Přemýšleli jste někdy o tom, jak dokonalý by mohl vzniknout mix, kdybyste spojili Vetřelce, Gravitaci a Věc, a tím ukojili touhy všech fanoušků sci-fi? Život, snímek podle scénáře autorů Deadpoola, jež režíroval chráněnec Ridleyho Scotta Daniel Espinosa (který možná doufal v napravení své reputace po značně nepovedeném Dítěti 44), je zářným příkladem toho, že hra na jistotu se zkrátka také někdy nemusí úplně vyplatit.

Tým vědců na palubě Mezinárodní vesmírné stanice při rutinním sběru vzorků z Rudé planety narazí i na podivnou rychle se vyvíjející neznámou formu života. V tu chvíli začíná boj o holý život nejen posádky, ale i o budoucnost života samého na naší domovské planetě.

„Myslím, že důvodem, proč se tolik skvělých režisérů pustilo do natáčení scifi snímků, byla možnost zpracovat téma neznáma – strachu či fascinace, které k němu cítíme. Žijeme ve světě, který je poměrně obyčejný, ale vesmír je ztělesněním dobrodružství – nevíte, jak vypadá, jak se v něm člověk cítí, kde se nachází. Nevydává žádný zvuk. To je samo o sobě děsivé, “ říká režisér.

Jak vidíte Espinosovi ambice byly veliké, nebál se ani srovnání se snímky jako Solaris či 2001: Vesmírná Odyssea. Údajně chtěl natočit film, který by se inspiroval díly těchto velikánů, avšak zachoval by si svůj vlastní rukopis… a právě v tento moment nastává problém. Život se snaží načerpat co nejvíce z léty ověřených snímků, že se vlastně stává pouhou kompilací všeho již viděného, a naprosto postrádá vlastní tvář.

První čtvrtinu filmu máme dojem, že sledujeme Cuarónův masterpiece, jenže vše se následně zvrhne v jakýsi slabý odvar Věci a Vetřelce (rozhodně slabší než Prometheus). Už samotná myšlenka, že ve vesmíru vaše výkřiky hrůzy nikdo neuslyší, se promítla do hesla původního Vetřelce: „In space, no one can hear you scream.“ Snímek dokonce i chce ukázat, že se učil od těch nejlepších, a tak hrdinům vkládá do úst známé věty z jiných sci-fi.

Druhý problém snímku tkví v jeho absolutní prostotě. Častokrát si řeknete, jak neskutečně hloupí hlavní hrdinové jsou, že je některá očividná řešení napadnou až po jaké době (asi proto, aby je měl netvor čas povraždit). Navíc oproti těmto lehce nechápajícím „vědcům“ stojí téměř všemocný protivník, nemluvě o tom, že základní biologické zákony jsou jeho tělu naprosto cizí, i když má vše působit velmi realisticky.

Posledním hřebíčkem do rakve jsou pak pasáže, kdy přeživší začnou (velmi povrchně) filosofovat o smyslu života, ale absolutně jim nedochází, že sami tyto premisy svým jednámí porušují.

Místo toho, aby se Život stal jakousi metaforou chování lidstva k sobě, ke které evidentně směřuje, tak se spíše topí na prahu plagiátu a prostoduchosti.

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz