Pod názvem teepee se skrývají dvě jména – Teera (Tereza Lavičková) a Mason (Miroslav Patočka), kteří spolu hrají už od roku 2015. Na kontě mají jedno EP a jedno album, ke kterému se však 31. ledna přidá další. Deska dreampopové dvojice je o naději, smíření, lásce, ale také o nerovnostech ve společnosti.
Nedávno jste hráli na holandském showcase festivalu Eurosonic, jaké to bylo?
Teera: Super to bylo, já jsem si to moc užila, nevím, jestli Mason…
Mason: Je pravda, že to byl hodně klidnej festival, na to, jak byl velkej.
T: A byla tam právě spousta super lidí… a taková hezká atmosféra.
31. ledna vám vyjde dlouho očekávaná deska, Where the Ocean Breaks, jaké jsou vaše pocity, očekávání?
T: Už se tři měsíce těšíme, až to bude venku. Myslím, že je dobrý nic neočekávat, protože pak je většinou člověk frustrovanej. Takže neočekáváme nic, jenom doufáme.
M: Já jen doufám, že se vyplatí tvrdá práce, kterou to stálo, ale cíl žádný nemáme, jenom doufáme, že nás ten projekt zavede někam dál a někam posune.
Jak jste přišli na název alba, je to spojené s vaší vášní pro cestování?
T: Určitě taky. Vzali jsme kus textu z písničky Parallel World a vlastně to symbolizuje úplně všechno, co jsme tím chtěli říct – že je to takový bod zlomu. Na jednu stranu je to naše vylití emocí z úplně všeho, našich zážitků a zkušeností, a na druhou stranu je to nějaký říz, nový začátek něčeho, co nevíme, jak bude vypadat.
M: Ten název, jako všechny názvy předešlý, má jednak jasně definovanou nějakou hmotnou rovinu, ale zároveň představuje jakousi metaforu, kterou jsme si vymysleli a drží koncept pohromadě.
Kdybyste měli říct jednu písničku, tak která je pro vás nejdůležitější a proč?
M: Já myslím, že oba máme jednu konkrétní písničku, která je pro nás důležitá osobně, a pak jednu nebo dvě klíčový pro album jako takový – pro to spojení, pro kapelu. A kdybychom měli říct konkrétně, tak pro mě je to Heavenly Gates, protože to je nejosobnější písnička o těžkých tématech, několika v jednom. Obecně je to pak písnička Around It, která vznikala spolu s naším producentem Tomem O. Marshem, kdy jsme si poprvé vyzkoušeli skládat s někým jiným, a to pro nás byl důležitý mezník – otevření nových dveří, vyzkoušení si nové atmosféry v rámci skládání a tak dále.
T: A pro mě jsou to Hazel Trees, to je moje osobní písnička. Jinak mám ráda všechny.
Píseň No Reason, která už vyšla pár měsíců zpátky, má velký úspěch. Čekali jste, že zrovna tahle bude mít takový potenciál?
T: Já jsem z ní měla od začátku dobrý pocit, stejně jako u písničky Mirror jsem tehdy měla podobné tušení, že ji budou mít lidi rádi, a to se splnilo. Ale možná je to všechno jen o náhodě, že se dostala na kanál Mr. Suicide sheep a díky tomu získala takovej boost.
M: Ale zároveň už když jsme ji hráli, ještě než jsme ji začali vůbec nahrávat, tak jsme se cítili trochu jinak. A když jsme ji mohli hrát naživo a vidět první reakce lidí, kteří přišli na koncert, věděli jsme, že v sobě má něco zvláštního, nějakou sílu. Asi jsme si jí byli vědomi hned od začátku, pak už se jenom formovala ve studiu. Má důležité téma, které se vlastně neopakuje v žádný jiný písničce, proto je taky tak důležitá a je to další téma, který jsme chtěli v naší tvorbě nakousnout.
T: Je to o genderových stereotypech a zbytečným rozdělování na muže a ženy, když jsme všichni z jedný planety.
Kde berete inspiraci?
M: My píšeme úplně o všem.
T: Já si myslím, že člověk, který si poslechne naši desku a je hodně pozornej, tak vlastně zjistí, co se nám děje v životě – že je to hodně o tom, co jsme prožili v posledních letech, respektive v tom posledním, a co jsme cítili.
M: A každá ta písnička má svůj příběh, svoje místo – často i geograficky daný – nebo vznikala na pár místech, který bychom si dokázali co… vyvolat?
Jako například?
M: Třeba Parallel World, který už vyšel. Kousek toho textu, který je i v názvu desky, jsem třeba skládal na pláži v Baskicku, když jsem se tam vrátil po Erasmu ještě v lednu 2018, takže si úplně pamatuju, jak jsem skládal ten text na pláži, Teera skládala v Indii…
T: Starving Hands.
M: A pak jsou písničky, který vznikaly na chatě v Beskydech nebo ve zkušebně v Praze, ale často si pamatujeme i ty části, kdy jsme skládali ve Vídni – obejváku našeho producenta, vznikalo Around It. Často jsou spojené s místem.
Mirror je taky moje oblíbená…
M: Ta třeba vznikala ve vesnici Pržno… (smích)
T: Na Moravě, no…
M: U Valašského Meziříčí…
T: Na dece pod stromem, to bylo dobrý, no.
Jaké bylo nahrávání ve vídeňských Aurora Studios?
T: Bylo to hodně přátelský, s Tomem jsme se stali docela velkými přáteli, takže jsme spolu trávili hodně času, spali u něj doma, byli spolu prostě 24/7 a bylo to hrozně milý. Ale taky tvrdá práce, protože jsme ve studiu strávili třeba 12 hodin denně. Ale když to vezmu kolem a kolem, tak to byla asi jedna z nejlepších zkušeností, co jsem kdy měla.
M: Bylo to nádherný studio, byla tam skvělá atmosféra, potkávali jsme se s různýma kapelama a producentama. V podstatě to je jedno velký studio, který má několik místností, každý producent nebo skupina producentů má svoji a pak se potkávají v kuchyni, kde se bavíte s muzikanty z Německa nebo Rakouska. Je potom velmi zajímavý pozorovat celý ten proces od rána do večera a být tam.
Ty jsi říkala, že bys chtěla psát také v češtině, posunulo se to někam?
T: To spíš Mason, mně to totiž moc nejde – ohnout češtinu tak, aby to znělo hezky a nebylo to klišé. Ale Mason má teď nadějnej track (smích Masona), kterej nezní úplně blbě a budem se snažit na tom pracovat. Uvidíme, jak to dopadne.
M: My se hlavně snažíme dělat všechno přirozeně. Musí to přijít a musíme s tím být spokojený. Všechno má svůj čas a ty písničky někdy přijdou, takže je důležitý být tomu otevřenej, ale nemáme nijak jasně nalajnovaný, že další deska bude česky, to určitě ne.
T: Když se nám povede složit písničku, která bude fajn a bude česky, tak…
M: Tak budou mít naši rodiče obrovskou radost. (smích)
O čem je?
M: O požárech v Austrálii a tom, co se tam teď děje, klimatických změnách. Ale vzniklo to taky čistou náhodou a není to ještě hotový.
Řekli byste, že má deska ještě nějaké podsdělení kromě těch vašich osobních?
T: Jsou tam právě písničky, který jsou kritický vůči společnosti – že je spousta věcí, který nám vadí. Ale v závěru jsme se snažili do toho přidat špetku naděje, i když se zdá, že jde o neřešitelný témata… Takže to má takovej, jak to říct…
M: …pozitivní tón nebo dohru.
T: Pozitivní dohru na konci, která má lidem právě dát naději, že to může být lepší. Když se budeme snažit.
Plánujete už teď nějaké nové album?
T: Máme pořád hrozně moc nápadů, takže až se dostaneme k tomu, že něco z toho zpracujeme, tak snad něco z toho vyjde.
M: A máme teď novýho člena na živý hraní, úplně úžasnýho multi-instrumentalistu Prokopa. Teď se nejvíc těšíme, až spolu budeme moct jamovat a vymýšlet nový písničky. Je to nově vzniklý spojení, a těšíme se až se zavřeme s celou kapelou ve zkušebně a budeme moct vytvářet něco novýho, protože teď potřebujeme ještě vstřebat tvoření desky, kterou vydáváme, ale určitě je chuť tvořit pořád dál.
Schvalujete si písničky nějak navzájem?
T: No mně přijde docela zajímavý, že většinou, když za sebou s něčím přijdeme, tak se nám to líbí. Málokdy se nám stane, že bychom tomu druhýmu řekli, že je to úplně blbý. Většinou na tom začneme alespoň trochu pracovat, přetvoříme to třeba v něco lepšího…
*ukřivděný výraz Masona*
T: (smích) No jako pár tvých songů, ale to je protože to jsou takový country songy, to se do toho nehodí, ale jinak jsou fajn.
*smích Masona*
Country, jo?
M: Já jsem na country vyrostl, country rádio poslouchám, je mi něčím blízký a netajím se tím.
T: Měli tam být dvě country písničky, ale to jsme potom zavrhli, protože se to nehodilo do celýho konceptu.
M: Máme možnost si vybírat, no. (smích) Ne, museli jsme vybrat písničky, který k sobě víceméně žánrově seděly.
5. února máte křest nového alba v pražském Lucerna Music Baru, co dalšího ještě plánujete?
T: Ještě budeme hrát v Brně a v Plzni.
M: V Brně 3. února, v Plzni 7. února.
T: No a chystáme teď ještě vydat dva videoklipy – jeden k Parallel World, co už vyšlo, a jeden k Hazel Trees, což je takový video, který album zaobalí tou svojí atmosférou. Potom chystáme něco na duben, ještě tedy nevíme, kde přesně budeme hrát, ale asi v Polsku a Německu.
M: V Česku se taky objevíme.
Jaký to je vůbec vymyslet videoklip k písničce? Je to hodně těžký?
M: Úplně náhodou jsme se seznámili s jedním klukem z jihu Anglie, který filmuje surfování a lidi, co surfujou, a přírodní záběry. S ním jsme se propojili, představili mu koncept písničky Parallel World, on vymyslel moc hezkej scénář a teď na tom pracuje, takže to bude taky zaobalující klip k názvu desky a tématu přírody k ní. Ale vlastně to natáčení videoklipu se nám ukázalo jako jedna z nejtěžších věcí v rámci toho mít kapelu, a to jak finančně, tak i koncepčně.
T: Ale další klip jsem dělali k Hazel Trees, to nevíme, kdy přesně vypustíme. Ale to jsme si dělali sami s mým kamarádem kameramanem…
M: David Broda.
T: (smích) Ano s Davidem, a to se nám hrozně osvědčilo, protože je to hrozně šikovnej kluk a mě hrozně bavilo dělat si klip sám a vymýšlet si ho sám – díky tomu to bylo vlastně hrozně jednoduchý. Jinak je tady v Čechách hrozně složitý udělat dobrý videoklip, protože je to hrozně drahý a když na to nemáš peníze, tak to pak nevypadá tak dobře.
Máte nějaký sen o tom, kde si chcete zahrát?
T: Já bych hrozně ráda chtěla jet zase na Colours of Ostrava, protože to tam mám ráda, a jinak nevím. Já bych si třeba spíš chtěla zahrát jako support někoho, koho mám fakt ráda, to je můj sen. A jinak kdekoliv se hraje a jsou tam fajn lidi a dobrá atmosféra, tak je to super.
Komu byste chtěli dělat support nejvíc?
T: Já bych hrozně chtěla hrát s Aurorou, to je asi můj dream.
M: A já asi Bon Iver, to mě úplně fascinuje, nejen teda Justin Vernon, ale celý to těleso, jak se rozrůstá do podoby, kterou jsou teď. Obrovská kapela s úžasným zvukem a světlama – být toho součástí musí bejt úžasný.
T: (nadšeně) Teď (!) se stala věc, že jsme byli v nějakým příspěvku, nevím co to bylo…
M: Zahraniční blog.
T: Ano, no a oni tam označili Auroru a ona to olajkovala. Takže olajkovala příspěvek, kde jsme byli zmíněný, to mě moc potěšilo. (smích)
Kdybyste si měli napsat sami vlastní recenzi na svoje album, jak by zněla?
T: Tichá bomba v neklidné době. To je věta, kterou kdysi řekl Mikiho Růžičky (bývalý producent – pozn. red.) tatínek.
M: Recenzi na album, ty jo, super otázka, ale hrozně těžká. Asi se to těžko hodnotí, protože jsme v tom procesu tak ponořený, že víme, co to pro nás znamená, a víme, že to je otisk naší kapely v tuhle chvíli, v tomhle momentu. A tím, jak to bylo hrozně dlouhý a vyžadovalo to spoustu kompromisů a čeho ještě…
T: Trpělivosti?
M: No… Tak to asi nedokážeme objektivně nějak zkritizovat nebo ohodnotit.
T: Protože my jsme, nebo alespoň já jsem hodně sebekritická. Už teď tam vidím tisíce věcí, který bych udělala jinak, takže se mi to těžko hodnotí, když jsem ty písničky slyšela milionkrát. Ani nevím, jak to může na člověka působit, když to slyší poprvé, takže nás vlastně hrozně zajímá, až si to lidi poslechnou a něco nám k tomu řeknou… Takový blbý se hodnotit sám.
M: Asi jenom doufáme, že lidi poznaj to, že jsme nad tím strávili tolik času a…
T: A že taky pochopí, co tím chceme předat. Promiň, jsem tě přerušila, zase. (oba dva smích)
Co byste poradili začínajícím umělcům?
M: Ať to nevzdávaj, je to težká, tvrdá práce a trvá to léta, nebo nám aspoň to trvalo roky a trvá roky a pořád se snažíme posouvat se dál. Ale ta dřina se jednou oplatí. A taky bychom jim řekli, že podle našeho názoru je teďka nejlepší doba pro českou kapelu, která zpívá anglicky, protože máme hudební exportní kancelář, která jim může pomoct vyjet na showcase. Takže se nebojte kontaktovat třeba Sound Czech a konzultovat s nimi svůj progres a svoje plány, protože jsou tomu otevřený a můžou kapele hodně pomoct.
T: A taky ať jsou sví, ať se nenechají semlít tím, co teďka letí, že jim někdo bude říkat, co mají dělat.
foto: Lindsay Oliver
