Nemůžu došlapávat na levou nohu, mám vykřičené hlasivky, plíce zanesené prachem a třetinu oblečení jsem byl nucen vyhodit. I tak bych se ale hned vrátil zpátky na Sziget, protože denní realita je až moc nudná, až moc obyčejná.

Týdenní hudební festival Sziget, který se už po pětadvacáté konal na ostrově uprostřed Budapešti, skončil. Je teda na čase si zrekapitulovat, co vše se vlastně za těch pár dní odehrálo, co jsem viděl, co jsem zažil, koho jsem poznal, jaký koncerty jsem měl možnost slyšet, ale abych byl upřímný… Mám okno. Pamatuji si jen ten pocit svobody.

Jak říkají sami pořadatelé, Sziget festival není o headlinerech jako Glastonbury, ale hlavně o atmosféře a aktivitách kolem. Já sám jsem letos viděl/zažil asi jen 5 % z celého programu, ačkoliv jsem se nezastavil, denně spal v průměru tři hodiny a deset hodin každý den protančil.

Pro hudebního fajnšmekra je Sziget splněným snem. Velká jména mezi headlinery jako Kasabian, P!nk nebo Alt-J, alternativnější Glass Animals, Oh Wonder, či The Pretty Reckless a pak také celá plejáda DJů od těch největších, kteří zabrali hlavní stage (Major Lazer, The Chainsmokers, Galantis, Dimitri Vegas & Like Mike), tak i ty, jež zaplnili EDM arénu o velikosti českého Magneticu (Nervo, Steve Aoki, Don Diablo). A to ještě nepočítám nespočet klubů, které hráli vše od 80s, přes hip hop až nejnovější rádiové hity.

Původně jsem měl v plánu být v klidu, relaxovat, chodit si na koncerty, nikam se zbytečně nehrnout a celkově akci pojmout jako odpočinkovou dovolenou. To určitě. Hned vystoupení Wiz Khalify se změnilo v klubovou párty, kde se zapalovalo víc brk na metru čtverečním než za celý týden na Nový scéně u Národní. Při Major Lazer vodka tekla po polonahých tělech a u rockových (!) Kensington už v devět večer týpek držel v ruce osm koulí, po kterých se jeho kámoši náležitě sápali.

Szigetani, jak se návštěvníci nazývají, s radostí prohlašují, že festival je novodobý hippies festival. Sice to má ještě daleko do pravdy, ale není snad místo, kde byste mohli být až tak moc sami sebou. Opustit pravidla běžného života, veškerá tabu, stud a seznamovat se s novými lidmi. Jak říkají samotní pořadatelé, je tu jen jedno pravidlo, a to že musí všechna hudba na ostrově končit v šest hodin ráno, abychom se aspoň na pár hodin mohli prospat. Ale i to není úplně pravda, protože na pláži u vody pokračuje techno ještě dlouho do dopoledne. Stačí si jen sundat boty, připojit se k davu a nechat se unášet. A když už síly nestačí, tak tě dvě Švýcarky zvou na vodnici.

O bizarní zážitky není nouze. Je libo piknik s partou Čechů v pět hodin ráno uprostřed hlavní cesty, zatím co tě zdraví Mac Demarco s flaškou Metaxy nebo usínání s neznámou partou Maďarů za doprovodu vzdychání z každého druhého stanu? A co teprve když si jdu ráno kolem hlavního pódia vyčistit zuby, bez trička, s ručníkem a hygienickou taštičkou v ruce, abych natrefil na zvukovku Hurts. Jasně, že z toho nakonec byl ranní privátní koncert pro mě a maximálně deset dalších šťastlivců, co jsme tančili hned pod Theovými nohami.

Když už jsem ale myslel, že mě nic nepřekvapí, tak večer procházím kolem ohniště, kolem kterého sedí asi stovka cizinců poslouchajících holku, která zpívá a hraje u toho na kytaru různý covery. Rozhodl jsem si odpočinout (přeci jen to tančení a spalující slunce dá zabrat), na chvíli si sednout, když v tom najednou holka začne říkat, že je z Česka a zahraje nám song od svého oblíbeného zpěváka. Hned vstávám, tančím a zpívám Tomáše Kluse s ní.

Po pár dnech už tělo začíná automaticky tancovat na jakýkoliv tón hudby. Pro tenhle případ jsou na festivalu i další aktivity. Na vyřezávání krabice ze dřeva a učení se s cirkulárkou jako minulý rok jsem se vykašlal. Místo toho jsem zašel do cirkusu na akrobatické kousky osmnáctiletých studentů. Že je to příběh o Romeovi a Julii jsem pochopil až na konci, když se Romeo zabil, ale to co ve vzduchu předváděli, mě donutilo ve stanu zůstat, i přes totální škvaření se jako v sauně.

Aby ale překvapeních na ostrově nebylo málo, tak jsem hned po cirkuse narazil na partu lidí se sluchátky na uších, jež měli nacvičenou choreografii přímo uprostřed louky a dalších padesát lidí, též se sluchátky na hlavě, je pozorovalo. Tady se prostě není čemu divit. Ani skoro padesátiletému řediteli festivalu Károly Gerendaie, kterého bylo možné vidět tančit jen v trenkách a saku jeden večer.

A jaký vlastně vůbec byly koncerty? Ono je to v podstatě jedno. Tady jde především o atmosféru a tu nejlépe vystihl americký rapper Macklemore, když na hlavním pódiu pronesl: „Tohle je ostrov lásky. Festival, kde se potkávají lidi všech ras, náboženských vyznání, orientace, národností a splynou tady v jeden celek.“ Ještě před tím ale společně s ním devadesát tisíc lidí se vztyčenými prostředníčky zpívalo: „Fuck Donald Trump,“ protože nenávist se na Szigetu opravdu nenosí.

I když už je týden po konci Szigetu, tak stále sedím doma a vzpamatovávám se, odepisuji novým kámošům z Maďarska, Slovenska nebo Nizozemska (kteří mi i nabízejí ubytko v Amstru), snažím se sžít s normálním životem, ale zároveň si v kalendáři zaškrtávám datum dalšího ročníku festivalu.

Přihlaste se k odběru novinek!

Zanechat komentář

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar
wpDiscuz