná místa mezi “normálními” diváky. Vždy je vše zařízeno tak, aby se promítání nekryla s pracovními a jinými povinnostmi, tzn. konají se ve všední den večer a o víkendu. My jsme stihli vše zhlédnout a odhlasovat za pět dní, a tak nám zbyly čtyři dny ke sledování libovolných filmů. Já jsem kromě dvanácti soutěžních stihla ještě devět dalších a jeden zakončovací, a těším se, že se na žádný film alespoň chvíli nepodívám.
A kruciální otázka, jaké že soutěžní filmy byly? Různorodé. Pomalé i napínavé, vtipné i smutné, vynikající i naprosto hrozné, a všechny více či méně artové. Nikdo z porotců se netajil, že favorit klání je český snímek Já, Olga Hepnarová. Na ten jsme si ale museli počkat až na nedělní večer, byl to předposlední soutěžní film, co jsme viděli. O to větší zklamání nastalo po tom, co jsme vyšli z kinosálu. Tvůrci se snažili co nejvíce pochopit postavu Hepnarové a výsledku dosáhli toho nejlepšího, čeho mohli, ale u tak komplikované postavy téměř nešlo vykreslit přesvědčivě a logicky její kroky, obvzlášt, když o jejím soukromí není moc známo. Jedno prvenství však tento snímek mezi ostatními měl, rozhodně byl formálně nejzajímavější a vizuál nepřebíjel obsah, což se bohužel stalo u filmu Čekání, debutu asistenta Paola Sorrentina.
Mým osobním favoritem a číslem jedna byl povídkový film z novinářského prostředí Bomby s díky vítáme! Velmi drsná a syrová dekonstrukce představy o válečných novinářích jako novodobých hrdinech. Film zobrazuje tři novináře ve třech uzavřených, ale časově navazujících, povídkách. První tematizuje válečná traumata, ale zároveň zobrazuje také senzacechtivost médií. Druhá povídka je ze všech nejsyrovější, nejeden divák si v jejím finále zakrýval oči, a věnuje se tomu, co je všechno člověk schopný obětovat pro svou chvilku slávy. Třetí z nich se vydává více do absurdnější roviny a velmi černohumorným způsobem odhaluje manipulaci, jež se nachází za vznikem každé reportáže.
Přesto jsem ráda, že vyhrál film Vrabčáci, již druhý islandský vítěz v řadě. Hlasování probíhá tak, že obodujete tři filmy, které vás nejvíce zaujaly, a já měla Vrabčáky na druhé pozici. Oproti ostatním filmům soutěži si tvůrci vybrali velmi komorní a každodenní téma – dospívání. Hlavním hrdinou je teenager Ari, jenž je nucen se přestěhovat z Reykjavíku zpět do své rodné vesnice na nehostinný sever, kde se po letech setkává se svým alkoholickým otcem i dětskou láskou. Především film nehraje na city a zůstává civilním a uvěřitelným po celou dobu, je velmi příjemný, ale na druhou stranu (a v druhém plánu) velmi melancholický a smutný. Musím také vyzdvihnout herecký výkon hlavního představitele a hudbu, kterou dělal klávesista Sigur Rós.
Mimo soutěž mě nejvíce oslovila Sufražetka, u které jsem se obávala, že bude pouze hezkou feministickou pohádkou, a naopak mě překvapila svou drsností, kterou dodával i fakt, že se točilo na ruční kameru. Celý film působí zašedle a hnědě, kostýmy jsou umazané a vše tak působí mnohem realističtěji. Netajím se, že jsem skoro celý film probrečela, a nebyla jsem sama. Dále mě také zaujal film Love & Mercy o Brianu Wilsonovi, členu legendárních Beach Boys. Nečekejte žádný klasický životopis, ale poměrně originální zpracování ve dvou neprotínajících se rovinách, z nichž jedna je v příjemném retro stylu.
S celkovým počtem dvaadvaceti filmů jsem to asi trochu přepískla, ale rozhodně toho nelituji. Byla to skvělá zkušenost, při níž jsem poznala mnoho nových lidí ale i to, že zkrátka festival někdy neklape tak, jak by měl, a produkce naprosto nestíhá.
