Britney Spears vydala svoje už deváté studiové album Glory a ano, pořád je to ta Britney Spears, o který si můžeš myslet jen to nejhorší a nebudeš daleko od pravdy, ale i tak se za poslední roky jedná o její nejlepší nahrávku.
Princezna popu, Britney Bitch nebo prostě jen Brit. Takové a víc přezdívek má americká popová zpěvačka, která by se dala přirovnat leda tak k české Ivetce Bartošové, díky řadě svých skandálů, ale i totální diskvalifikaci v jakékoliv pěvecké aktivitě, což jen dokázala v posledním díle Carpool Karaoke, kde při zpívání svých songů použila playback.
Abychom ale pochopili její nové album, a možná i trochu ji, odpustili jí, že je jen nastrčená figurka producentů, je zapotřebí si krátce připomenout její jak profesní, tak osobní život.
Jako malá holka začínala v televizním Mickey Mouse klubu s dalšími talentovanými dětmi, jakými byla Christina Aguilera, Ryan Gosling nebo Justin Timberlake, se kterým pár let i chodila. V šestnácti letech už vydala svůj první hit Baby One More Time…, kterým se představila jako sexy lolita a téhle image se snaží držet až dodnes.
Vydala pak rovnou několik alb, zazpívala si s Michaelem Jacksonem, vdala se za kámoše z dětství, po pár hodinách sňatek zas anulovala, porodila dva syny, sesypala se, začala být závislá na alkoholu a drogách, z léčeben utíkala, synové jí byli odebráni a Britney se stala nesvéprávnou, což jí zůstalo až dodnes, kdy ji třeba rodiče ještě před pár lety zakazovali u sebe mít telefon.
Britney se ale vzchopila a všechno přenesla na své nejlepší album Blackout. Po něm vydala ještě pár dalších alb s obrovskými hity jako Womanizer, Till The World Ends nebo Work Bitch, vyjela na turné, vystupovala v Las Vegas v rezidenční show, která je skoro beznadějně vyprodaná, synové jí zas byli svěřeni do péče a celý tenhle svůj znovu nabytý úspěch předvedla při zahájení letošního předávání cen MTV VMA, kde předvedla první vlaštovku Make Me… z nového alba Glory.
Jaké ale album je? V porovnání s minulými je na tom určitě lépe. Ale jedná se pořád o album Britney, což znamená, že z většiny jde o práci producentů a Brit očividně nijak ani o nějaký autorský zásah nestojí. Byla přece jen vychovaná jako zpěvačka, která jen zazpívá to, co jí producenti vytvoří, a o zbytek se nestarala a nehodlá na tom nic měnit. O tom, jaký je její zpěv doopravdy, lze jen pochybovat, protože jí snad už roky nikdo neslyšel bez playbacku zpívat. I tak ale pojďme zkusit album brát vážně.
Na Glory se totiž najde rovnou několik zajímavých hudebních poloh. Nejedná se o úplně taneční album, ale spíš lehce o urban slow tempovou nahrávku s menšími zásahy do různých žánrů jakými je reggae (Slumber Party) nebo akustického popu (Just Like Me), velkou měrou ovlivněnou kabaretem a stylem zpěvačky Tove Lo a dalších jí podobných.
Na albu nechybí sexuální provokace v songách jako Private Show nebo Do You Wanna Come Over?, kde v opakováné frázi: “Nobody should be alone if they don’t have to be” zní Britney skvěle, jak už dlouho ne, ale bohužel to v zápětí zabije předimenzovaným refrénem.
Překvapivě už Britney nemá tak dětský hlásek jako obvykle a ve více romantických-pomalých písních jako Hard To Forget Ya nebo Just Love Me, byste jí i uvěřili, že je zpívá od srdce. I tak ale stále nechápu, že tak skvělé popové songy, na které by měl člověk chuť si i v klubu zatančit, jako třeba Better či Liar, se nedostali do základní edice alba.
