Ačkoliv si každý pod pojmem “ilustrace” představí leccos, či právě jen jednu konkrétní věc, spadá pod ono slovo celá škála aktivit a činností. Přestože si leckdo ilustraci dnes jistě spojí jen s literaturou pro děti, sahá toto výtvarné vyjadřovaní za samotné hranice a ještě mnohem dál. Ilustrace už zdaleka neslouží pouze jako malovaný doprovod k vyprávění psaných příběhů a nabízí toho mnohem víc, než byste si mohli myslet.
Knižní ilustrace je přirozeně nejrozšířenější. Vedle toho může ale ilustrace sloužit jako autorovo vyjádření myšlenek, názorů a osobitého pohledu na svět. Lidé se skrze svou výtvarnou tvorbu vypořádávají se svými problémy a strastmi, či naopak se svými kladnými emocemi a radostmi života – ilustrují svět, který je obklopuje a ovlivňuje. A stejně tak může jejich vlastní tvorba obdobně pomáhat těm na druhé straně. Tedy příjemcům daného výtvarného zpracování světa.
Skvělých, nápaditých a za zmínku stojících umělců a ilustrátorů je na celém světě i v Česku nespočetně mnoho. V dnešním článku vám představíme alespoň čtyři z nich – Annu Havelkovou, Kačku Illnerovou, Nikolu Logosovou a Toma Zahrádku. Všechny čtyři spojuje láska k umění, tvorbě a chuť se sebevyjádřit a něco vytvořit. Všechny je také naleznete na instagramu, či na jejich vlastních webových stránkách. Prohlédneme si jejich tvorbu a to, jak svým uměním zachycují všední svět a život kolem sebe. Zeptáme se jich, kým jsou, jak tvoří a jak je samotné utváří jejich vlastní umění.
Anna Havelková
Ráda kreslí a tvoří. Ve své tvorbě se věnuje propojování ilustrace, scénografie a textilu – to ji dle vlastních slov baví nejvíc. Její kresby jsou většinou inspirovány přírodou, náhodnými věcmi a situacemi. Podle svých slov se snaží hledat krásu ve všednostech a to následně převádět do kreslené podoby. Zároveň si však můžete být jisti, že její kreslení a tvorba bude mít vždycky další (někdy skrytý) význam.
Anna má vystudovanou Střední uměleckou školu na Žižkově, obor scénografie. Teď studuje scénografii činoherního divadla na DAMU.
V roce 2019 jste její tvorbu mohli vidět na ilustrátorské přehlídce LUSTR, kde vystavovala kresby v místnosti od stropu až po zem plné bílého papírového rostlinstva – téma přehlídky bylo Svoboda. Loňský podzim vystavovala své kresby také v Coffee Imrvére, výstava měla jméno Oasis*Plantae.
Na instagramu ji naleznete jako @annajsem, nebo @annyveci. Její portfolio je pak k nahlédnutí na tumblru.
Co tě přivedlo ke kreslení a obecně k uměleckému a výtvarnému sebevyjadřování se?
To je těžké říci… Co si pamatuju nemohla jsem nekreslit, nemalovat, nebo nějak jinak netvořit. Rodiče jsou výtvarně založení a vyrůstala jsem v krásně kreativním prostředí, což mě nemohlo zanechat nepoznamenanou.
Spíš přemýšlím, co mě přivedlo k tomu, že jsem to začala sdílet s ostatními a posílat to do světa. Asi jsem došla do bodu, kdy mě přestalo bavit se obávat. Když jsem kreslila, měla jsem radost a tuhle radost jsem chtěla předávat dál. A tak jsem začala. Nikdy jsem se nechtěla prezentovat vyloženě jako ilustrátor a nepovažuju se za něj doteď. Dělám prostě to, co mě baví a naplňuje a vypadá to, že to baví i pár lidí okolo mě, a že se v mých kresbách nacházejí a souzní s nimi.
Co nebo kdo je tvou největší inspirací?
Je to hodně intuitivní a pocitový… Občas inspirace vůbec nepřijde a občas je to inspirační výbuch. (smích) Každopádně se dá asi říct, že hledám krásu ve všedních dnech a v jejich obyčejnostech. Ranní káva, rozednívání, cesta do školy, zapršená Praha, horizont na obzoru, večerní vzduch, heřmánkový čaj, teplo peřiny… To je moje inspirace.
Mou největší inspirací je ale příroda – v jejích detailech, ale i v jejím celku a velikosti.
Momentálně chystám sérii ilustrací na téma Ženy. Nezamýšlím to jako žádné feministické gesto, ale uvědomila jsem si, kolik žen kolem mě si nedůvěřuje. Jelikož pro mě samotnou je tohle velké téma, chci vytvořit sérii, ve které bych podpořila a ukázala ohromnou sílu, krásu a dobrotu žen. Bohužel nejsem muž, takže nemůžu udělat sérii na téma Muži, protože do této problematiky úplně nevidím… Ale třeba to jednou taky přijde.
Jak tvou uměleckou tvorbu ovlivnila současná situace?
Jelikož zároveň studuju DAMU, je toho během korona časů hodně. Je náročné studovat (nejen divadlo) online a mně nezbývá na tvoření zas tolik času. Ale kreslení je mou nedílnou součástí, takže si čas vždycky najdu. Vyvažuje pro mě ten divadelní shon a získávám tak rovnováhu…
Člověk – nebo aspoň já – ale potřebuje být se svými milými lidmi, sdílet a komunikovat. To teď postrádám a tak se to promítá i do mojí tvorby… Že je taková plošší… Musím ale říct, že si nemám na co stěžovat, byla jsem oslovena do nových projektů, které doufám, že se podaří a já se tak mám na co těšit.
Co máš teď rozdělaného a co chystáš do budoucna?
Jak už jsem zmínila, chystám se vytvořit sérii na téma Ženy, musím dodělat několik domluvených zakázek. Jinak se taky můžete těšit na moje nové pohlednice, obálky a samolepky. Momentálně jsou k dispozici diáře s mými motivy v chráněné dílně Skoba, brzy snad budou také mnou navrhované ponožky od we are ferdinand, z této spolupráce mám opravdu velkou radost.
Spolupracuju teď také na inscenaci, která by měla být na konci jara nazkoušená a měla by se začít hrát. Neodpustím si zmínit se o mém velkém snu a to sice o vlastní ilustrované knize. Ale na to teď ještě není správný čas, to jen tak… výhledově…
Kačka Illnerová
Jak o sobě sama říká, občas vypije vodu na vymáchání štětců a ráda kreslí komiksy. Studuje Ateliér komiksu a ilustrace pro děti na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni, nejradši by žila v komiksovém okénku a tvorbu má většinou zaměřenou na dětskou ilustraci. Její postavy jsou často tišší človíčci a jednou jí bylo řečeno, že vypadá jako někdo, kdo kreslí komiksy o ananasu a mrkvi (což ovšem bere jako kompliment).
Kačku a její tvorbu a můžete najít na Instagramu jako @kacka_treti.
Co tě přivedlo ke kreslení a obecně k uměleckému a výtvarnému sebevyjadřování se?
Víte, jak máte v hlavě dobrý nápad, o který se chcete podělit, ale pak se zamotáte do vlastního jazyka při snaze ho vysvětlit? To jsem přesně já. Tak jsem si řekla, že když ne slovy, zkusím to kresbou a tužka mi pak v ruce už nějak zůstala.
Při vlastní tvorbě se tak většinou držím námětu, co je mi zrovna osobně blízký nebo pro mě aktuální. Proto mi pak dělá takovou radost, když se mi někdo ozve k ilustraci, že to cítí stejně, že se v tom třeba našel. To vědomí, že jste někomu třeba trošku zlepšili den, nebo na sebe pomyslně kývli, že jste na stejné vlně, to si myslím je na tom to nejlepší.
Co nebo kdo je tvou největší inspirací?
Než jeden velký kus inspirace, tak spíše sbírám náhodně rozsypané kousky. Drobné denní radosti a strasti, slovo zaslechnuté na ulici, ticho v lese. Když je správná nálada, tak bohatě postačí čajový pytlík.
Zdroj inspirace, který je teď bohužel poněkud omezen, jsou moji kamarádi v ateliéru. To vždycky člověk nasaje motivaci, když je obklopen tolika talentolidma (a taky trochu depresi, protože jsou všichni hrozně dobrý!)
Jak tvou uměleckou tvorbu ovlivnila současná situace?
Mám štěstí, že k práci potřebuji primárně jen stůl a (dobrou) židli, takže co se postupu týče, je všechno víceméně při starém. Motivace se hledá o něco hůř. Na člověka dopadá takové chmurno, tak to myslím občas prosákne i do mých ilustrací.
Co máš teď rozdělaného a co chystáš do budoucna?
Pracuju teď hlavně na dvou projektech. Jeden je má bakalářská práce – ilustrovaná knížka s tématem ztráty zápalu, energie, motivace. S čímž teď docela bojuju, tak to je celkem aktuální. A potom na expozici pro Českou Skalici, na to se dost těším. Do budoucna se zatím chystám najít trochu klidu v duši.
Nikola Logosová
Jsem ilustrátorka a mám svou práci ráda. Narodila jsem se v roce 1992 v Praze. Studovala jsem na UMPRUM v ateliéru ilustrace – tak popisuje sebe samu Nikola Logosová. V soutěži Czech Grand Design byla zvolena ilustrátorkou roku 2019 a stojí za ilustracemi celé řady vydaných knih a titulů.
Nejradši spolupracuje s malými nakladatelstvími, ale jak sama říká, nebrání se skoro ničemu.
Na instagramu Nikolu naleznete na účtu @nikola.logosova. Sama ale říká, že právě instagram pro ni není nijak zásadní platformou – používá ho spíše jako deník vlastní tvorby. Její portfolio můžete tedy sledovat také na jejich stránkách.
Co tě přivedlo ke kreslení a obecně k uměleckému a výtvarnému sebevyjadřování se?
Není to nic originálního, naopak dost velké klišé. Vždy jsem k výtvarnu tíhla. Na základce to byl můj nejoblíbenější předmět, ráda jsem cokoliv vyráběla. Vyrobila jsem si třeba z moduritu panenku Will z časopisu W.I.T.C.H., protože byla moc drahá a rodiče mi jí nechtěli koupit. Vlasy měla z červené bavlnky a oblečení jsem jí ušila, stejně jako batoh na zip. Byla jsem posedlá tím, aby vypadala úplně stejně jako ta koupená, nedávno jsem jí našla ve sklepě s uraženou hlavou a musela jsem se smát. Takže to vyplynulo částečně z nouze a částečně jako přirozený projev. Někdo sportoval, já jsem kreslila a vyráběla loutky. Od té doby je to tak nějak součást mého života, přetvořilo se to v něco, co mě živí, takže k tomu samozřejmě musím přistupovat jinak, než kdyby to byla věc jen pro radost. Ale snažím
se to spojit a většinou je práce zábava. Ale občas také ne.
Co nebo kdo je tvou největší inspirací?
Cíleně nikoho nesleduji. Samozřejmě mě ovlivňují věci, které kolem sebe vidím – ať už u kamarádů, nebo na internetu. Ale snažím se vždy sama najít takové výtvarné řešení, které vychází přímo z věci, na které pracuji. Ke každé knížce se snažím přistoupit jinak, takže na začátku vždy přicházím na to, co si daná věc žádá, co je důležité, co ne, jak by měla na konci působit a co se hodí k textu a tématu. Takže mě inspiruje asi text. Nebo jiné hezké knihy, na které narazím. Inspirují mě také lidé, se kterými pracuji a vidím, jak neotřele k celé věci přistupují. Třeba Zuzana Lednická je neuvěřitelná.
Ale funguje to také naopak – občas je mi smutno, když vidím, že místo hezké knížky vznikne jen produkt, že tomu lidé nevěnují takovou péči, jakou by si to zasloužilo. Knížky by se neměly dělat kvůli penězům, to je nesmysl. Ale ať si každý vydává, co chce.
Jak tvou uměleckou tvorbu ovlivnila současná situace?
Ze začátku jsem byla trochu nervózní, protože jsem velmi závislá na lidech, co mi dávají práci, takže kdyby se přestaly vydávat knihy, musela bych jít dělat něco jiného. To by asi taky šlo, ale mrzelo by mě to. Ale vše se srovnalo, všichni jsme se naučili nějak žít a přizpůsobili se situaci. Navíc jsem byla v březnu při první karanténě zvolena ilustrátorkou roku 2019 v soutěži Czech Grand Design a to mi zvedlo náladu a podpořilo mě to v tom, co dělám. Zároveň jsem byla ráda, že si pro ocenění nemusím chodit na pódium a stačí natočit děkovné video.
Teď mě dost baví sledovat, jak jsou lidé nešťastní z toho, že jsou doma, protože já jsem doma pořád i normálně. Často když pracuji na něčem větším, tak nemám čas na nic jiného, třeba dva měsíce nejdu skoro ven. Teď dodělávám jednu knihu, na kterou je strašně málo času, takže jen sedím a kreslím, jím nebo spím. Dokonce jsem musela poslat svého psa na hlídání do Mokropes. Vždy to hrozně prožívám, ale nestěžuju si – jsem šťastná, že ty knihy vyjdou, za to to stojí.
Co máš teď rozdělaného a co chystáš do budoucna?
Zrovna pracuji na dvou knihách a až je dodělám, tak si vezmu volno a budu si tak týden dělat co chci, třeba pojedu na výlet, budu se flákat doma, něco si uvařím a budu si užívat, že na to mám čas. A pak se vrátím k rozdělanému projektu “Velký ilustrovaný atlas světa: díl 1. Evropa” a konečně ho dokreslím a vydám. Začala jsem s tím už před rokem, ale práci jsem musela pozastavit a vydělat si nějaké peníze, abych na něm mohla opět pracovat. Takže se hrozně těším.
Tom Zahrádka
Tom je ilustrátor, lektor a spisovatel. O sobě sám říká, že ačkoliv chodí v utopených tmavých barvách, tak má pocit, že uvnitř něho to vypadá jako závod různobarevných poníků. Podle něj je psát o sobě stejně složité, jako vymýšlení popisků k obrázkům v galerii – a tak raději přemýšlí a vyjadřuje se v obrazech. Tom učí děti kresbu komiksů a filmovou animaci, věnuje se vlastní tvorbě a v neposlední řadě je zakladatelem Urban Sketchers Prague nebo Knihovny věcí.
Jeho tvorbu a komiksy si můžete prohlédnout na instagramovém účtu @tadyjetom nebo přímo na jeho stránkách.
Co tě přivedlo ke kreslení a obecně k uměleckému a výtvarnému sebevyjadřování se?
Můj děda řídil vlaky a ve svém volném čase maloval. V malém panelákovém bytě byly snad na každé zdi nějaké obrazy. Říkal jsem si, že logicky musím mít ten talent po něm zakódovaný v genech. Tak jsem neustále kreslil a ty obrázky mu ukazoval. Zemřel, když mi bylo asi 10. Trochu jsem mu vyčítal, že mě nikdy nestihl naučit malovat. Zdědil jsem po něm ale několik štětců a barev, tak jsem se snažil tomu přijít na kloub sám. A pak v tom věku, kdy lidi často přestanou kreslit, jsem nepřestal.
Co nebo kdo je tvou největší inspirací?
Lidi, které potkávám. Situace a omyly. Snažím se udělat co největší množství chyb. Taky hodně pochybuju. Někdy kreslím jednostránkový komiks třeba tři měsíce, pořád ho překresluju, přemýšlím, jak to osekat na úplné minimum informací, abych nedával čtenářům zbytečné nápovědy. Jindy mám obrázek hotový za čtyři minuty. Vyplatí se mi ty věci zkoušet, měnit a dělat pokaždé jinak. Protože potom, co vzniknou, už nemůžou odvzniknout. Tak si říkám, že mě všechno něco učí, nebo mi něco může asociovat. Motýl mávne křídly a za týden je z toho vlna tsunami. Kdyby to ale někdo motýlům řekl, asi by chodili pěšky.
Jak tvou uměleckou tvorbu ovlivnila současná situace?
Měl jsem vystavovat na festivalu v Moskvě a to se zrušilo. Na jednom festivalu v Praze jsem měl prezentovat svoje komiksy a já něco nakreslil přímo do výklenků v tom prostoru a vyrobil sochu Ikara. Byl v ptačí kleci, tak to taky trochu připomínalo komiksový okýnka. A to tam chtěli poslat.
Taky se mi vlastně zrušilo všechno učení, kroužek komiksu i animace, který jsem měl v Aeroškole. Trochu se bojím o svoje prarodiče, tak mě to teď v tématech, co řeším, hodně vrací zpátky k rodině.
Co máš teď rozdělaného a co chystáš do budoucna?
Pracuju na několika věcech zároveň. Koupil jsem si pár velkých pláten, tak je teď po večerech pomalovávám. A chtěl bych si i nadále nacházet čas na živé přenosy, které dělám každý týden v neděli večer na instagramu. Už teď nemám moc čas soukromě učit, tak jsem si řekl, že alespoň jednou týdně budu s lidma kreslit online. Bavilo by mě i zkusit dělat nějaký sochy, ale nemám je zatím kam dát.
Taky už dlouho nosím v hlavě myšlenku na něco, čemu říkám pracovně Klub. Chci dávat dohromady tvořivý lidi, kteří se na sebe dokážou podívat z výšky, dokážou si kolem sebe nakreslit kružnici a nejít za kružnici cizích lidí. Lidi, kteří dělají věci jen tak. V logu toho klubu je had, který jí svůj ocas.
Zde si můžete prohlédnout další ukázky z tvorby Anny Havelkové, Kačky Illnerové, Nikoly Logosové a Toma Zahrádky:
