Lidi, na které média v době koronaviru zapomněli. Spoluobčané, co přišli o střechu nad hlavou. Ať už kvůli dluhům, drogám, alkoholu či prosté smůle, která je pronásledovala. V době, kdy nám vláda nařídila zůstat doma, jejich domovem zůstala ulice. Ale ne na dlouho. Charita sv. Terezie za pomoci sponzorů vybudovala karanténní stanová městečka po Praze. Splachovací záchody, tekoucí voda, jídlo třikrát denně, káva nonstop. Pro sedmdesát lidí na louce v Tróji je to vše, co teď mají. A jak jeden z jeho současných obyvatel, Šakal, říká: “Co víc chtít.'”

Šakal, bývalý boxer, s cigaretou v jedné ruce, se snídaní v druhé a s kávou, kterou si nechává vychladit, na stole se s námi hned po příchodu do jídelního stanu dává do řeči. Na to, že o sobě tvrdí, že má rád svůj klid, má radši stan dál od ostatních a nepotřebuje s nikým klábosit, se hned vrhá do vyprávění. Během teplých dní se člověk může opalovat, přemýšlet, popíjet celý den kávu.

Ale v noci je to past. Je kolem bodu mrazu, fouká a ani být zabalený v oblečení, spacáku a dece nestačí. Nicméně káva to druhý den zas spraví. Je na něm vidět, že ho náš zájem lichotí. Nechává se tak i fotit. Atmosféra ve společném stanu ale rychle zhoustne, když se na mě a fotografa Davida vrhne hlouček tří chlapů.

Kluk jako já, vychovaný v pražských hipster kruzích, jen těžko podobné scény zažije. Teď jsme toho součástí byli i my. Chlapi kolem třicítky, jeden z nich s vyholenou hlavou, na nás začali agresivně řvát, ať si strčíme foťák do prdele a vypadneme. Situace začala trochu eskalovat, kdy se jedinci nebezpečně přibližovali blíž a utrousili, jak nám rozbijou hubu. Šakal se nás ale zastal, stejně jako po chvilce přiběhlé sociální pracovnice.

Jedna z nich, Šárka, občasná sociální dobrovolnice, je za příležitost pomáhat bezdomovcům nadšená. Nejenže může od svojí práce projektantky odskočit pomáhat lidem, ale zavzpomíná i na svá studijní léta, kdy se věnovala lidskému chování.

Práce ve stanovém městečku připomíná uprchlický tábor

Stejně rád je za příležitost dobrovolničit Honza, student 3. lékařské fakulty UK, jenž působí ve studentském sdružení Medici na ulici, které je inspirováno americkým hnutím Street Medicine z 90. let. To zdravotně pomáhá lidem bez domova. A právě ve stanovém městečku může Honza pár hodin týdně pomoct. Ještě před několika týdny se staral o lidi v uprchlickém táborě v Athénách a jak sám říká, práce tady v Tróji je v podstatě podobná. Proto si ji taky vybral. A bezdomovci to oceňují. Jsou jim vděční a nedělají problémy. V nemocnicích či u lékařů se často setkávají s nepříjemným chováním, kvůli kterému se k nim někteří bojí znovu chodit. To ale není případ studentů zdravotních fakult, kteří se k bezdomovcům nechovají povýšeně, ale jednají s nimi jako se sobě rovnými.

Medici na ulici jsou jednoznačně pro všechny super projekt. Se stanovou karanténou už má ale problém jiná dobrovolnice Eva, která před třemi lety založila projekt Přestupní stanice. Ta dává práci v second hand shopu lidem bez domova, kteří mají silnou motivaci změnit svůj život k lepšímu.

Podle Evy není správné dávat bezdomovce pohromadě na jednu louku, každého do jednoho malého stanu, ve kterém je zima. Navíc každý člověk je podle ní jiný a často se nemusí takhle dohromady snést. Jedni jsou uživatelé drog, další se jen potloukají životem, někteří pracují, ale střechu nad hlavou nemají. Mnohem lepší jsou podle ní, trochu s křížkem po funuse, magistrátem financované hostely, kde se místo zahraničních partiček na dovolených teď ubytovávají lidé bez střechy nad hlavou.

Obyvatelé ulic, co překvapí

I ti ale často nemají co jíst. Turisti, kteří by lidem na ulici dávali drobný, jsou pryč a kvůli karanténě i těch pár pracujících o brigády přišlo. A jelikož musela Přestupní stanice, stejně jako ostatní obchody, kvůli viru zavřít, rozhodla se Eva a její zaměstnanci vyjít do ulic a rozdávat, co je potřebné, včetně informací ohledně nové možnosti ubytování. Sobotní odpoledne jsme se s Davidem vydali do ulici pomáhat s ní a její zaměstnankyní lomeno inspirativní bývalou závislačkou na heroinu a pervitinu, která je důkazem, že změna je možná.

Začali jsme na Staromáku a postupně prošli centrem až do všemi obávaného Sherwoodu u Hlavního nádraží. Během cesty jsme se setkali z většiny jen s usměvavými lidmi, s dobrou náladou, co byli vděční za každou pomoc. A co nás hlavně překvapilo, tak chtěli i roušky, aby si je mohli poctivě měnit. I tak se ale někteří zdržují ve velkých skupinách, což jde proti příkazu vlády. První dny karantény se je policie snažila rozhánět, ale jak dny plynou, tak už jim jen tiše přihlíží, maximálně napomenou za sundanou roušku.

Oba jsme se po tomhle sobotním odpoledne shodli, že to byl neuvěřitelně silný zážitek. Ve chvíli, kdy se přestaneme na podobné lidi koukat svrchu, tak zjistíme, že jsou nám často podobný. Jen často měli horší zázemí, než máme my, větší smůlu či nezvládli smutnou životní situaci a neměl jim kdo pomoct. Narazit tak jde na bývalého lékaře, profesionálního šermíře či inženýra z Matfyzu, co načapal svoji manželku s jiným a upil se až na ulici. Často si tihle lidi ale stále uchovávají veselou náladu. I třeba přes kalhoty zašpiněné vlastní močí, které by rádi vyměnili, kdyby měli jiné.

Od heroinu a ulice až zpátky k rodině a práci

Během jednoho odpoledne jsme zjistili, že alkohol a drogy jsou často potřeba pro přežití na ulici. Dny se vlečou. Vidina dobrého konce je v nedohlednu. Hlavně ať si z nás každý dá ruku na srdce, kdo si v depce nedá skleničku. Kromě toho cesta zpátky do “normálního” života nezačíná prací, ale hlavně stabilním zázemím, od kterého se může člověk posunout dál. Kdy nemusí člověk každou noc bojovat o život. O tom nám celou cestu vyprávěla Markéta, se kterou se kvůli drogám přestala bavit rodina, začala žít ve squatech mezi krysami a mohli jsme ji sjetou potkávat před lety na Václaváku.

Jenže právě projekt Přestupní stanice jí dal potřebné poradenství a nakonec i práci. Získala sociální bydlení. Teď sice bere každý den ukliďnující metadon, státem podávanou látku nahrazující heroin. Ten dělá ale její chování a myšlení normálním. Povedlo se jí znovu vrátit do běžné společnosti. Navíc už nemusí chodit večer koukat lidem pod okna a představovat si, jaké by to bylo jen tak sedět u televize v pohodlí domova. Nakonec jí i rodina, o které už přestala snít, vzala po více jak deseti letech zpět.

Příběhy ulice jsou stále silné. I když v médiích se o nich v současné koronavirové krizi nemluví. Jenže právě podobné charity a dobročinné aktivity, jakými je stanová karanténa, Medici na ulici nebo Přestupní stanice, které často tvoří i právě bývalí obyvatelé ulic, jakými je třeba Markéta, jsou opěrným bodem fungování té v uvozovkách nejnižší části společnosti v dnešní době, kdy i bezdomovci přišli o svůj díl obživy.

foto: David Stejskal

Podpoříte nás?

“Alternativní sonda do hlubin české kultury.” Jak už náš slogan napovídá, snažíme se být magazínem, který přináší čtenářům alternativní pohled na život kolem nás. Už od roku 2014 fungujeme jako nezávislý projekt několika autorů a přinášíme reportáže ze špinavých a divokých hlubin undergroundu, natáčíme a informujeme o subkulturách, zajímavých projektech, akcích a osobnostech, nebo jen píšeme články vlastním stylem. Jedeme zkrátka autorskou tvorbu, kterou nyní můžeš podpořit. Odvděčíme se ti pravidelným přísunem kvalitního obsahu, zahrnujícího originální články, videa a podcasty. Přispěním i nepatrné částky nám vyjádříte podporu, která nás motivuje do další tvorby. Každé takové podpory si nesmírně vážíme a předem z celého srdce děkujeme!

Podpořit