Lunchmeat je kolektiv nezávislých umělkyň a umělců, jejichž vášní jsou inovace v oblasti elektronické hudby, nových médií a digitálního umění. Pod činností Lunchmeatu si lze představit vše od audiovizuálních a interaktivních instalací, technické zabezpečení významných galerií a muzeí, světelný design přes podporu progresivní elektronické hudby a AV projektů až po budování platformy pro rozvoj současné audiovizuální komunity. S činností kolektivu lze přijít do styku skrz dva vlajkové projekty – Lunchmeat Studiem a Lunchmeat Festivalem.
„Pozvání na rozhovor přijali za Lunchmeat kolektiv Tasya a Anna-Marie. Strávili jsme spolu jedno odpoledne na jejich komunitní Lunchmeat zahrádce. Seděli jsme, pili vodu s citrónem a mluvili. Ptala jsem se jich na otázky, které si tak dlouho nosím v sobě a o kterých tak ráda přemýšlím a mluvím: Může umění a umělectvo ovlivnit společenskou změnu? Jak vnímáte současnou cenovou dostupnost kulturních akcí? Jaký má pro vás význam kladení důrazu na genderovou a kulturní diverzitu?
Odpovědi na tyhle a mnoho dalších otázek najdeš v tomto rozhovoru. Přeju Ti, abys v něm i Ty našel/a myšlenku nebo větu, která Ti nedá spát, budeš nad ní přemýšlet, hledat odpovědi, souvislosti a nakonec Ti otevře celý nový pohled na věci, které už znáš. Protože přesně to ve mně rozhovor vyvolal – další šimravé uvědomění toho, kolik toho ještě nevím a chci se dozvědět.
Anno-Marie, Tasyo, děkuji vám za odpovědi a těším se zase příště!“
– Bianka
Lunchmeat Festival letos slaví patnáctý ročník. Jak se od svého vzniku proměnil a co vás vedlo k tomu, abyste začali pořádat festival zaměřený na progresivní elektronickou hudbu a nová média?
Anna-Marie: Tohle by byla otázka spíš na true co-founders, ale před těmi 15 lety se tu moc akcí podobného typu nedělo, tzn to tady chybělo. Kuba Pešek hezky vzpomíná na Lunchmeat Festival Instagramu na první akce v MeetFactory. No a jak se Lunchmeat proměnil? Určitě je větší, profesionálnější, máme jasné vize, čeho chceme dosáhnout, ale furt jsme parta kamarádů, která dělá, to co miluje (smích).
Co je hlavní filosofií Lunchmeat Festivalu?
Anna-Marie: Hlavní filosofií Lunchmeat Festivalu je spojení hudebníků s vizuálním umělectvem tak, aby vznikl výsledný akt, který je ve vzájemné symbióze.
Letos festival trvá sedm dní a přináší více než čtyřicet projektů z Česka i ze zahraničí. Na co se mohou návštěvníci nejvíce těšit? Existují nějaké highlighty, které byste rádi vyzdvihli?
Anna-Marie: Hele my máme takovou filozofii – NO HEADLINERS NO SUPPORT, u nás jsou si všichni umělci rovni, nikdo není headliner, není to fér. Kdybych mohla mluvit za sebe, tak se nejvíc těším na Oklou, Machinedrama, domizako b2b Exhausted Modern, KAVARI, object blue & Natálii Pódgorskou, Aïshu Devi, Breaku, dnéčka, Evičku Porating, Ricka Farina – vlastně na všechny (smích).
Když se řekne audiovizuální (dále jen AV) projekty, co všechno si pod tím můžeme představit?
Tasya: Cokoliv. Úplně cokoliv, kde je obraz a zvuk. Takže od světel, přes projekci až například po taneční performance.
Anna-Marie: Přesně tak. Může to být takhle konkrétní nebo třeba i zvukové vlny, které nějakým způsobem reagují a narušují běžné vnímání. Jednou s tím pracovala například Gabi Procházková, která dělala tzv. sensory test inspirovaný optickými klamy.
Co může AV projekt přinést lidem, respektive čím může diváctvo obohatit?
Anna-Marie: Myslím, že pro někoho to může být způsob, jak objevovat sám sebe. Spousta těch aktů a AV projektů je velmi ojedinělých, originálních a vyvolává v diváctvu nejrůznější emoce. Já to tak mám.
Letos jsme byli na berlínském Atonal Festivalu, kde jsem se málem u jednoho aktu rozbrečela, jak to pro mě bylo emotivní a intimní, a hned u dalšího aktu jsem se strašně smála, protože mi přišlo vtipné, když mezi námi chodili performeři a sami si z toho trošku srandu dělali. Pak může být například akt, který je spojený se sociálním problémem, a ten Tě může naštvat. Takže škála nebo paleta těch emocí, které člověk při AV projektu může zažít, je opravdu velká.
Zároveň intenzita a konkrétní prožitek se člověk od člověka liší, protože jsme individuální osobnosti. A to je na tom právě to krásný – že si tam každý najde něco jiného, něco svého a vnímá to tím svým vlastním způsobem.
Jaký je vztah mezi zvukem a obrazem v AV projektech? Jsou vizuály spíše reakcí na hudbu, nebo se hudba vytváří na základě vizuálních prvků?
Tasya: V Lunchmeatu je pro nás vizuální strana projektu stejně důležitá jako ta hudební. A samozřejmě, obě strany mají stejnou hodnotu, protože lidi na tom pracují stejným způsobem – jak člověk, který pracuje na desce, tak člověk, který pracuje na vizuálech. Vizuály se vytváří také nějakou dobu, je to úplně stejně důležitá práce.
Jak pracujete s obrazem v AV projektech?
Tasya: Vizuál, konkrétně projekce jsou důležité i proto, že je to nejjednodušší způsob, jak v AV projektu vytvářet “děj” – lidé fyzicky vidí, že je v projekci nový prvek, který se nějak mění. Zároveň, nutno podotknout, že Lunchmeat Festival má trochu jiný přístup k light designu – není to o tom, že máme stage a tu potřebujeme nasvítit. Světla vnímáme jako dalšího aktéra v tom prostoru – může v příběhu AV projektu vyjádřit něco, co by hudba neřekla. Vizuální a hudební strana AV projektu se doplňují mezi sebou – vzniká mezi nimi dialog nebo si navzájem pomáhají vyprávět příběh.
Při tvoření dramaturgie, kladete při výběru AV projektů větší důraz na jejich vizuální či audio stránku?
Tasya: I při výběru jsou pro nás vizuály určitě stejně důležité jako hudební strana projektů. Na Lunchmeat Festivalu není ani jeden akt, který by měl super zvuk, ale špatný vizuál. Tahle rovnováha je pro náš dramaturgický zásadní.
Anna-Marie: A pokud projekty nemají svůj vlastní vizuál, tak mají minimálně svůj speciální světelný setup. Takže to není jako v klubu, kde máš na všechny DJ’s stejný světelný set-up.
Co považujete za úspěšné propojení mezi tím, co vidí a slyší?
Anna-Marie: Já si nemyslím, že se dá hodnotit úspěšnost, každý projekt je jedinečný – takže jsou úspěšné všechny podle mě.
Mají možnost se audiovizuální projekty stát mainstreamem?
Anna-Marie: Rozhodně. Stoprocentně se to v minulosti stalo.
Tasya: Teď je asi nejlepší příklad album Brat od Charli XCX, protože to produkoval A.G. Cooke, který je zakladatelem PC Music label. Ta změna zvuku u Charli stala se právě hodně díky němu. Něco podobného můžeme sledovat i u dalších umělkyň jako je Rosalie nebo Lady Gaga, kde mainstream čerpá z nezávislé elektronické hudby. V minulosti to fungovalo tak, že mainstream často čerpal z undergroundu, bral si to nejlepší, ale netvořil žádné spojky či reference, takže underground, ze kterého prvky pocházely, zůstával dále neznámý. Ale teď už se to tolik neděje – naopak můžeme vidět hodně transparentních kolaborací mezi obrovskými jmény a nezávislými umělci.
Anna-Marie: Třeba na Lunchmeat Festivalu vystupuje mnoho lidí, kteří pracují s velkými jmény. Ví, jak dělat a pohybovat se v mainstreamu, ale svoje věci si chtějí dělat svým způsobem, což pak třeba znamená být více zařazen do undergroundu.
Svět AV projektů a nových médií spadá do digitálního světa, který se proměňuje velmi rychle. Reflektují se tyto rychlé změny i do vašeho umělecko-technického prostředí?
Tasya: Ano a ne. To, jakým způsobem se proměny digitálního světa promítají do AV projektů závisí především na umělectvu a vkusu lidí, kteří je dělají. Jsou například vynikající vizuální umělci, kteří nikdy v životě nebudou pracovat s AI, protože jim to vizuálně nesedí for some reason.
Anna-Marie: Souhlasím. Nebo se rozhodnou tvořit stále analogově, protože to je jejich styl, nějaká zavedená identita, tak proč by ji měli měnit.
Tasya: A v rámci festivalu určitě nějaké digitální trendy vnímáme, ale dramaturgii se snažíme mít vizuálně diverzitní – máme rádi zastoupené 3D, umělou inteligenci, analogové věci apod.
Jakým způsobem vybíráte umělectvo a projekty, které na festivalu představujete? Na co se při výběru zaměřujete?
Tasya: Při tvorbě line-upu na Lunchmeat Festival se snažíme zaměřit na to nejzajímavější, co se děje na nezávislé elektronické scéně.
Anna-Marie: Taky se snažíme bookovat projekty, které používají nové přístupy, jsou něčím zajímavé a mají v sobě něco, co jsme ještě v životě neviděly.
Tasya: Při tvorbě se také snažíme nezapomenout na různorodost věkových skupin a celého návštěvnictva. Takže kurátorský výběr se snažíme mít co nejrozmanitější, aby tam každý našel něco dle svého druhu.
V rámci svého kurátorského výběru kladete důraz na lokální a východoevropské projekty, proč?
Anna-Marie: Protože se jim na západních scénách ještě nedostává tolik prostoru, což je podle nás obrovská škoda. Ty projekty, co vznikají u nás, a nejen u nás, ale i v okolí, jsou mnohdy, dovolím si říct, že lepší nebo zajímavější než ty, které jsme viděli někde jinde na západě. Takže se jim snažíme dávat prostor, protože je důležité, aby se umělectvo z Česka, Slovenska a třeba Polska dostávalo tam, kde má ten spotlight.
Lunchmeat Festival dlouhodobě podporuje rovné zastoupení žen a aktivně boří genderová klišé. Odráží se to nějak ve výběru umělectva a v celkovém přístupu k festivalové dramaturgii?
Anna-Marie: Jak jsi řekla, kulturní a genderová diverzita je pro nás velmi zásadní, takřka na prvním místě, takže to se automaticky promítá do naší činnosti.
Tasya: Souhlasím. Už mnoho let klademe v každém Lunchmeat line-upu důraz na diverzitu, takže se snažíme bookovat 50/50 line-up.
Jaký má pro vás význam kladení důrazu na genderovou a kulturní diverzitu?
Tasya: Je to pro nás velké téma a přirozený, protože reprezentujeme elektronickou nezávislou scénu, která z velké části vznikla i díky queer, trans a underrepresented lidem ze společnosti. Takže vždycky myslíme na to, že bez nich by to vůbec neexistovalo.
Jak vnímáte současnou cenovou dostupnost kulturních akcí (např. koncertů, divadelních představení, výstav) pro běžného občana?
Taysa: Jako problém. Ceny běžných věcí ve společnosti stoupají, byty jsou pro mladé stále méně dostupné a tím pádem se kultura odsouvá v nějaké pyramidě potřeb až na poslední místo. Spousta lidí si nemůže dovolit jít každý týden nebo řekněme třeba jednou za měsíc na nějakou kulturní akci. A to my vnímáme jako velký problém.
Podnikli jste nějaké kroky k tomu, aby vaše akce byly pro návštěvnictvo cenově přístupnější?
Anna-Marie: Ano, řešíme to velmi intenzivně ve studiu, co se týká všech našich kulturních akcí, nejen Lunchmeat Festivalu. Konkrétně u něj jsme se rozhodli zlevnit náš festival PAS. Když si pak spočítáš jeho cenu na jeden večer, tak to vychází velmi ekonomicky dostupné v souvislosti s tím, co reálně dostaneš.
Co byl ten impuls, kdy jste si řekli, že musíte udělat nějaké kroky ke zvýšení cenové dostupnosti?
Tasya: Asi primárně to, že spousta našich kamarádů nám říkalo, že si nemohou dovolit kulturní život. Kamarádi z řad DJ-stva, producentstva či vizuálního umění – lidé, kteří kulturu dělají, ale už si ji nemohou užít. Což je zkrátka problém. Lidé by měli mít možnost kulturu taky zažít, dostávat nové inspirace, zjišťovat, jak na tom ten svět kulturně je a zároveň si tím otevírat hranice a zaměřit se na své oblíbené věci. Kultura je společensky strašně důležitá. Vidíme to v jiných zemí, co všechno se může stát, když se kultura zanedbává, lidé se přestávají zajímat o svět a přestávají zjišťovat, že existují různé kultury nebo pohledy na svět. To kultura umí.
Jakým způsobem zdražení “věcí” ovlivňuje vaší organizaci?
Anna-Marie: Promítlo se to do všech stránek. Jsou vyšší náklady na umělectvo, pronájem jednotlivých venues je vyšší a zaplatit lidi, personál, nejen náš core team, je taky nákladnější.
Tasya: Zároveň je také potřeba přemýšlet, kde se dá ušetřit. Například každé vizuální projekty mají své nároky na projektory, určitý typ a počet světel, ale když se to chytře naplánuje tak, aby se něco využilo několikrát a nepronajímalo se pokaždé něco nového, tak to taky funguje. Takže se snažíme být chytří a zároveň se koukat po inspiraci, jak to dělají jinde. Rozpočet se dá uskromnit a dá se s jeho možnostmi nakládat kreativně. Přemýšlíme i trošku jinak nad tím, co vlastně všechno reálně potřebujeme. Takový Marie Kondo style – pokud nám to neslouží na 100%, tak to možná můžeme škrtnout. Jako všechny krize i tahle přináší trochu reality check toho megalomanství, protože když začínáš v kultuře, tak chceš všeho hodně. Teď už rozumíme tomu, že udělat velkou super show neznamená, že to musí být strašně drahé. Občas je to i úplně naopak.
Anna-Marie: Co se týče bookingu, tak je skvělé se dívat kolem sebe a zjišťovat, zda neexistují nějaké zajímavější věci někdy poblíž. To je napojené na lokální booking, čímž nemyslím jenom Česko, ale může to být i Polsko, Maďarsko, Slovensko, Německo nebo Rakousko. Odtud jsou cesty levnější, s nižší uhlíkovou stopou a zároveň všechny ty státy mají strašně zajímavou kulturu. Takže tahle finanční “situace” možná bude znamenat i to, že festivaly začnou vnímat více místní scény zemí v okolí a vznikne změna, že se nebudou muset tahat staří pankáči ze států, ale podpoří se tuzemská kultura.
Měl by stát, respektive veřejné instituce kulturu více finančně podporovat, aby byla dostupnější?
Anna-Marie: Rozhodně. To, kolik na kulturu jde procent z celkového rozpočtu je za nás tristní.
Tasya: Zároveň jsme ale vděční, protože ačkoliv to nejsou velké peníze, tak kultura, kterou děláme, dostává tu podporu. Takže děkujeme Ministerstvu kultury, Hlavnímu městu Praha a všem našim partnerům za podporu a důvěru.
Jak se snažíte jít naproti tomu, aby byla kultura ve vašem podání udržitelnější a měla menší uhlíkovou stopu?
Tasya: Tahle myšlenka se týká skoro každé rozhodnutí, které my jako tým děláme. Snažíme se umělce dopravovat na festival především vlaky, protože to má nižší uhlíkovou stopu. Trička, která využíváme na merch jsou taková, jaká opravdu chceme – kvalitní, co nejméně harmful pro přírodu a z materiálu, který víme odkud pochází. Už si ani nepamatuju, kdy jsme měli masovou nabídku jídla. Přesto, že všichni nejsou vegani či vegetariáni, je naše nabídka jídla pro umělce a tým veganská, protože věříme, že je to udržitelnější cesta. Takže to je o tom, jakým způsobem se náš princip udržitelnosti snažíme promítat do dílčích rozhodnutí.
Anna-Marie: Přesně. Plus samozřejmě třídíme odpad, máme zálohované kelímky, snažíme se netisknout zbytečné tiskoviny a komunikovat hlavně digitálně.
Daří se vám již v rámci technického zajištění pracovat s alternativnějšími zdroji energie?
Tasya: To většinou záleží na tom místě, kde festival nebo akci pořádáme – jaké má technické parametry a zabezpečení. Takže to mnohdy znamená, že to nemůžeme úplně přímo ovlivnit. Ale máme takovou trochu nerďáckou věc a to tu, že moc nepoužíváme analogové zdroje světla. Což je jak z nějakých estetických důvodů, ale i kvůli tomu, jaký mají odběr a kolik té energie reálně spotřebují. Takže v různých venues má třeba jedno světlo odběr 1000 W, zatímco třeba naše čtyři velké světla na velké stagi mají 1000 W dohromady.
Kdo vytváří hodnoty Lunchmeatu? Jde to všechno z jednotlivých členů kolektivu?
Anna-Marie: Já si myslím, že to pramení z nějakého našeho vnímání světa a nastavení celkově – nám jako osobnostem a celému Lunchmeat kolektivu jsou tyto hodnoty blízké, snažíme se výše zmíněné zásady praktikovat i ve svém osobním životě, takže nevidíme důvod, abychom to na festivalu dělali jinak.
Může umění a umělectvo ovlivnit společenskou změnu?
Anna-Marie: Rozhodně. Vnímám to například u genderově neutrálního jazyka. Naše umělecké okolí ho začalo více používat, my jsme to nacítili, a teď sami píšeme naše PR materiály genderově neutrální. Často sami umělci jsou například politicky aktivističtí, takže přijdou, pověsí si na stage, kde hrají, vlajku s nějakým významem, a můžeme říct, že skrz své umění se snaží o společenskou změnu. Otázka genderu nebo politických situacích někde jinde je taky věc, kterou já jako běžný návštěvník na festivalech často vnímám a přijde mi super, když je to promítané do elektronické hudby, protože se díky tomu může návštěvnictvo dozvědět něco nového, zajímavého nebo třeba i jinak začít přemýšlet.
Tasya: Já si myslím že umění a společenská změna je určitě propojené a že třeba první impulsy k té změně mohou přicházet řad z umělců.
Má umělectvo nějakou specifickou roli ve společnosti, když jde o snahu o nějakou změnu?
Anna-Marie: Myslím, že je to znovu strašně individuální – záleží na umělci nebo umělkyni, jak to cítí. Nemělo by být dané, že je jejich zodpovědnost se k věcem vyjadřovat. Ať k tomu každý přistupuje individuálně.
Tasya: Tohle není přímo o roli, ale umělectvo má sílu v tom, že ty věci umí komunikovat způsobem, který to dostane k dalším lidem, přes médium, které je poměrně estetické a zajímavé. V tom určitě nějaká jejich role ve společnosti sílu má. Ta role se ale těžko se ovlivňuje – nemůžeme my ani nikdo jiný a ani společnost by neměla říkat umělectvu, co mají dělat. Ale na společnosti a nás všech je nad věcmi trochu přemýšlet.
Myslíte si, že umělectvo dokáže věci více nacítit a pak to, co prožije, jednodušeji předat druhým?
Tasya: Myslím, že různá témata dokáží spíš předat skrze ztvárnění nějakého svého osobního zážitku, který vloží do umění a se kterým se my pak můžeme zkusit jednodušeji ztotožnit.
Anna-Marie: Ve své knížce to píše i Rick Rubin, že spousta umělců skrze nějaký svůj interní smutek dokázali vyprodukovat ty nejlepší díla. Což nás vede k velmi ambivalentnímu vnímání uměleckého počinu. My tady oslavujeme, zpíváme na párty Rehab od Amy Winehouse, ale pak když jsem nad tím začala přemýšlet, tak jsem říkala, ježiši to je vlastně hrozný.
Tasya: Zároveň si myslím, že umělectvo a jiní vnímaví lidé, mají díky své citlivosti možnost tak trošku předpovídat budoucnost nějakým způsobem, protože to jsou většinou lidé, kteří mají citlivost na úrovni, na které možná běžný člověk tu citlivost nemá. Díky tomu pak třeba trošku lépe cítí, co přijde, nebo vycítí nějaké změny ve společnosti a podobné věci.
Jak se daří progresivní elektronické hudbě reflektovat současná společenská témata?
Anna-Marie: Je pravda, že spousta letošních projektů reflektuje problémy nejen socioekonomické, ale i třeba osobního rázu, nebo téma, že jsou lidé závislí na sociálních sítích. Vlastně se ty projekty vždycky dotýkají nějakého tématu, nebo mají nějaké poslání, které chtějí předat a nemusí to být jenom problém, může to být i nějaká zpráva.
Tasya: Taky je důležité říct, že to neznamená, že je tam projekce a nějaký statement. Docela často je to zabalené do nějakých metafor, nebo vlastně zpracované trošku nepřímým způsobem. K vyjádření se používá nějaká alegorie, jiný jazyk a takové věci.
Anna-Marie: Je to všechno o nějaké citlivosti, o nějakém vnímání a my bychom rádi, aby audiovizuální projekty přiměli lidi ty věci číst taky sami a nacházet si v tom nějaké své příběhy.
