Mladá charismatická Beps a její dva Johnnies. Tak by se dalo v rychlosti popsat brněnské ikonické trio pocházející z Blanska – Barbora Pokorná, Ivo Lorenc a Miloš Janák. Tři naprosto rozlišné povahy spojují to nejlepší do neuvěřitelné syntézy alternativního rocku.
Jak jste se dostali ke svému názvu?
Bára: To byla taková bezprostřední záležitost vycházející z asociace a pár skleniček vína. Dnes, s odstupem let, už bychom na to šli jinak – název odkazuje k rock’n’rollu, od kterého jsme se postupně vzdálili a v tomhle ohledu vnímám určitou propast, ale pokud už jméno žije vlastním životem, je to asi v pořádku.
A kolik těch skleniček teda bylo?
Ivo: Dost na to, abychom přišli s tímhle názvem.
Bára: Na začátku jsme se vzájemně pořádně neznali, já měla trému dokonce i na zkušebně, dost jsem se styděla a víno k prvním zkouškám tak nějak patřilo.
Co vlastně hrajete?
Těžko říct – každý do naší kapely vnášíme něco úplně jiného a výsledek je zvláštní syntéza. Obecně by se dalo popsat asi jako směsice alternativního rocku, shoegazu a písničkářství.
Vůbec nás nenapadlo, že by to mohlo vyjít, naopak jsme si ze sebe dělali srandu, jak moc naivní jsme.
Jak jste se z Blanska dostali až na koncert po bok BRMC?
Když jsme se doslechli, že mají přijet do ČR, projevili jsme zájem, že bychom rádi zahráli jako předkapela. K našemu překvapení jsme se dostali do užšího výběru kapel, z nichž údajně vybírali support sami BRMC. Vůbec nás nenapadlo, že by to mohlo vyjít, naopak jsme si ze sebe dělali srandu, jak moc naivní jsme. O to větší šok to potom byl.
Když jsme tak u toho… Blansko, Brno nebo Praha?
Bára: Záleží s kým.
Miloš: Blansko navždy!
Ivo: Nikdy nezapomenu na Blansko, ale Brno je teď pro mě domov.
Kdo vás hudebně ovlivnil?
Bára: Takových interpretů je spousta, ale pokud bych měla zmínit to nejdůležitější jméno, jsou to Beatles. Přes všechny další hudební zkušenosti je pořád vnímám jako nejinspirativnější kapelu. Často se mi stává, že se nějaké muziky přejím, ale v tomhle případě dokážu i po tolika letech pořád objevovat nové “wow” momenty.
Miloš: Určitě moji kamarádi z první metalcorové kapely. Psal se rok 2007 – to všude valili Slipknoti, Korni atd. A díky klukům z kapely, kteří byli hudebně trošku napřed, jsem se dostal ke klenotům, který poslouchám dodnes – Architect, Botch, The Chariot, Norma Jean.
Ivo: Myslím, že inspirace je nekončící proces a neustále mě něco ovlivňuje, ale asi bych nehrál na kytaru nebýt hrdinů jako je třeba Hendrix, Niel Young, nebo Keith Richards.
Kdybyste měli poslouchat jednu skladbu do konce života, jaká by to byla a proč?
Ivo: So What od Milese Davise. Pokaždé, když slyším tu skladbu, mám husí kůži.
Bára: Každý měsíc bych na tuhle otázku odpověděla jinak. Člověk automaticky začne v mysli pátrat po něčem “univerzálním” – teď mi přišla na mysl písnička “I’m Not Willing” – cover Moby Grape právě od BRMC.
Miloš: Poslouchat jednu pořád dokola? To se radši na místě odprásknu… ale než bych to ukončil, hrála by mi skladba od Norma Jean – Memphis Will Be Laid To Waste… Ten vál má neskutečnou energii, je tam temnota a psychedelie, mění se tam tempa, což mám v hardcoru hodně rád a není to zároveň zbytečně překombinovaný prvoplánovýma riffama. A Josh Scogin za majkem, to je diktát sám o sobě. Jako poslední tóny před smrtí, beru.
Popište se jedním slovem.
Bára: Jedním slovem to z mého pohledu rozhodně nejde, ale co vnímám jako výrazný aspekt, je “protiklad” nebo “kontrast”.
Jak prožíváte jakožto umělci veškerá současná nařízení?
Bára: Co se týče tvorby, osobně jsem naštěstí v pozici, kdy z téhle situace dokážu vytěžit víc než za běžného chodu věcí. Nehrát koncerty se dá krásně přežít – většina kapel se zdaleka nepotýká s takovým problémem, jako ti, co koncerty pořádají a jsou zcela závislí na příjmu z akcí.
Ivo: Pro mě je to celkem radikální zásah do života. Před covidem jsem se pohodlně živil jako grafik a byl součástí produkčního týmu v brněnském Kabinetu Múz. Aktuálně se tedy snažím uživit kde se dá…
Miloš: Mě dost mrzí, že nechodíme zkoušet a tvořit. Já si nemohu dovolit hrát na bicí doma v Blansku, zkušebnu máme v Brně. Jediný, co mohu, je hrát na training pady a tlumítka v domovním sklepě a řekněme si na rovinu, nic moc to nehraje. To tě pak nutí přemýšlet nad tím, jestli se na to nevykašlat úplně.
Nejoblíbenější kousek vinylu, co máte doma?
Miloš: Znovuzrození “vinylové éry” mě úplně minulo. Jediný vinyl, který mám doma, je od Beps’n’Johnnies – Bare Bones, takže je to logicky můj nejoblíbenější vinyl.
Bára: Aldous Harding: Designer.
Ivo: Nová deska Swans – Leaving meaning.
Jaká je vaše první vzpomínka na hudbu?
Bára: Marsyas na páskáči, kdy mi byly nějaké 4 roky. Takhle mě táta přivedl k muzice.
Miloš: Asi to nebude první vzpomínka, nicméně v paměti mám zarytou vždy stejně se opakující cestu k babičkám na Vysočinu, kdy v autě typu Škoda 120, světle zelené barvy, si naši pouštěli Queeny a ABBU… ležím vzadu s bratrem na sedačce, dusno a teplo v neklimatizovaným autě s ne úplně tichým motorem vzadu, společně s vůní čerstvě spáleného nízkooktanového benzínu a do toho “Radio Gaga”.
Ivo: Pink Floyd a Alphaville v autorádiu našeho Favoritu cestou k dědovi do Děčína. Předpokládám, že to mohlo být tak kolem roku 1997.
Jakou písničku jste si naposledy zpívali ve sprše?
Miloš: Nezpívám si ve sprše, ale napodoboval jsem sólíčko na saxofon z písničky “Bad To the Bone” od George Thorogooda and The Destroyers. To znáš, ten song z Terminátora 2, jak si Švarcík nasadí v noci sluneční brýle a hopsne na Harley.
Bára: Elliot Smith: Between the Bars.
Ivo: Sensey – TANK.
Zamilovali jste si nějaké město, kam jezdíte rádi hrát?
Bára: Poděbrady. Taky se mi letos moc líbilo na festivalu ve Skalici na Slovensku. Asi to ale není tolik o místu, jako o lidech.
Miloš: Jednoznačně Poděbrady a místní festival Kafíčkotek. Ve všech aspektech si zaslouží známku 10.
Ivo: Rozhodně Tasov a tímto posílám pozdrav všem kolegům z Besedy u Bigbítu.
Velké plány v dnešní době trochu postrádají smysl, protože je pak nakonec stejně všechno jinak.
Jaké jsou vaše cíle do budoucna?
Velké plány v dnešní době trochu postrádají smysl, protože je pak nakonec stejně všechno jinak. Zkoušet se skrze opatření moc nedá – zatím necháváme věci plynout, tvoříme “po domácku” a výhledově bychom rádi natočili další album – ať už společně nebo se svým vlastním projektem.
