Drive-in festival Art Parking je v plném proudu. Za tři týdny už nabídnul spoustu divadelních představení, koncertů nebo filmových projekcí, vše z pohodlí auta. Minule jsem psala, že bych si ráda vyzkoušela tu romantickou atmosféru autokina jako v 50. letech v Americe. No… rande se sice nekonalo, ale myslím, že i tak to byl pro nás s Martinou zážitek. Chvíli jsem si hrála s myšlenkou, že bych šla na animák, ale přece jen si chci zachovat svou image, a tak nakonec vyhrál Tarantino a Tenkrát v Hollywoodu.
Dávám blinkr a zatáčím do areálu Nákladového nádraží Žižkov, kde se akce odehrává, a zastavuji u první kontroly. Jestli jsem ale něco nečekala, tak to byla věta jednoho z organizátorů. “Ti jedou za vámi?” směje se mi. Cože? Ve zpětném zrcátku vidím blikající světýlka a nápis STOP. No do háje, jak jsem si mohla nevšimnout policie. Hlavou mi proběhne, jak mi mamka během půjčování auta říkala, ať hlavně neporušuju žádný předpisy, že má propadlý techničák. No to se může fakt stát jen mně.
“Máte propadlý technický průkaz slečno.” Jo, díky to vím taky. Stojím před autem, opírám se o dveře, kamarádka se mi směje, zatímco mi strážníci sepisují pokutu. Naštěstí jsem z toho vyvázla jen o dvě stovky chudší. Korunu tomu všemu ale nasadil chlápek u druhého stanoviště, který vtipně poznamenal: “Tak ti vám vstupenky už zkontrolovali, ne?” Haha.
No každopádně. Jsme tu skoro o tři čtvrtě hodiny dřív (i s tím menším zdržením) a už se tu začínají štosovat auta. Pořadatelé slíbili promakanost a bezkontaktnost a vše splnili. Organizace festivalu je velmi dobře promyšlená. U vjezdu dostaneme číslo auta, menu, sluchátka pro příjem signálu, které se zapíchnou do autorádia a číslo na technika, když se něco posere. Hned na to na mě chlápek mává a ukazuje, kde mám zaparkovat. To není zrovna moje silná stránka, takže si trochu oddechnu, místa jsou fakt hodně velká. Plac se začíná naplňovat, může tu být třeba šedesát aut a další pořád přijíždějí.
Auto číslo 58 by si dalo… A následuje náš dlouhý seznam SMS objednávky popcornu a piva (samozřejmě nealko). Napadne mě, že je docela vtipný, že hlavní sponzor drive-in festivalu je zrovna Plzeň. A zatímco ochutnáváme kvalitu ochucenýho Birellu (nic moc), na plátně běží kvíz se zajímavostmi ze světa autokin. Třeba fakt, že v New Jersey měli autokino s 25 místy pro malá letadla. Odpověď za c, kdyby něco.
You’re Rick fucking Dalton
Film může začít. Trochu nám v záběru ční oktávka, ale není to tak hrozný. Plátno je dost velké a na titulky je dobře vidět. Je pravda, že mi ta společná atmosféra lehce chybí, ale dvě holčiny, které jsou z vedlejšího auta slyšet přes otevřená okýnka, mi to svým smíchem trochu vynahrazují. Skoro tři hodiny si užíváme skvělý hlášky, Tarantinovu úchylku na nohy a paříme na šedesátkový vypalovačky… Vlastně vůbec nechápu, proč je film u spousty lidí tak neoblíbený.
Asi půl hodiny před koncem, tedy během nejlepší části, mi auto začne hlásit, že je vybitá baterka. No to se asi dalo čekat. Tak proto tu pobíhalo tolik techniků během promítání s normálními repráky. Už se vidím, jak někoho žádám, ať mi pomůže (později jsem zjistila, že nejsem jediná komu se to stalo, a organizátoři jsou připravení pomoci).
POZOR SPOILER
Poté, co Rick usmaží plamenometem jednu členku z Mansonovy rodiny, je můj život zase kompletní a film končí. Baterka se díkybohu (!!!) nějak vzpamatovala a nakonec můžeme odjet. Cestou zpátky se neustále dívám do zpětného zrcátka.
foto: Dominika Fuchsová
