Filmový podzim patří dokumentaristice. Ke konci října se u nás každoročně koná Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, největší přehlídka autorských snímků ve střední a východní Evropě.
Nebylo tomu jinak ani letos, kdy je celý svět už skoro rok zasažen epidemií viru COVID-19. Právě kvůli tomu se musel letošní 24. ročník, jako i mnohé jiné světové festivaly, přesunout z krásného a malebného sídla kraje Vysočina do online prostoru. I tak jsme ale si mohli od 27. října do 8. listopadu vybrat z více než 280 dokumentárních filmů a bohatého doprovodného programu přenášeného živě přímo do našich obýváků. Nebo pracoven. Koupelen. Na lavičky. Prostě kamkoliv, kde se nám zachtělo si vychutnat kvalitní kinematografii.
Už získání letošní akreditace na festival bylo neobvyklé. Pořadatelé festivalu totiž nechali její cenu na návštěvnících, ovšem s minimální hranicí stanovenou na 350 korunách. Pro vstup na virtuální akci se už pak stačilo přihlásit do vytvořeného účtu a otevřela se nám celá databáze různorodých dokumentů. Aby se alespoň trochu zachovala atmosféra festivalu, byly snímky do 1. listopadu, tedy oficiálního konce Ji.hlavy, postupně odtajňovány dle časového harmonogramu. Žádné dlouhé fronty na vysněný film a kvůli neomezené kapacitě onlinu i stoprocentní jistota, že se na film dostaneme. A pokud se nějaký film zrovna nestihl, mohli si ho zájemci až do 8. listopadu pustit zpětně z ji.hlavského archivu stejně jako další části festivalového programu.
Slavnostní zahájení i zakončení, debaty s tvůrci, podnětné rozhovory z platformy Inspiračního fóra, masterclass s mediálními odborníky, ale i industry program pro filmové profesionály, toho všeho jsme letos mohli být součástí pomocí streamu. Jednou ze zajímavých událostí rozhodně byla páteční masterclass s předním rakouským dokumentaristou Hubertem Sauperem. Ten se ve svých audiovizuálních dílech, nominovaných i na prestižní filmovou cenu Oscar, věnuje tématům globalizace, propagandy i politické demagogie ve společenském kontextu.
„Celá moje tvorba se neodmyslitelně točí kolem těch stejných velkých otázek, na které samozřejmě nemám správné odpovědi. Ty otázky jsou: Co to sakra děláme? My, Evropané v Africe, my, Američané ve Střední Americe a na ostrovech v Pacifiku. A jak můžeme, my Evropané, chodit 500 let po světě, krást, vypalovat a zabíjet lidi, pokračovat v genocidě. A přitom si pořád o tom vytvářet různé příběhy, díky kterým se budeme cítit dobře?“ popisoval rakouský tvůrce při živém vysílání. Dále se diskuze ubírala kolem jeho posledního snímku Epicentro, který byl součásti letošního festivalového programu. Ten zobrazuje Kubu jako historický, geografický i kulturní průsečík mnoha nenaplněných utopických vizí.
Poroty složené ze studentů, pedagogů i filmových odborníků hodnotili i letos díla rozdělená do devíti sekcí. Od tradiční hlavní soutěže mezinárodních filmů Opus Bonum, přes Českou radost, představující výběr nejlepších českých dokumentů, až po kousky z experimentální kinematografie schované pod příznačný název Fascinace. A pokud se někomu zachtělo pustit si zajímavý film z dílen České televize, či objevit tvorbu začínajících dokumentaristů z pražské FAMU, mohl zabrousit do některé z deseti nesoutěžních sekcí.
Dobrodružnější z nás měli možnost vyzkoušet si sledování dokumentárních filmů ve virtuální realitě. Sekce VR 360 nabízela osm snímků na pomezí filmu a výtvarného umění, které jsme mohli sledovat buď pomocí vlastní technologie, nebo si objednat papírové cardboard brýle, do kterých se dal jednoduše vložit mobilní telefon. Každý se tak mohl ocitnout třeba v blízkosti japonské továrny Fukušima postižené před deseti lety jadernou katastrofou, anebo se přenést do budoucnosti a poznat život na planetě, která se potýká s důsledky ekologické krize.
Vítězné snímky letošního poněkud neobvyklého ročníku byly vyhlášeny v pátek večer při živém přenosu z jihlavského festivalového centra. Hlavní soutěžní kategorii světového dokumentárního filmu Opus Bonum ovládl pozoruhodný snímek slovenské režisérky Viery Čákanyové Bílá na Bílé. „Za to, že se jedná o velmi upřímný, odvážný a inspirační film, kterým nám ukazuje, jak těžké a téměř nemožné je natočit film sám o sobě,“ komentoval vítězné dílo azerbajdžánský režisér a porotce této soutěžní sekce Hilal Baydarov. Snímek je videodeníkem z pobytu Čakanyové na polské antarktické stanici a zobrazuje její chatové konverzace s umělou inteligencí dotýkající se otázek emocionality, lidskosti, umění i smyslu života. V kategorii tuzemských dokumentů s názvem Česká radost porota ocenila nový snímek Jindřicha Andrše Nová šichta, který zachycuje cestu ostravského horníka Tomáše po jeho propuštění z dolu Paskov až k vysněné práci programátora. Hrdina nám ukazuje, že se silnou vůlí a odhodláním dokážeme naplnit svoje cíle a vyhrát v boji se společenskými předsudky.
V této nelehké době nemůžeme chodit do kin, divadel, na koncerty a ani jinak naživo vstřebávat kulturu. Ale díky festivalům, jako je Ji.hlava si můžeme kousek té kultury přenést do svých domovů. Radovat se při sledování kvalitních a zajímavých filmů během pošmourného podzimního rána i o studených večerech, kdy musíme sedět doma. Za to jim patří velký dík! A snad si budeme moct 25. ročník užívat už v reálném prostoru, nejenom v tom virtuálním.
