Banán může být buď název pro žluté tropické ovoce protáhlého tvaru, anebo pro Vietnamce narozeného v Čechách. Záleží na kontextu. Dnes budu psát o větvích, konkrétně tedy o tom, co na nich roste. O tom, co je žluté na povrchu, ale bílé uvnitř.
Banánové dítě je hned po narození bombardováno dvěma jazykovými proudy a samozřejmě dvěma kulturami. Česky na něho mluví chůva, se kterou tráví většinu svého dětského života, protože jsou rodiče zaneprázdnění staráním se o rodinný byznys. Krámek. Rodiče „nemišesky“ aka „neumí česky“ a přirozeně na své dítě mluví vietnamsky. Banán má to štěstí, že se narodí jako bilingvní jedinec a ovládá právě dva jazyky, kterými se hovoří pouze ve dvou státech na světě. Banán mluví vietnamsky asi tak dobře, jako jeho rodiče česky. Nevadí, stačí strávit pět červenců ve Vietnamu a může překládat básně Li Pa. Když banánové dítě dovrší čtvrtého roku života, dovrší zároveň také ideálního věku k rozvoji talentu. Bude z něj klavírní virtuóz. Jakže se jmenuje? Čing Čang Čong? Ne, moc složitý. Kdo si to má zapamatovat. Chce to něco českého. Co třeba Anička? Ne, tak se jmenuje každý. Tak tedy Hanička!
Protože se narodilo v Čechách, chodí do české školy a má české kamarády, cítí se tak trochu jako Čech. Nebo spíš hodně. Problém nastává, když je raději v českém prostředí a vietnamská kultura mu začíná jít proti srsti. Potom už záleží jenom na samotném banánku, zda se z něj vyroste banán schopný vnímat svět z několika úhlů pohledu.
