V rámci festivalu Sázavafest jsme si nemohli nechat ujít koncert zpěvačky Báry Polákové s kapelou. Vystoupení bylo plné energie, tance i skvělých písní a textů, které naživo zní ještě lépe, než ze záznamu! A jaká je nyní už dvojnásobná maminka Bára, která krom rodiny stíhá ještě vydávat nové CD a koncertovat s kapelou?
Moc vám to sluší. Bylo vidět, že jste si ten dnešní koncert hodně užila. Na jaře jste se stala podruhé maminkou. To je odvážné, že už znovu stojíte na podiu, jste znovu ve formě a srší z vás energie a spokojenost. Je to hodně těžké?
Díky, musím říct, že dneska to bylo ještě náročnější než minulý týden. To jsme měli koncert, který byl večer a bylo chladněji a teď bylo fakt vedro a já jsem už na začátku cítila, že je to jiný, protože jsem posbírávala dech, že to bylo takový, že jsem se musela klidnit a úplně jsem netančila. Vždycky divočim a teď jsem se snažila krotit a pořád jsem se koukala na playlist, že toho mám ještě hodně před sebou, že se musím šetřit. Moc děkuju, jsem ráda, co říkáte a že na diváky to tak působilo. Jinak k tomu mateřství… Jo, stala jsem se podruhé maminkou, ale třeba Klára Vytisková je ještě větší „pankáč“. Doslechla sem se, že měla koncert asi měsíc po porodu a to je už i na mě trochu moc, což bych nezvládla, to klobouk dolů a úplně ji obdivuju. Já jsem měla první po čtyřech měsících nebo po třech a teď to je tak, že máme jeden, pak zase měsíc pauzu, pak další, není to tak nahuštěný a dohromady jich je jen deset za tenhle rok. Mám ta miminka dvě a kousek od sebe, tak si nechci moc nakládat.
Je těžké se koncentrovat na vystoupení s tím, i když víte, že děti někdo hlídá a jsou v dobrých rukou?
Je to strašný. Jenže takhle, já jsem vlastně nezažila koncerty, když jsem nebyla máma. Někdy mě to mrzí, protože v podstatě vždycky odcházím hned po koncertě od kapely a pospíchám domů. Kolikrát už jsem zažila v sobě takové nepříjemné rozdvojení-že chci jít hned domů, protože se cítím nesvá bez miminek, ale zároveň jsme s kapelou třeba zrovna něco velkého zažili a já to s nima nemůžu doprožít. Pak sedím doma, kojím, hučí mi hlava, koukám do blba a doprojíždím si ten zážitek v hlavě sama. Někdy mi je líto, že jsem si tohle ježdění neužila spíš před dětma. Ale zas všechno přichází s nějakým důvodem a ve správný čas. Zažila jsem před tím taky nějakých patnáct let hraní v divadle, což zase nemůžu s porovnávat. Je to trošku jiný a úplně jinej druh adrenalinu. A je tu taky několikanásobně víc diváků. Z divadla jsem naučená snažit se dosáhnout energeticky až uplně dozadu, což se při koncertě jeví trošku jako náročnější disciplína.
A jak potom relaxujete, když přijdete domů, tam jsou zase děti, kterým je třeba se věnovat… Částečně se nabíjíte od nich?
Ano, to taky. Ale koncert sám o sobě není jenom výdej, je to i radost a sdílení s lidma. Hodně mě nabíjí když se dívám na naše kluky muzikanty, jak hrajou. Když jsem pak na holčičky sama, musím chodit spát i přes den, stejně jako ony, jinak jsem jak praštěná palicí. V noci se budí někdy navzájem a to pak skáču z jedný postýlky na druhou. Naštěstí pořád frčim na těch maminkovských hormonech, protože kojím neustále od narození první dcery. Často nestíhám ani jíst ani o sebe jakkoliv pečovat, takže si to musím pořád připomínat. Snad nebude návrat do nekojící reality velká rána. Vím, že vyvážený jídlo je teď strašně důležitý.
Při koncertě jste mluvila o nové desce, která se chystá na jaro, na první polovinu března. Jaká bude, kdy jste ji vůbec stihla napsat a na co se diváci mohou těšit?
Už hrajem na koncertech dvě nový písničky. Jedna se jmenuje Turci, druhá Míra. Moc se těšim až je budem nahrávat ve studiu. Na podzim bude nový singl a měl by se natáčet i klip. Producentem alba bude zase Honza Muchow. Měla jsem pocit, že tou poslední deskou jsme teprv vykročili na společnou cestu toho, co mi může Honza jako producent předat. Takže jsem neměla ambice ani nic měnit. Texty píšu pořád. Je to teď těžší když už nejsem svým středobodem a hlavně pánem svého času, ale zas mám krásnější a bohatší život, takže přichází nové inspirace.
Vaše hudba je hodně o pocitech, o tom, co zažíváte. Jsou všechny věci autorské, co se týče textů?
Na první desce ano. Hrajeme na koncertech písničku Rejdit od kapely Walk choc ice. Přirostla nám k srdci, a i když už máme jiný a svoje, tak se nám ji nějak nechce vzdávat, protože je boží. Na nové desce už spolupracujeme povětšinou i textově s Davidem Hlaváčem, který hraje v kapele na klávesy. Úplně nejvíc pokorně se přiznávám, že nemám momentálně mozek nastavený na samostatnou tvorbu a potřebuju parťáka, kterému věřím, jako zpětnou vazbu. (Zaslechne hluk, odmlčí se) Jé, pardon… To je právě to mateřství, že máte uši všude. To mají ženy normálně, ale mám pocit, že mateřství jim je ještě prodlouží. Toho si právě všímám, že jsem taková rozbystřená…
Co vás v nejbližší době čeká, na co se můžeme těšit?
Čeká mě to natáčení klipu k novýmu singlu a v listopadu premiéra filmu Kvarteto, který se natáčel vloni v létě. Režíroval ho pan Krobot a kvůli němu jsem se naučila hrát na violoncello. Teda už to zas neumím, protože jsem celý rok necvičila. Je to nástroj, na který je potřeba cvičit každý den. Každopádně se moc těším, až film půjde do kin.
Kde berete čas zkoušet s kapelou?
My jsme dali asi čtyři zkoušky před prvním koncertem, a když je tam velká pauza, jako bude třeba teď, tak už stačí jen krátká zkouška den předem. Pro všechny kdo by chtěli říct:„Jéžiš bláznivý ženský, mají být doma s dětma,“ bych zas já ráda řekla, že se pak o to víc domů těším a můžu tam být stoprocentní. Vidět se s kamarádama nebo zažít něco jen tak sama pro sebe, je myslím zdravé i pro děti. Protože domů přijdu nabitá jinou energií. Samozřejmě tím nemyslím, aby takový čas převažoval. Ale jednou týdně mít svůj čas třeba dvě hodiny je prostě dobrý. Aspoň já to tak cítím.
Takže taková psychická očista.
Přesně tak. A tím že jsou dcery takhle po sobě, tak jsem vlastně neměla takový to nadechnutí kolem třetího roku dítěte. Někdy v únoru jsem si náhodou uvědomila, že už jsem třetí měsíc pořád doma. Jako opravdu doma. Když nepočítám hodinovou procházku u baráku.
Máte hodně zajímavě pojaté klipy s animacemi. Jak to vzniká? Z nějakého aktuálního nápadu nebo je to hodně promyšlené?
Nejčastěji je to tak, že vidím nějaký obrázky už když to skládám, a pak se je snažím popsat režisérům. Když scénáře začnou moc utíkat od původní myšlenky, tak se vždy snažím v sobě vrátit zpět a vzpomenout si, s čím jsem to psala. A tam se najde často klíč. Teď u Krosny to bylo ale třeba už celé výborně přichystané. Režíroval jí japonský režisér a já z toho mám velkou radost. Proti Krávě nebo Nafrněný to má sice na youtube málo zhlídnutí, ale pro mě je Krosna zatím to nejvíc co jsem udělala. Další můj animovaný klip je Pas. To je zas moje úplně první písnička, kterou jsem složila.
A teď k těm hraným klipům. Jak se vám vždycky podaří dostat takovou masu hudebníků, herců a umělců do klipů hraných?
My jsme se o tom zrovna včera bavili s režisérem toho novýho klipu, Honzou Bártkem, když jsme narazili na obsazování. Řekla jsem mu, že to fakt zní trapně, já to vim, ale to nejsou apriori známý osobnosti, ale moji kamarádi. A možná i to je třeba z Nafrněný cítit. Že jsme si s holkama prostě zadivočily. Jinak si ten úspěch Nafrněný nedokážu vysvětlit vůbec nijak. Je to nad očekávání kohokoliv, kdo se na tom podílel. My jsme si po Krávě, kdy ten úspěch byl velikej, říkali, že hlavně musím zůstat pokorná a nemyslet si, že to bude takový ohlas jako předtím.
Máte vlastní značku oblečení potažmo merch. Ta byla velmi rychle vyprodaná, plánujete ještě něco?
Ano. Už je to vyprodané a to stejné už nikdy nebude. Zřejmě se spojim s nějakým návrhářem a vytvoříme novou kolekci. Nebo to bude vizuál, který vyjde graficky z obalu desky, na kterém už teď pracuje Pavel Fuksa a jednotlivé střihy vymyslíme s holkama z kapely.
