V dalším díle rozhovorové série Deep Dive jsem se ponořila do rozhovoru s Alexandrou Karpuchinou – galeristkou, kurátorkou a zakladatelkou Karpuchina Gallery, která se stala první českou galerií, jež se dostala na prestižní a světově uznávaný veletrh Art Dubai.
Rozhovor probíhal v uvolněné a milé atmosféře skrz obrazovku počítače – já jsem seděla ve svém prostředí ve Vietnamu, obklopená rýžovými poli, a Alexandra byla ve své galerii, mezi obrazy, a s hrnkem horkého čaje na stole.
Alexandra se do Česka přistěhovala jako dítě z Ruska, a přestože měla v plánu stát se umělkyní, její cesta se nakonec stočila jiným směrem. Rozhodla se pracovat s uměním z pozice kurátorky a galeristky. V rozhovoru jsme se bavily o tom, jaké bylo budovat vlastní galerii, proč se rozhodla pracovat především s mladými umělci, a jaký vliv mají algoritmy, kurátoři a interpretační rámce na současnou kulturu. A samozřejmě jsme se nevyhnuly ani jejímu velkému osobnímu současnému úspěchu – účasti na veletrhu Art Dubai.
Kdo je Alexandra Karpuchina?
Alexandra je vlastně imigrantka – pochází z Ruska, ale vyrůstala v Čechách. Můj otec se v mém dětství rozhodl z Ruska odejít, a až v posledních letech si uvědomuji, jak významné a zásadní to rozhodnutí bylo. Už od druhé třídy jsem tak chodila mezi české děti, takže jsem v podstatě vyrůstala jako Češka.
Jak jste se vlastně dostala k umění?
Když jsem hledala, čemu se v životě věnovat, postupně jsem došla k umění. Dostat se na uměleckou školu mi trvalo asi tři roky, ale nakonec se to povedlo. Během studií jsem ale zjistila, že přestože umění miluju, možná nejsem úplně dobrá umělkyně. Viděla jsem kolem sebe lidi, kteří byli mnohem talentovanější, a zároveň jsem měla také velký problém se sebeprezentací. Což je paradoxní, protože dnes je prezentace práce jiných autorů mojí hlavní náplní. (smích)
Postupně jsem se tak dostala k uměleckému provozu. Začínali jsme jako spolek, který funguje dodnes, i když už s jiným zaměřením. Původně jsme dělali neziskové, často mezinárodní výstavní projekty – ale bylo to hodně nárazové, projektové, bez kontinuity. Později přišla příležitost provozovat galerii na Pragovce v Praze 9 – a to mě nadchlo. Měla jsem možnost si všechno vyzkoušet v praxi. A tak vlastně došlo k tomu, že jsem si založila vlastní galerii.
Jaké byly ty začátky s vlastní galerií?
Myslím si, že to bylo celé docela složité. Nákup díla obzvlášť pro začínající sběratele je totiž do velké míry postavený na důvěře – ať už jde o cenotvorbu mladých autorů, která je potom trhem potvrzena a převzata, nebo o to, kdo a jak určuje kvalitu umění. Důvěra mezi lidmi, zejména směrem k tomu, kdo umění prezentuje, nabízí nebo o něm mluví, hraje zásadní roli.
Získat si tuto důvěru a vybudovat si klientelu trvá opravdu dlouho. Zakládat galerii je podle mě jeden z časově nejnáročnějších typů podnikání. Nyní jsme už na dobré cestě – výběr autorů a uskutečněné obchodní transakce zatím nikdy nezklamali, galerie má rok od roku lepší výsledky a cítím, že se posouvá kupředu. Stojí za tím ale kopec úsilí a času! (smích)
Jak dlouho to trvalo galerii nějakým způsobem “stabilizovat”?
Řekla bych, že prvních pět až šest let bylo opravdu náročných. Teď je to osmý rok, co galerii vedu, a teprve teď začíná fungovat tak, že už není potřeba, abych nad ní stála neustále ve dne v noci. Těch prvních několik let byla veliká nejistota.
Co Vás u toho i přes náročnost udrželo?
Když už do něčeho investujete tolik – času, energie, emocí i peněz – tak se z toho pak mnohem hůř odchází. Je těžké to jen tak zahodit. A to je vlastně ten paradox: čím víc do toho dáte, tím těžší je přestat, protože pak už si zkrátka nemůžete dovolit uhnout.
Dává vám ta práce pocit naživu?
Určitě. Žiju tím, co dělám. Celý můj život je na tom vlastně postavený a i moji přátelé, příbuzní i rodina jsou s tím nějak propojení. Takže mě to živí nejen jako zdroj příjmu, ale i jako zdroj energie.
Nedávno se mě jeden pán zeptal, jestli jsem šťastná. Měla jsem tak možnost se nad tím opravdu zamyslet – a nakonec jsem si řekla, že ano. Protože kdo může říct, že dělá něco, co ho opravdu naplňuje, baví a co si sám vybudoval? Takže ano – myslím, že můžu říct, že mě to dělá šťastnou s čímž souvisí i ten pocit naživu.
Cítíte se ve své galerii jako doma?
Jo, určitě. Tohle místo je pro mě jako druhý domov. Myslím si, že naše galerie je hodně lidská. Dřív bylo běžné, že komerční galerie působily nepřístupně. Vytvářely dojem umělé exkluzivity, někdy až odtažitosti – jako by tam člověk nesměl vstoupit, pokud nemá dost peněz nebo pokud se v umění moc nevyzná. To je podle mě škoda.
My tenhle vibe nemáme. A jsem ráda, že si to nemyslím jen já – spousta lidí mi říká, že se u nás cítí dobře, uvolněně. Že je to zkrátka příjemný prostor a tahle zpětná vazba je pro mě hodně důležitá.
Vaše galerie není jen výstavní, ale i prodejní – co to pro návštěvníka znamená?
Myslím, že samá pozitiva. Jsme soukromá galerie, která je financovaná z 80% ze soukromých prostředků – tedy prodejem děl. Pro návštěvníka to tedy znamená, že nemusí platit vstupné a navíc, že si může některé dílo pořídit domů, či do své sbírky. Určitě vždy doporučuji nebát se zeptat na cenu nebo si prohlédnout seznam vystavených děl. Pro mnohé začínající sběratele je jejich cenová dostupnost milým překvapením a jsem pevně přesvědčena, že žijeme v době kdy současné umění v bytě, či domě, již není privilegium vybraných společenských kruhů, ale známkou kvality života mnoha lidí.
Jak vnímáte roli umění ve společnosti?
Myslím si, že umění je skvělým zrcadlem společnosti – a zároveň s tím i jakýmsi hybatelem, který nám pomáhá chápat, co se kolem nás děje a určit si směr. A věřím tomu stále, i když se teď ve světě děje spousta těžkých věcí. Umění podle mě hraje ve společnosti klíčovou roli a je důležité.
Obzvlášť tvorba žijících autorů na současnost reaguje mnohem bezprostředněji. V jejich dílech často najdeme odkazy nebo výpovědi o aktuálních událostech, což nám může pomoct se v tom všem zorientovat, něco si uvědomit nebo v tom najít i určitou útěchu.
Zároveň mám pocit, že právě mladí autoři mají skvělou schopnost vnímat, co se děje, a rychle na to reagovat. Možná i proto jsme si vytvořili pověst galerie, která se zaměřuje hlavně na mladou a střední generaci umělců. Ale není to dogma – pracujeme i se staršími, renomovanými autory, a to jak z Česka, tak ze zahraničí.
Může být umění nástrojem pro sociální změnu?
Myslím si, že ano – umění nejen může, ale v minulosti často skutečně měnilo společnost. Dnes je to možná složitější, protože je kolem nás obrovské množství informací a podnětů, a získat pozornost je těžší než dřív. A právě proto, že je dnes tak těžké zaujmout a orientovat se v přetlaku informací, vnímám umění jako klíčový nástroj, jelikož může otevírat otázky, nabízet jiné úhly pohledu a má potenciál posouvat společnost dál.
Co dává umění tu možnost posouvat společnost dál?
Ono možná není ani tak umělecké dílo jako jeho následná interpretace, která dává věci do pohybu. Vezměme si třeba ten slavný banán – nemusím ani říkat víc, každý asi ví, o čem mluvím. Na jednu stranu je to vlastně úplná hloupost – přilepený kus ovoce. Ale právě tou diskuzí, kterou vyvolal, se stal něčím, co lidi nenechalo chladnými.
Interpretace takových děl nám totiž často otevírá hlubší témata. Baní ukázal například jak dnes funguje ekonomika, kdo ji ovládá, co v současnosti znamenají peníze, nebo jak se mění význam slova “virální”. Odráží se v tom síla médií i kapitálu – a to nejen toho tradičního, ale třeba i kryptoměn. A najednou si pokládáme zásadní otázku: co vlastně dnes jsou peníze?
Zkrátka, i když se může na první pohled zdát, že jde o něco absurdního, právě takové umění dokáže vyvolat diskuzi, která sahá mnohem dál. Proto si myslím, že důležité není jen to, co umělec vytvoří, ale také to, že lidé mají prostor jeho dílo chápat, interpretovat a prostřednictvím toho se můžeme my jako společnost posouvat dál.
Existuje v dnešní době nějaká cenzura v umění?
No, on je to takový opak cenzury. Algoritmy jsou v tomhle trochu záludné – nefungují jako klasická cenzura, která by něco přímo zakázala nebo odstranila. Fungují opačně: některému obsahu je dán mnohem větší prostor než jinému. A to může být stejně problematické.
Vychází to z trendů a algoritmických odhadů toho, co si “většina” přeje – nebo co je nejpravděpodobnější, že bude fungovat. A právě tahle dominance většinového vkusu nebo zájmu může vést k určité formě autocenzury nebo neviditelného vytlačování jiných témat. Což rozhodně není zdravé prostředí pro rozmanitou kulturu.
Ale když už jsme u cenzury, tak nás nedávno překvapilo, že skutečně stále existuje i ta klasická, přímá forma. A to i v kulturních institucích, o kterých bychom si mysleli, že jsou v 21. století otevřené a progresivní. Mark Ther, český konceptuální umělec, kterého jsme nedávno vystavovali a který se věnuje citlivějším tématům – například genderové identitě a pracuje například s mladistvě vypadajícími herci – měl loni v Paříži zakázanou výstavu. A to nás opravdu zaskočilo. Ukazuje to, že cenzura je stále aktuální téma. Nemluvě o tom, že v některých zemích je její podoba ještě mnohem tvrdší a represivnější.
Jaký vliv podle vás měly sociální sítě na proměnu role galerie a kurátora/ky v posledních desetiletích?
Autoři mají dnes mnohem větší možnosti zviditelnit se sami – prezentovat svou práci na sociálních sítích nebo se propojit s mezinárodní scénou. V tomhle směru ta větší nezávislost určitě pomáhá.
Zároveň si ale myslím, že od určité úrovně už nestačí, aby se autor prezentoval sám. V ten moment nastupuje kurátorský výběr – a s ním i určité potvrzení hodnoty díla. Lidé pak neočekávají, že se autor “prodává” sám, ale že za ním stojí instituce, která jeho práci podpoří a veřejně zaštítí. Právě tím vzniká jakási záruka – ať už kvality, nebo finanční hodnoty toho díla.
V tomhle ohledu si myslím, že role galerií zůstává velmi důležitá. Zvlášť dnes, kdy je umělců a možností prezentace nesrovnatelně víc než dřív. Pro sběratele nebo prostě veřejnost je pak čím dál složitější se v tom množství orientovat a kvalitu rozlišit. A právě tady galerie a kurátoři/ky hrají nezastupitelnou roli – fungují jako filtr, který pomáhá určité věci vyzdvihnout.
Jak vypadá Váš kurátorský proces?
Vybírám si spíš autory než konkrétní díla. Je pro mě důležité pochopit samotného člověka: jak přemýšlí, jak pracuje, jakým způsobem k tvorbě přistupuje. Vnímám to vlastně i jako určitou garanci – když pak jejich práce nabízím dál, vím, že to má i potenciál do budoucna.
Může se stát, že někdo, kdo dlouhodobě nevytváří moc silné věci, najednou udělá pár povedených děl. Ty sice mohou být fajn, ale nejsou zárukou, že ten člověk má skutečný autorský potenciál, že se bude dál rozvíjet a že jeho práce budou růst na hodnotě – ať už obsahově, nebo tržně.
Proto se snažím dívat na jednotlivá díla v co nejširším kontextu – v rámci celého autorského „body of work“, jak se tomu hezky říká, ale i s uvážením aktuálních trendů, či naopak historie umění. A na tom si opravdu zakládám.
Co znamená kvalitní autor a ovlivňuje tento “status” i to, jakým je člověkem?
Nemyslím si, že každý kvalitní autor musí být zároveň skvělý člověk. Nechci nikomu brát jeho právo být komplikovanější povaha. Ale co je pro mě důležité, je určitá serióznost a důvěryhodnost v tom, co dělá. Taková vnitřní jistota – že autor opravdu věří své práci, ví, proč tvoří a proč to dělá tím konkrétním způsobem.
Setkala jsem se s autory, se kterými jsme si lidsky nesedli, ale přesto to byli skvělí a kvalitní umělci. Bylo vidět, že svou tvorbu umí, berou vážně a že mají jasný směr.
A musí dobrý autor mít vystudovanou uměleckou školu?
To si nemyslím. Nemyslím si, že by studium na umělecké škole bylo nutnou podmínkou pro to, aby byl někdo kvalitní umělec. Školy samozřejmě mohou nabídnout spoustu věcí – technické dovednosti, schopnost pracovat s různými médii, ale i širší kontext. A to, že spolupracují s jinými lidmi je také tvaruje.
Na druhou stranu si myslím, že to může být někdy i na škodu. Existují velmi silné ateliéry vedené výraznými pedagogy, a pak je často vidět, že autor je “produktem” konkrétního prostředí nebo přístupu. Někdo si z toho dokáže odnést inspiraci a zároveň si zachovat vlastní autenticitu, ale jiné to prostředí dokáže úplně semlít, a to podle mě není dobře.
V rámci galerie, tak i v rámci výstav dáváte prosto mladým lidem – proč je to z Vašeho pohledu důležité?
Práce s mladšími nebo středně mladými autory mně osobně dává smysl. Myslím, že jejich tvorba je nějakým způsobem lépe reaktivní na současné dění, přináší nové pohledy a je průkopnická. Investičně jsou takoví autoři byť možná rizikovější, ale také a s potenciálem k výraznému zhodnocení v budoucnu. Když je to vhodné, snažím se ke spolupráci nebo na určité pracovní pozice vybírat lidi, kteří ještě nemají za sebou dlouhé roky zkušeností ani výrazné renomé – ale oproti tomu přinášejí nové perspektivy a čerstvý úhel pohledu, což jsou jinak právě věci, které bývají v kurátorské práci často považovány za nezbytné.
Naopak, když se například vystavuje mladý autor, může být velmi přínosné, pokud s ním spolupracuje někdo zkušenější, kdo už má určité jméno na výtvarné scéně. Vzniká tím vzájemně obohacující vztah – starší generace dostává nový pohled, nový impuls, zatímco ti mladší autoři jsou etablováni a v podstatě vidí, jak se to dělá.
Myslím si, že právě mezigenerační spolupráce jsou často nejpřínosnější pro obě strany.
Jsou nějaké systémové překážky, které brání české umělecké scéně v rozvoji?
Nemyslím si, že jde o specifický problém českého umění, ale spíš o širší společenský jev. Lidé často dokážou dobře pojmenovat problém, ale očekávají, že ho vyřeší někdo jiný. To vidíme i v umění, kdy je běžná kritika nízké zahraniční přítomnosti české scény nebo slabé podpory od institucí, ale konkrétní kroky k řešení problémů často chybí.
K tomu je třeba přičíst i faktický handicap českého trhu – je prostě malý, málo sběratelů a tak galerie na tomto trhu nemají možnost vybudovat někoho na světové úrovni – je to v podstatě nemožné i z čistě matematického hlediska.
Jak podle vás funguje současný systém podpory výtvarného umění v Česku?
Nedávno jsem byla na zajímavé debatě ve Sněmovně, kde se řešilo financování výtvarného umění a mluvilo se třeba o možnosti snížit DPH na umělecká díla – zatímco jinde v Evropě je sazba například kolem 5 %, či 7 %, je u nás je stále (21 %), což může odradit některé kupující před konečným rozhodnutím.
Zazněla ale i důležitá myšlenka a to o financování z veřejného sektoru, že problém často není jen v nedostatku peněz, ale v tom, jak se rozdělují. Konkrétně u výtvarného umění se podpora k umělcům většinou nedostává napřímo – peníze se dají čerpat spíše na projekty, které umělci musí uměle vymýšlet, jen aby mohli žádat o dotace. Výsledkem pak je, že finance se často rozmělní mezi administrativu a organizaci, místo aby šli přímo na tvorbu.
To pak vede ke vzniku malých, uzavřených aktivit, které sice čerpají podporu, ale nemají větší dopad na veřejnost.
A co máte ráda na české umělecké scéně?
Že jsme takový v pohodě všichni. (smích) A taky, že kvalita umění je vysoká. Opravdu. Když prezentujeme na veletrzích v zahraničí a vidím tam galerie, které jsou mnohem většího formátu, s větší historií a oficiálně “superstars”, tak se vůbec nestydím za naše autory vedle nich a naopak si myslím, že kolikrát jsou kvalitnější. Myslím si, že tady vznikají opravdu dobré věci.
Zmínila jste veletrhy – co to v souvislosti s galeriemi je a proč jsou důležité? Jak veletrhy, co se týče galerií, fungují a proč jsou důležité?
Veletrhy jsou akce, kde se na jednom místě představují galerie z různých částí světa – bývá to výběrový formát, kam se galerie musí přihlásit a projít schvalovacím procesem. Každá galerie tam má svůj stánek a prezentuje vybrané umělce nebo díla. Taková platforma je zásadní – během několika dní nás může vidět totiž několik tisíc lidí, a to nejen náhodných návštěvníků, ale hlavně těch, kteří se v oboru pohybují, sledují mezinárodní scénu a mají o současné umění hlubší zájem.
Veletrh je pro galerii tak obrovskou příležitostí – rozšiřuje náš dosah, pomáhá navazovat nové kontakty a posiluje důvěryhodnost směrem k umělcům i sběratelům. Umožňuje nám vystoupit z českého kontextu a vnímat se v mezinárodním měřítku, což je důležité jak pro náš vlastní rozvoj, tak i pro to, aby se české umění dostávalo do světa. A navíc – čím více se o českém umění mluví venku, tím více to zpětně pomáhá celé umělecké scéně u nás.
Jak taková účast na veletrhu vypadá v praxi?
V praxi to vypadá tak, že si veletrh většinou jedu nejdřív “okouknout”, abych si udělala představu o tom, jak veletrh vypadá, jaké galerie se tam prezentují, co je běžné z hlediska vizuálního stylu i cen a přemýšlím nad tím, kteří autoři by do toho kontextu zapadli.
Poté připravujeme přihlášku, kterou posuzuje odborná komise – většina kvalitních veletrhů si pečlivě vybírá, koho přijme. Když uspějeme, přichází finanční stránka – náklady jsou vysoké a dotace obvykle pokryjí jen menší část, zbytek sháníme sami, což je náročné.
Na místě pak instalujeme – často se soustředíme na jednoho či dva autory, protože chceme, aby prezentace působila uceleně a vizuálně silně. Nesnažíme se být jen „obchodním stánkem“, ale vytvořit něco, co zaujme a má kurátorskou kvalitu. Klíčový je tzv. preview den, kdy přicházejí sběratelé, galeristé, kurátoři a další vlivní lidé. Pak přijdou dva dny kdy už jste extrémně unavení, ale pořád se snažíte být přítomní a komunikativní, protože veletrhem denně projde tisíce lidí a každá příležitost k navázání kontaktu může být cenná.
Poslední den veletrhu bývá prodejně klíčový, protože lidé, kteří si něco vyhlédli, se vracejí a často právě tehdy padne konečné rozhodnutí.
Celý proces veletrhů je tak velmi intenzivní, vyčerpávající, ale pro galerii nesmírně důležitý a obohacující zážitek. Vyžaduje to kopec práce, setkáte se se spoustou zajímavých lidí a zažijete situace, které by se jinde nenastaly.
Vy jste první česká galerie, co před pár týdny vystavovala na veletrhu v Dubaji. Co to pro Vás znamená?
Mentálně jsem si z toho udělala takový mezník. Jsme pár týdnů zpátky a mám tendence říkat před a po Dubaji jako by to byl Starý a Nový zákon. (smích) Jinak to bylo opravdu náročná operace, řekněme projekt na které jsem strávila půl roku, který zároveň navazuje na všechny předešlé veletrhy, protože nám dláždili cestu právě na tak velký veletrh jako je tento a výsledek je velmi pozitivní, tak mám přirozeně radost.
Je to obrovský trh který se teprve nedávno zbavil kulturní cenzury, probouzí se a má velkou touhu po novém a kvalitním umění. Zájem který jsme tam vzbudili byl mě nabil na dlouhou dobu a opět to bylo další uznání toho, že české umění i na velmi vzdálené, zcela jiné umělecké krajině nejen nezapadne ale vynikne a je zcela životaschopné.
Jaké autory jste se rozhodli na veletrhu v Dubaji představit?
Rozhodli jsme se tam prezentovat Sabinu Kretlovou a Dominika Adamce.
Sabina je jednou z autorů, se kterými dlouhodobě spolupracujeme. Je stále relativně mladá, ale už má za sebou skvělé výsledky na různých veletrzích. Má velmi univerzální a silný jazyk, který opravdu dokáže oslovit široké publikum. Myslím, že její díla by dokázala promlouvat i mezigalakticky! (smích) Její umění a styl, který je introspektivní a minimalistický, má jakousi podprahovou sílu, která zasáhne každého.
Na druhou stranu druhý umělec, kterého jsme na veletrhu prezentovali, byl Dominik Adamec, což je autor, s kterým jsme navázali spolupráci teprve nedávno. Jeho díla jsou na úplně opačném konci spektra – opulentní, plné detailů a emocí, s výrazným kontrastem k minimalistickému přístupu Sabiny. Dominik se v aktuální sérii zaměřuje na téma smrtelnosti, životních cyklů a uvědomění si naší konečnosti. Jeho sochařské práce – urny, nás nutí přemýšlet o smrti jako součásti života.
Sabina vnímá život jako energii, něco neohraničeného a bezmezného, zatímco Dominik poukazuje na jeho konečnost. Tyto dvě polohy jsme postavili vedle sebe a ukázali je v kontrastu.
Jak byste zhodnotila účast na veletrhu v Dubaji?
Doprava, výběr děl, prezentace, následný obrovský zájem a i slušné prodeje, vše se podařilo a mám nutkání se co nejdřív vrátit zpět, takže to bylo tuším skvělé.
Je to určitě jak o umění, tak o lidech a musím tady zmínit, že s výběrem asistenta jsem měla šťastnou ruku také a Emin Akyar, který se mnou jel prezentovat díla a naše autory byl naprosto skvělý. To jak mluvil o dílech i o autorech samotných byl zážitek sám o sobě a nešlo ho nemilovat prostě.
Prodeje hned během prvního ročníku účasti nejsou vůbec pravidlem, například ve více konzervativním prostředí starších evropských veletrhů je časté, že si klienti musí na vaší přítomnost zvyknout. I v tomto ohledu jsme ale měli skvělé skóre což opět něco vypovídá a nastavení tamní společnosti a náladě trhu.
Co byste doporučila někomu, kdo chce začít podnikat s uměním?
Nedělejte to! (smích), ale pokud chcete tak asi jedině s láskou v tento obor, nebo s opravdu velkým kapitálem do začátku, to celou věc dost usnadní. Říkám si že v příštím životě si napřed najdu bohatého manžela a až pak si založím galerii, ale to zas až příště no. (smích)
