Poslední srpnový týden je využit k pozvolnému přechodu z režimu prázdniny do režimu škola. Je nutné se znovu naučit vstávat dřív, ne až k obědu, denně se líčit (kolegyně), ono to bývá zase o něco pracnější než to minulé září, že? Každé ráno se sprchovat a připomenout si, jak dlouho trvá cesta do práce, nebo spíš vychutnat si tu cestu do práce, kdy máte čas koukat vlevo a vpravo, protože ve třídě na vás, zaplať pán Bůh, ještě tento týden nikdo nečeká.
Pro mě toto bylo úplně poprvé. Na poradě jsem měl být oficiálně představen učitelskému sboru. Předpoklad, že estrogen bude mnohonásobně v převaze, se potvrdil. Moje zkušenost ze střední školy, kde jsem tuto ženskou nadvládu musel snášet, ba co víc, musel jsem se v ní naučit žít, se mi bude určitě hodit.
Úkol je jasný, socializovat se v komplikovaném pracovním prostředí. Těžit určitě můžu, ba dokonce musím i ze skutečnosti, že jsem mladý tělocvikář. Jistě pamatujete všeobecně uznávanou charakteristiku převzatou z amerických filmů. Je třeba vypadat dobře, lehce elegantně, přesto nejistě, tak trochu jako malý, přitroublý zajíček, který vyvolá spíše soucit a každá kolegyně mu ráda pomůže. V ženském, a ještě k tomu učitelském, kolektivu jsou totiž upřímnost a otevřenost něco jako fata morgana.
Porada byla zakončena představením mé maličkosti a konstatováním, že je dobře, že je mezi námi (tím námi byl myšlen učitelský sbor na prvním stupni) konečně nějaký muž. Okamžitě po poradě jsem byl pozván na kávu do jedné ze tříd. Dvě kolegyně, jen o něco starší než já, mi během kafe pauzy, která trvala asi jako přestávka (myslím tu velkou na svačinu) a ještě skoro celou vyučovací hodinu, sdělily, kdo je s kým v příbuzenském vztahu, kdo donáší zástupkyni (která je mimochodem totálně neschopná) a že školník kouká všem jen na zadní a přední partie, což se mě asi týkat nebude. Následné úvahy o tom, že vlastně i já bych si měl dát na školníka pozor (protože on asi bere cokoliv, co se hýbe), jsem utnul. Poděkoval jsem za kávu a raději se stáhl.
Po prvním přípravném týdnu coby učitel už vím téměř všechno! Vím, kdo na děti křičí a kdo je nenaučí vůbec nic. Vím, kdo komu dělá do manžela, kdo si bere výstřihy, aby na rodičovských schůzkách zabodoval u tatínků a na poradách naštval všechny ostatní, i když je evidentní, že to nemá přírodní. Dostalo se mi doporučení, abych si dal pozor na UŠI. A kdo jsou UŠI? Asistentky! Některé UŠI jsou k nezaplacení, ale jiné se paktují s rodiči a informují je i o tom, co se nestalo. Dozvěděl jsem se, kdo se na vánočním večírku vždy zaručeně, totálně zlije, jsem pozvaný asi na čtyři grilovačky a mám několik verzí toho, s kým se nebavit a komu být nápomocný. A málem bych zapomněl, že jsem byl ujištěn, že jsem pěkný kluk, podobný nebo alespoň přibližně stejně starý jako většina synů, popřípadě vnuků mých kolegyň.
Na základě těchto dat jsem si doma vypracoval na nástěnce podrobnou analýzu kolektivu, nazval jsem ji výstižně – Můj harém, ze které jasně vyplývá, že pokud se dokáži v této džungli zorientovat, pak výuka pro mne bude pravděpodobně hračka.
“Amosi, kdybys byl na mém místě, asi bys napsal další dílo. Název bych doporučoval: Intriky školy základní. A to jsem ještě neviděl děti!”
ilustrace: Tereza Traganová
