Tereza Koutná, taTerka, nebo @budetobolet, i tak se prezentuje jednadvacetiletá tatérka z Olomouce. Tereza tetuje zhruba dva roky a i za tuhle poměrně krátkou dobu toho stihla vytetovat až až. Já mám to štěstí, že ji znám osobně a mohl s ní domluvit tenhle rozhovor, kde se mi svěřila, co ji na její práci baví nejvíc, nebo co ji naopak štve a spoustu dalších věcí.
Já a tatérka Terka sedíme na lavičce v parku. Oba jsem po snídani v nějaký kavárně, kde jsme místo toastů a vajíček dostali něco jako jogurt s ovocem a ovesnýma vločkama. Supr. Taky tam měli nějaký hipsterský pivo za šedesát korun, ale to asi není zas tak důležitý. Je asi půl jedenáctý dopoledne a v parku nikde nikdo, až na pár řvoucích děcek ze školky. Bavíme se o životě, o tom, jak se daří, o tom, co je na h*vno. Klasika. Ale proto tady nejsme. Po chvíli vytahuju z kapsy telefon a zapínám diktafon, abych si následujících dvacet minut zaznamenal všechno, co mi Terka řekne.
Měla si pro tetování nebo celkově umění vlohy už odmala?
Odmalička mě vždycky bavilo kreslit. Když sem byla na základce, chodila sem několik let na uměleckou školu, kam mě dali rodiče, aby tyhle moje vlohy rozvíjeli. Nakonec sem teda skončila na obchodce, kde se to ve mně všechno pohřbilo. (smích)
Dokážeš si sama sebe představit v jiné práci?
Ne, nedokážu, vlastně asi ani nic jinýho neumím. (smích) Nikdy sem nechtěla být zavřená třeba někde v kanclu, myslím, že by mě taková práce vnitřně zabíjela, nebo by spíš zabíjela nějakou mou kreativní stránku, co v sobě mám.
Zeptám se tě asi hloupě, ale co tě na té práci tak strašně moc baví? Co je na tom, tak supr?
Baví mě, že si sama všechno plánuju. Že si můžu vybrat lidi, který budu tetovat nebo s kterýma budu nějakým způsobem pracovat. Navíc na tetování je skvělý, že to můžeš furt někam rozvíjet, furt někam posouvat, protože je neustále na čem makat. Hlavně mě baví, že to není klasická stereotypní práce, poznáváš nový lidi a někteří jsou fakt zajímavý a baví mě s nima trávit čas.
Takovou rozsáhlou odpověď sem nečekal a rozhodl sem se jí to trošku ztížit.
Ok. Kdybys mi ale měla říct jen jednu věc, respektive jedno slovo, co tě na tvý práci baví nejvíc, co by to bylo?
Kérky. Už jen kvůli tomu samotnýmu konceptu, že někomu něco nakreslím a on to na sobě bude mít celej život. To je hrozně skvělý.
Klasická otázka. Co říkali na tvou práci kamarádi a rodiče?
Kamarádi super, vždycky se mě snažili hodně podporovat a za to sem byla strašně ráda. U rodiny to bylo horší, protože naše rodina je trošku konzervativní a vždycky spíš chtěli, abych studovala vysokou a byla třeba paní inženýrka, znáš to. Vyrovnávali se s tím těžko a pro mě je to furt lehce citlivý téma. Každopádně to bylo dřív horší, dnes se mě snaží brát takovou, jaká jsem, i s tím, co dělám, ale samozřejmě si sem tam něco vyslechnu.
Tahle otázka mě vždycky u každýho tatéra zajímala. Nechala by ses sama od sebe potetovat?
Jo… už jo. Problém je v tom, že si nerada ubližuju, sotva na sebe pustím studenou vodu. Navíc by to bylo celkem nepohodlný a nepraktický, ale jinak jo, nechala.
Řvoucí školka plná děti, co jdou právě kolem, nám na chvíli přerušili rozhovor. Bylo hezký počasí, svítilo slunce a já při takovým teplu dostanu vždycky chuť na točený. Asi bychom na točený i šli, ale Terka jede za třicet minut tetovat. Tak příště. Děcka už jsou o kus dál, můžeme pokračovat.
Kdybys mi naopak měla říct jedno slovo, co tě na tvý práci štve, tak by to bylo?
Lidi. Lidi umějí bejt úžasní, ale práce s lidma, je práce s lidma. Na jednu stranu ti přijdou sympaťáci, co jsou prostě super a jsou strašně vděční a dokážou ti dodat tu energii. Na druhou stranu se taky může stát, že ti přijde nějakej idiot, co si ničeho neváží… pokud teda přijde.
Pokud přijde? Stává se ti, že klienti, kteří sou objednaní na určitý čas, prostě nepřijdou? Jak pak s takovými lidmi jednáš?
Jasně, občas se to stane. Pochopitelně záleží na okolnostech, může se stát něco vážnýho a dotyčnej prostě přijít nemůže, tomu rozumím. Samozřejmě je to všechno taky o komunikaci a slušným vychování. Je dobrý, když ti sám od sebe napíše, že se omlouvá a nepřijde. Pak sou ale lidi, co si domluví termín a prostě nepřijdou a nenapíšou ani slovo a já na ně čekám ve studiu jak trubka a přitom ten jejich čas mohl využít klidně někdo jinej.
Vím, že spousta takovejch lidí pak vytváří naprosto geniální výmluvy. Máš taky nějakou perličku?
Jo, je jich určitě hodně a mám jich asi víc než dost, ale jedna která mi zůstala v paměti je ta, že dotyčnej napsal, že na kérku nepřijde, protože zapomněl, že takovou už má.
Měla jsi někdy špatnou reakci na tvou práci? Nebo stěžoval si někdo?
Ne, nikdy. Nikdy mi z těch lidí, co sem tetovala, nic neřekl. Je mi jasný, že když sem začínala, nebylo to nejlepší, ale to k tomu prostě patří. Nenaučíš se to, pokud pár věcí neposereš. Ale konkrétně zamnou nikdo nepřišel s tím, že by byl nespokojenej.
Nedávno sem slyšel rozhovor dvou tatérů, kteří si stěžovali na nárůst nekvalitních tatérů na Instagramu, díky nimž se jejich práce znehodnocuje. Jakej na to máš názor ty?
Jedna věc je naučit se tetovat a nějakým způsobem zjišťovat důležitý informace, prostě dostávat se do toho a trénovat. Věc druhá je, že udělám dvě kérky a už zakládám profil na Instagramu s vidinou lehkýho přivýdělku.
Myslíš, že na to mají vliv sociální sítě?
Určitě je to i vliv těch sociálních sítí. Dneska je strašně jednoduchý něco dostat mezi lidi, ale člověk by měl mít nějakou sebereflexi. Tady samozřejmě nejde o založení profilu na insta, ale je to spíš o tom přístupu těch lidí, jestli jsou fakt ochotní se učit.
Myslíš, že ještě stále fungují ve společnosti předsudky vůči tetování?
Jo, bohužel fungují. Lidi se občas na tebe dívaj jak na kriminálníka. Není příjemný, když jdeš po ulici a lidi na tebe ukazují, nebo se dokonce zastavují a ptají se tě “proč?”. Ale myslím, že už je to lepší, než tomu bylo dřív.
Proč tomu tak je? Potetovanejch lidí je víc a víc, tak jak je možný, že předsudky stále existují?
Lidi to maj v sobě asi zakódovaný. Většinou to jsou starší generace, který zažily to, že potetovaní byli většinou jen lidi ve vězení, a tak si to prostě zaškatulkovali. Co si budem, žijeme v Česku a lidi tady dokážou bejt občas strašný konzervy, který nepříjmají nic novýho.
Tereza se dívá na telefon. Za chvíli jede tetovat. Mně už stejně všechny otázky došly, a tak sem se zeptal na poslední otázku, která nesmí chybět snad v žádným rozhovoru.
Chtěla bys něco říct na konec? Něco vzkázat? Něco důležitýho pro lidstvo?
Jsem toho názoru, že kvalitu člověka by nikdo neměl soudit podle toho, jak člověk vypadá, ale podle toho, jak komunikuje a co má v hlavě. To je podle mě dost důležitý, protože co člověk, to jinej názor.
Poděkoval jsem za rozhovor a doprovodil Terku k autu. Rozloučili jsme se. Mezitím, co tatérka Terka (to zní skvěle) bude tetovat, já asi půjdu do nejbližšího okýnka s točeným pivkem. Jó, dneska bude krásnej den.
úvodní foto: @JUSTFILMER
