Slyšíte z rádia povědomou melodii, ale něco na ní nesedí. Zaposloucháte se, zlomek vteřiny vám to zabere, ale záhy si uvědomíte, že to, co slyšíte, není originální hit, ale jeho česká cover verze. U spousty z nás potom prvotní šok často střídá pocit trapnosti nebo nevěřícnost a říkáme si – jak mohlo něco takového vůbec vzniknout?
cover (z angl. překrýt) = přezpívaná nebo jinak předělaná verze původní autorské skladby
“Vlastnictví” písní těmi, co je složili, pokládáme za samozřejmost, ale ve větším měřítku je to v podstatě docela nový koncept. Svým způsobem by totiž jinak bylo možné za covery považovat už i první lidové písně, nebo později třeba klasická díla v podání různých orchestrů. Koncept coveru, jak ho známe dnes, se objevil až s hudebním průmyslem a rozmachem populární hudby v průběhu 20. století.
Tuzemské covery nejsou výjimkou – jedny z prvních měli na svědomí například Jiří Voskovec a Jan Werich, a to už na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století – třeba Některý den (Some Of These Days), nebo Zeměkoule (Thanks For The Buggy Ride). Ty nejprofláklejší ale přichází až s nástupem komunistického režimu, a zejména z dob normalizace.
Hudba hraje i bez pravidel
Státem řízené hospodářství v předlistopadovém Československu znamenalo, že i hudební průmysl byl pod taktovkou státních podniků. Největším hráčem byl v téhle oblasti podnik Supraphon. V Česku dále působil také Panton (který se původně specializoval na klasiku) a na Slovensku pak vydavatelství Opus.
Doba před rokem 1989 byla velmi odlišná v mnoha ohledech a přístup k autorským právům nebyl výjimkou. Zmíněná nakladatelství sice dbala na autorizaci a vydávání podle pravidel, ale obecně bylo licencování o dost jednodušší, nebo se prostě obcházelo a většině západních umělců nestála československá scéna za zdlouhavé soudní spory. Laxnější postoj k autorství časem vedl k tomu, že covery zahraničních hitů vznikaly opravdu ve velkém – v horizontu několika desítek let jich jistě vznikly stovky až tisíce (pro představu je na Wikipedii dostupný jejich – i tak neúplný – seznam).
V praxi se texty obvykle snažily zůstat věrné původnímu významu. Někdy ale textaři nechali překlad vyznít foneticky stejně (I’m Still Standing – Mám styl Čendy), jindy z původní verze zachovaly takřka jenom instrumentální podklad.
Trochu jako Kofola místo Coca Coly byly i covery pro režim přijatelnou náhražkou západní kultury. To ale neznamená, že jejich vydávání bylo bez překážek – k ideologické čistotě v dobách, kdy byl západ kulturně-politickým nepřítelem státu mnohdy stačilo napsat vlastní českou verzi původního textu. Jindy ale umělci museli být kreativnější a covery státu třeba prezentovat jako písně utlačovaných Afroameričanů (propaganda v SSSR a východním bloku prezentovala rasovou diskriminaci ve Spojených státech jako selhání tamního systému).
Čendové a bezinky
Přístupy jednotlivých autorů při jejich psaní, resp. přepisování, je totiž mimořádně zajímavé sledovat. Jako první můžeme vzít již zmiňovaný Mám styl Čendy od Karla Gotta a porovnat ho s originálem I’m Still Standing od Eltona Johna. Zatímco originál mluví o vytrvalosti a síle jednotlivce a je velkým pomyslným utvrzením gay coming outu Eltona Johna, Gottova verze se dá shrnout takto:
„Karlu Gottovi se líbí holka, ale ta pálí za jakýmsi Čendou, který má svůj styl a hraje rokenrol. A jelikož si tenhle styl moc nehlídal, tak mu ho Karel Gott sebral, přičemž Čendu nechá daleko za sebou a hraje rokenrol místo něj.“
Při poslechu tak vyvstává spousta otázek. Jak jde někomu odcizit styl? Jakým způsobem si ho má člověk vlastně hlídat? Proč by někomu došel rokenrol? A proč by kdokoliv kradl styl člověku, co se jmenuje Čenda? První odpověď je samozřejmě, aby byla zachována fonetická stránka skladby. Mimo to ale skladba pohodlně využívá zajetých trendů mladých lásek a rokenrolu. Celá skladba je tak ve výsledku produktem protlačení zahraničního hitu skrz formu přijatelnou pro normalizační společnost, přičemž autor si dává záležet hlavně na tom, aby byly zmíněné holky a rokenrol, a celkový smysl přesouvá až na druhou kolej.
Snaha přiblížit se mladým posluchačům skrz apel na radostné mládí a populární hudební žánry je dobře pozorovatelná u skladby Diskohrátky od Hany Zagorové, původně skladby The Loco-Motion. Ta zasazuje posluchače do scénáře ideálního mejdanu na bytě s kupou mladých lidí a hromadou roztočených desek.
“Za komančů” bylo velice populární také country, mezi jehož největší tváře u nás patří bezesporu Michal Tučný a Pavel Bobek, přičemž oba tito ostřílení matadoři mají na kontě kolem sedmdesáti předělávek. Až budete zase na návštěvě u babičky nucení poslouchat Country Radio, je šance zhruba jedna ku deseti (možná vyšší), že posloucháte předělávku zahraničního hitu.
Mohli bychom pokračovat, ale už teď se trochu opakujeme. Ve většině soudobých coverů totiž můžeme vidět podobná témata a vzorce s cílem uspokojit vyprahlé masové publikum melodií odzkoušenou v zahraničí a opatřenou textem o soudobých ideálech. Úroveň jejich provedení se přitom liší od umělce k umělci, respektive od textaře k textaři.
Covery dnes
Po Sametové revoluci zlatá éra coverů končí (nutno ale zmínit, že v tvorbě některých kapel, jako Těžkej Pokondr její duch přežívá). Zahraniční vydavatelé si začínají více hlídat práva svých umělců a místní umělci jsou při přezpívávání zahraničních děl vázáni novými pravidly. Krom toho již není třeba nahrazovat západní kulturu, protože ta je teď dostupnější než kdy předtím. Čeští umělci také získávají dlouho očekávanou svobodu, což dává vzniknout celé řadě dosud nemyslitelných a mnohdy umělecky atraktivnějších projektů.
V současnosti jsou covery tak trochu reliktem minulosti. Doba se změnila a s ní i význam autorství, potažmo autorských zákonů, a kvůli tomu by dnes už podobná hudba vznikat nemohla. Jejich vnímání se taky posunulo – z oblíbených hitů se stala nostalgie pro některé a předpotopní bizár pro jiné.
I tak ale přeci jen určitou uměleckou hodnotu mají. Přestože můžou covery postrádat autenticitu původní autorské tvorby, nedá se jim upřít osobitá estetika a některé z nich skutečně nebyly špatné. Můžeme se smát skupině Bezinky a jejich Žena točí globusem (Rasputin), protože největší bizár bude vždycky vidět nejvíc, ale stejně jako v hudbě obecně připadá i mezi covery na kvalitní song celá řada braků. Přinejmenším je ale tenhle hudební para-žánr zajímavým okýnkem do své doby.
Inspirací pro tento článek byl tweet od Petra Urama, který dává dohromady více i méně známé příklady, a slouží tak jako super startovní čára před dalším objevováním českých hudebních předělávek. Zároveň Petrovi děkujeme a přikládáme i jeho článek na toto téma.
