Vypadá to trochu jako Pátý element, především díky ohromnému množství barev, působí to hodně jako Star Wars a Avatar. Co je to? Nový film Luca Bessona Valerian a město tisíce planet, který minulý týden vstoupil do našich kin.
Besson je v tomto nařčení vlastně tak trochu nevinně. Je veřejným tajemstvím, že právě původním francouzským komiksem Valerian a Laureline od Pierre Christine a Jean-
Claude Mézièresových se Lucas inspiroval. První díl komiksu vyšel již v roce 1967, tzn. deset let před premiérou Nové naděje, a jeho filmová realizace byla Bessonovým vytouženým projektem.
„Když mi bylo asi 10 let, chodil jsem každou středu do trafiky. Jednou jsem tam objevil časopis s názvem Pilote. Uvnitř byl příběh Valeriana a Laureline a já si říkal „Ach bože, co
je to?“ Ten den jsem se zamiloval do Laureline a chtěl být Valerianem.“
Valerian a Laureline jsou vládními agenty (a možná i trochu více), jež jsou vysláni na tajnou, jejíž cíl neznají tak úplně ani jejich nadřízení. Na rozkaz velitele jsou posláni do intergalaktické stanice Alfa, přezdívané také město tisíce planet, kde mají zabránit hrozbě, jež by mohla celé město zničit a citelně tak narušit křehký mír. Jenže ne vše je úplně tak, jak se na první pohled zdá.
Bohužel Luc Besson přišel tak trochu s křížkem po funuse. Jeho vysněný projekt již kdosi/Lucas před mnoha lety realizoval, a to s podstatně větším úspěchem. Valerian tak přichází s vcelku okoukanou zápletkou a často i neoriginálními vesmírnými tvory, na druhou stranu jej ale zachraňují velice sympatické postavy v čele s hlavními agenty, které nenaplňují klasické škatulky. Drzému frajírkovi Valerianovi v podání Dane DeHaana zdatně sekunduje, ba jej dokonce převyšuje a pořádně mu dává na frak Cara Delevigne jako emancipovaná Laureline. Naopak poměrně slabší je Owenův antihrdina, který je lehce prokouknetelný a vcelku nezajímavý.
S vizuální stránkou film však trochu ztrácí na velikosti. Přestože se jedná o nejdražší evropský film, který naprosto překypuje obrazovými nápady, ono samotné trikové provedení je již trochu slabší a často připomíná spíše videoherní estetiku.
Přesto zjevné chyby se však Bessonovi povedlo vytvořit správný a moderní letní film, kde nechybí trocha humoru, např. ve stylu Jar Jar Binkse v podobě Dugandagiů. Nepostrádá ani zjevnou pozitivní politickou message, a tak se stává jakýmsi milým potěšením, které může skýtat úkryt před tropickými vedry v prostorách kinosálu.
