Britney Spears vydala svoje už deváté studiové album Glory a ano, pořád je to ta Britney Spears, o který si můžeš myslet jen to nejhorší a nebudeš daleko od pravdy, ale i tak se za poslední roky jedná o její nejlepší nahrávku.

Princezna popu, Britney Bitch nebo prostě jen Brit. Takové a víc přezdívek má americká popová zpěvačka, která by se dala přirovnat leda tak k české Ivetce Bartošové, díky řadě svých skandálů, ale i totální diskvalifikaci v jakékoliv pěvecké aktivitě, což jen dokázala v posledním díle Carpool Karaoke, kde při zpívání svých songů použila playback.

Abychom ale pochopili její nové album, a možná i trochu ji, odpustili jí, že je jen nastrčená figurka producentů, je zapotřebí si krátce připomenout její jak profesní, tak osobní život.

Jako malá holka začínala v televizním Mickey Mouse klubu s dalšími talentovanými dětmi, jakými byla Christina Aguilera, Ryan Gosling nebo Justin Timberlake, se kterým pár let i chodila. V šestnácti letech už vydala svůj první hit Baby One More Time…, kterým se představila jako sexy lolita a téhle image se snaží držet až dodnes.

Vydala pak rovnou několik alb, zazpívala si s Michaelem Jacksonem, vdala se za kámoše z dětství, po pár hodinách sňatek zas anulovala, porodila dva syny, sesypala se, začala být závislá na alkoholu a drogách, z léčeben utíkala, synové jí byli odebráni a Britney se stala nesvéprávnou, což jí zůstalo až dodnes, kdy ji třeba rodiče ještě před pár lety zakazovali u sebe mít telefon.

Britney se ale vzchopila a všechno přenesla na své nejlepší album Blackout. Po něm vydala ještě pár dalších alb s obrovskými hity jako Womanizer, Till The World Ends nebo Work Bitch, vyjela na turné, vystupovala v Las Vegas v rezidenční show, která je skoro beznadějně vyprodaná, synové jí zas byli svěřeni do péče a celý tenhle svůj znovu nabytý úspěch předvedla při zahájení letošního předávání cen MTV VMA, kde předvedla první vlaštovku Make Me… z nového alba Glory.

Jaké ale album je? V porovnání s minulými je na tom určitě lépe. Ale jedná se pořád o album Britney, což znamená, že z většiny jde o práci producentů a Brit očividně nijak ani o nějaký autorský zásah nestojí. Byla přece jen vychovaná jako zpěvačka, která jen zazpívá to, co jí producenti vytvoří, a o zbytek se nestarala a nehodlá na tom nic měnit. O tom, jaký je její zpěv doopravdy, lze jen pochybovat, protože jí snad už roky nikdo neslyšel bez playbacku zpívat. I tak ale pojďme zkusit album brát vážně.

Na Glory se totiž najde rovnou několik zajímavých hudebních poloh. Nejedná se o úplně taneční album, ale spíš lehce o urban slow tempovou nahrávku s menšími zásahy do různých žánrů jakými je reggae (Slumber Party) nebo akustického popu (Just Like Me), velkou měrou ovlivněnou kabaretem a stylem zpěvačky Tove Lo a dalších jí podobných.

Na albu nechybí sexuální provokace v songách jako Private Show nebo Do You Wanna Come Over?, kde v opakováné frázi: „Nobody should be alone if they don’t have to be“ zní Britney skvěle, jak už dlouho ne, ale bohužel to v zápětí zabije předimenzovaným refrénem.

Překvapivě už Britney nemá tak dětský hlásek jako obvykle a ve více romantických-pomalých písních jako Hard To Forget Ya nebo Just Love Me, byste jí i uvěřili, že je zpívá od srdce. I tak ale stále nechápu, že tak skvělé popové songy, na které by měl člověk chuť si i v klubu zatančit, jako třeba Better či Liar, se nedostali do základní edice alba.

I přes občas značně plytké texty je Glory asi nejvyspělejším a po Blackout nejlepším albem, které Britney Spears kdy vydala. Jasně, není to skoro vůbec její práce, ale po tom všem, čím si prošla, se zvládla zas dostat na výsluní a už to si zaslouží potlesk. Jestli máš rád pop a dokážeš překousnout i fakt, že jde stále o Britney Bitch, tak album so určitě poslechni. Není to sice nic, co by si člověk zapamatoval, ale na chvíli ta deska pobaví.

Zanechat komentář

avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.