Keeping an Eye On: Sergeant Jammer

Pražská indie popová kapela Sergeant Jammer se zvýraznila v několika rádiích a zahrála si na koncertech například ve Vídni či v Berlíně. Přestože aktuálně není pro hudebníky úplně růžová doba, kluci připravují nový singl a v budoucnu i tour po Evropě.

Sergeant Jammer je pražská kapela o čtyřech členech. Tvoří ji frontman Lukáš Kostka, bubeník Martin Nouza, basák Miroslav Daněk a Lukáš Foltýn, který hraje na synťáky. Pro všechny její členy je aktuálně hudba prioritou, ale díky jejich úspěchům už se stala z části i kariérou. Společně jsme se sešli, aby nám odpověděli na naše otázky.

Jak dlouho spolu už hrajete a jak jste se dali dohromady?

Lukáš: Každej z nás na to bude mít asi úplně jinou odpověď, protože každej přišel do kapely v jinou dobu. Původně jsme se dali dohromady před třema rokama a v tomhle sestavení hrajeme asi rok. Nejdřív jsem napsal inzerát na hudební bazar, že chci zakládat kapelu a odpověděl mi basák Mirek. K sobě jsme přivzali Martina na bicí, protože jsem s ním dřív jezdil na hudební tábor a plánovali jsme to už dlouho. Popravdě jsme se začali kamarádit jako kluci, protože jsme oba byli asi trochu jiný než ostatní. A poslední člen Lukáš F. se k nám přidal před rokem.

Dva nejnovější singly, Behind The Wall a What Will You Do, vám produkoval Boris Carloff, který je držitelem několika Andělů a spolupracoval například i s producentem Nirvany. Jak jste se k němu dostali?

Lukáš: Když jsem byl mladší, chodil jsem na kurzy k Milanu Havrdovi, známýmu jako Boris Carloff, který mě vždycky inspiroval. Postupem času jsem u něj začal pracovat a došlo to až k tomu, že aktuálně pracujeme společně na naší hudbě. Je to na takový přátelský bázi, vážíme si jeho kritiky a reflexe a posouvá nás to celkově pořád dál.

Na vašem facebooku píšete, že jste jiní než ostatní. Proč se tak cítíte?

Martin: Všichni čtyři jsme vlastně úplně jiný a ve společnosti většinou nepůsobíme jako celek. Nikdo z nás jednotlivě moc nikam nezapadl a byť se snažíme, tak jsme nakonec většinou jakoby vyčleněný z davu. Možná právě to nás spojuje. Našli jsme si v sobě vzájemně oporu a takový hezký útočiště. Víme, že se na sebe můžeme navzájem spolehnout. Tahle kapela je pro nás takovej pevnej bod, co nás drží spolu v tomhle rozevlátym světě, kde se všechno pořád mění. Vlastně jsme se navzájem provázeli v zásadních chvílích našeho dospívání, takže k sobě máme dost blízkej vztah. Jsme prostě smečka.

Jaké už za sebou máte úspěchy a zážitky?

Lukáš: Měli jsme už koncerty například v Grazu, ve Vídni s londýnskou kapelou Banfi a naposledy jsme byli teď na jaře v Berlíně. Co se týče úspěchů u nás v ČR, povedlo se nám například předskakovat Peach Pit, Tender nebo Turnover. Jeden rok jsme hráli na United Islands v Praze a ten samej večer jsme měli ještě jeden koncert na festivalu Rockový Slunovrat. Ale měli jsme trochu problém s jedním zvukařem, což dopadlo tak, že u stage stálo strašně moc lidí a koukali, jak se na pódiu hádáme. To jsme asi publikum dost zaujali, protože nakonec vypískali toho zvukaře. Taky jsme se hodně těšili na připravovanou tour po Evropě, ale tu jsme v březnu bohužel museli zrušit.

A pokusili jste se zrušení tour nějak svým fanouškům vynahradit?

Lukáš: Byla to pro nás fakt velká událost a na organizaci a přípravě jsme strávili hromadu času každej den. Přemýšleli jsme, jak dostat lidi na koncert v každým určitým městě. V tomhle nám dost pomohl Instagram ve spojení oblíbených lokálních míst s námi podobnýma lidma. Nakonec nám aspoň zůstaly ty kontakty v různejch městech a dokonce jsme se i dohodli s tamníma hudebníkama, že si v budoucnu zahrajeme na společným koncertě. Myslíme si, že je nejlepší dávat vědět o naší kapele tímhle způsobem a zároveň si dělat známý všude možně. Jsme s nima pořád v kontaktu a těšíme se, až to nakonec konečně uspořádáme.

Aktuálně chceme místo tour aspoň nahrát krátké EP vydávané spíše po jednotlivých singlech, které hezky shrne proces za poslední dobu a všechny ty změny, co se udály. Je to neustále v procesu a celý vyjde v příštím roce, ale jeden singl plánujeme vydat někdy okolo novýho roku. Nikam moc nespěcháme, spíš se snažíme, abychom s naší tvorbou byli fakt spokojení. Trávíme spoustu času ve studiu a zkušebně, natáčíme demáče a konzultujeme je s Borisem, který nám dává zpětnou vazbu. Občas nám napíše, že jsme se dali na indie techno a usměrní nás. (smích) Tahle doba nám asi nejvíc přinesla čas a my se učíme, jak ho nejlíp využít. 

Jak vznikl název vaší kapely?

Mirek: My vlastně ani nevíme. Prostě to tak nějak vyplynulo a vždycky říkáme, že nemáme žádnou vtipnou story o vzniku názvu. Vlastně to ani sami neumíme pořádně vyslovit a někdy i ostatní vymýšlí vtipný variace našeho názvu, takže nás to aspoň i dokáže pobavit. (smích)

Žijete takový ten „typický“ kapelní život plný alkoholu, večírků a fanynek, nebo se v tomhle spíš lišíte? 

Lukáš: Mirek nám vždycky tenhle styl života ukazoval. On má rád ty typický rock’n’rollový večery a podobně. My jsme ale spíš takový klidný novodobý hudebníci, co jdou radši na kafíčko a fajn jídlo. Jak jsme každej jinej, tak si navzájem otvíráme nový obzory, takže se navzájem hezky inspirujem a ovlivňujem. Dřív jsme se dost poddávali Mirkovým radám, ale úplně nás to nebralo, teď se to spíš obrátilo a ukazujem mu tenhle rádoby hipster moderní svět, plnej skvělýho kafe. Děláme si obecně z většiny takovejch věcí srandu, ale často to lidi moc nechápou. Nelíbí se nám zkrátka škatulkování, tak hledáme nějakou zlatou střední cestu. Takže vydáváme i kazety i tracky na Spotify. Teď už nám chybí jenom založit podcast. (smích) 

Když mluvíte o tom retro stylu, který se odráží i na vaší hudbě, cítíte se prostě přirozeně jako „hipsteři“, když působíte jako spíš „retro“ kapela? 

Martin: Když najednou někdo tvrdí, že lidi, co se chovají přesně takhle, splňují archetyp hipstera, tak nám to připadá jako zbytečný škatulkování. Takže si z toho spíš děláme srandu, než že bychom se nějak snažili působit hipstersky. Minulou zimu přesně tohle vystihl jeden koncert v Týnci nad Sázavou, kam nás jedna skvělá kapela Czechit pozvala na společnej koncert. Ty lidi náš koncert shrnuli tak, že jim to přišlo tak moc divný a alternativní retro, až se jim to vlastně dost líbilo. Ale je to zkrátka všude jiný, třeba v Berlíně najednou vůbec nevypadáme jako “hipsteři”, tam jsme naopak normální kluci.(smích) Takže ano, cítíme se takhle přirozeně a baví nás dělat hudbu v tomhle stylu.

Proč vlastně zpíváte jenom anglicky, když jste z Prahy?

Lukáš: Když jsme začínali, hromada lidí nám říkala, ať zpíváme česky. Dokonce i slavný hudebníci nám to radili a ptali se, proč jsme se tak rozhodli. My na to řekli, že chceme v budoucnu hrát hlavně v zahraničí, že nechceme dělat hudbu primárně pro českej trh, ale pro víc lidí. Máme dost posluchačů i v zahraničí, takže to očividně funguje. Přijde nám, že to je jednodušší komunikace s lidma. Pokud ti ten druhej človek rozumí, tak to plní hlavní účel. Nejdůležitější je, jestli ten posluchač rozumí tomu sdělení, nejen těm slovům.

foto: Natalie Kubenk