Tomáš Starý je vizuální umělec, jehož muraly zdobí veřejný prostor ve více než patnácti zemích světa od Polska až po Jižní Koreu. Ve své tvorbě propojuje estetiku graffiti a architektonické myšlení. Kromě malby ve veřejném prostoru se také věnuje ateliérové tvorbě. Jeho umělecká všestrannost se projevuje také v typografických printech, za něž si vysloužil uznání odborné veřejnosti. K nejvýraznějším momentům jeho kariéry patří mural vytvořený u příležitosti českého předsednictví v Radě Evropské unie nebo malba v centrálním distriktu Tokia.
S Tomášem jsme se setkali měsíc před jeho uměleckou rezidencí ve Vídni, kde se připravuje také na samostatnou výstavu. Mluvili jsme o jeho tvůrčím procesu, o tom, jak se proměňuje pohled na graffiti v různých částech světa, i o tom, jak se český umělec dostane ke spolupracím na mezinárodní scéně.
Začal jsi s graffiti, později jsi vystudoval design a vizuální komunikaci. Co tě vedlo k tomu spojit tyto světy dohromady?
Mám za to, že zmíněné světy mají samy o sobě společného tolik, že spojit je bylo naprostou přirozeností.
Při tvorbě graffiti mě zajímají identické aspekty, jako při navrhování produktu, nebo designu loga, a sice: plocha, hrana. Zajímám se v první řadě tvar, barva a forma je sekundární. V trojrozměrném světě produktového designu nebo architektury pak kalkuluješ hru světla a stínu, což se snažím aplikovat i u svých abstraktních, trojrozměrných maleb.
Jak ti zkušenost z graffiti ovlivnila přístup k typografii a designu?
Tím, že jsem se oběma disciplínám věnoval od střední školy souběžně, nedokážu zpětně rozklíčovat, co ovlivnilo co – možná právě moje zkušenost s designem ovlivnila způsob, jakým nahlížím na graffiti a jak se vyvíjel můj autorský rukopis.
Každopádně pomineme-li technickou stránku věci, po té formální mi graffiti určitě pomohlo formovat jakousi rozlišovací schopnost a cit pro kvalitní experimentální a urban typografii a grafický design.
V designérské praxi ale k projektům přistupuju individuálně a netlačím streetovou estetiku tam, kde očividně nemá svoje místo.
Jak se liší práce na muralu ve veřejném prostoru od ateliérové tvorby?
Malování muralu je dobrodružství. Jseš omezen časem pronájmu techniky, deadlinem dokončení, změnou počasí…Mění se tonalita a intenzita denního světla. Nezřídka je třeba improvizovat v závislosti na nahodilých okolnostech, mohou dojít zásoby barev a podobně. Příprava malby je také časově mnohem náročnější, často musí být návrh předem schválen komisí a podobně. Za výsledek stěny ručíš, musí být bezchybný.
Zatímco v ateliéru tě zpravidla neruší žádné vnější vlivy a k práci se můžeš vrátit i po čase. Přesto malování venku miluju. Každé prostředí, město nebo čtvrť je svébytné a je radost mít možnost jej poznat skrze dny strávené malbou. Člověk často potká a pozná místní obyvatele a už jen v rámci přípravy návrhu a rešerše je nucen si nastudovat fakta o historii a současnosti místa.
Nenesu zodpovědnost pouze za vznikající vizuál, ale za celý koncept a jeho vhodné zasazení do prostředí. Chci, aby malba lidem dělala radost a stala se součástí jejich každodenního života. Třeba při cestě do práce.
Během cestování jsi maloval například v Arménii, Koreji, nebo Japonsku. Jak se liší přístup ke graffiti v těchto zemích oproti Evropě?
Ona ani Evropa není v přístupu ke graffiti sourodá… kulturní odlišnosti jsou všude.
Co se týče Jižní Korei a Japonska, navzdory silnému americkému vlivu od 50. let se v těchto zemích fenomén graffiti nikdy příliš neprosadil. Přiletěl jsem a všechno bylo naruby. Samozřejmě zažívám kulturní šok – a spreje a další příslušenství pro graffiti k nesehnání v celým desetimilionovým Soulu. Až nakonec jsem dostal tip na jeden krám zapadlej v nákupní čtvrti. Legální plochy pro tvorbu takřka neexistují, ačkoli v Soulu je možné malovat legálně ve dvou pěších podchodech v sedmihodinovém časovém okně během noci. Proč? Bezpečnost a zdraví pěších a cyklistů má kolektivně větší prioritu. Sám jsem si tam dal nočku a malbu fotil hotovou za rozbřesku.
V Japonsku pak sousloví “legální graffiti” neexistuje v podvědomí místních vůbec. S mural artem to není jiné. Může to být menším prostorem pro individualizaci umělce jako jednotlivce ve společnosti, jak jsem naznal z konverzací s lokálními umělci, ale zároveň zde není ani zdaleka tolik stěn, vybízejících k jejich realizaci – domy ve zdejších velkoměstech definuje ocel a sklo. V mém případě šlo o souhru proaktivity a šťastné náhody.
Naproti tomu v Arménii má umění ve veřejném prostoru dlouhou tradici již od dob sovětského svazu. Lokálních muralů, silně ovlivněných zdejší estetikou, jsem viděl řadu i mimo hlavní město, ačkoli graffiti scéna je v Jerevanu takřka mrtvá. Zkuste se ale třeba zastavit v Kondu, nejstarší dochované části města, kde je graffiti “tolerováno”. Ano, to je to slovo…
Jeden z tvých nejvýznamnějších muralů vznikal v Plovdivu při českém předsednictví v Radě Evropské unie. Jaký byl celý proces realizace?
V Plovdivu jsem měl dostatek časové svobody, abych nasál genius loci. Tématem malby byla osobnost Josefa Schnittera. Zobrazil jsem samotného Schnittera, jeho dílo, i část městského plánu z 19. století, kterého byl hlavním autorem.
Prvotní skici a koláže z dobových materiálů vznikaly za slunečných dní v místních parcích. Lavička a iPad, nebe nad hlavou. Schválili jsme si finální vizualizaci, zajistili pronájem techniky a celých sedm dní jsem strávil přímo u stěny se sprejem v ruce. I přes brzké vstávání jsem si malování absolutně užil. Snažil jsem se konverzovat s místními, kteří se zajímali o význam malby a osobnost místního architekta k mému potěšení v portrétu častokrát poznávali.
Malbu na zakázku jsem včas dokončil a byla odprezentována pod záštitou projektu Street Meets Mural Art Českých Center. Много ви благодаря!
Odráží se do tvých návrhů i země nebo příležitost, v rámci, které tvoříš?
Jak jsem již zmiňoval, ano. Po mém odjezdu žije malba hlavně pro místní, měla by k nim promlouvat jazykem jim blízkým.
Nemusí to ale být podmínkou. Někdy si místo žádá prostě “rozsvítit”. Sázím na intuici a dělám, co mě naplňuje a dává esteticky smysl.
Tvoje malba zdobí i centrální distrikt Tokia. Vznikala v rámci spolupráce s Montana Cans Japan. Jak ses k této spolupráci dostal?
Náhodou. Ještě před svojí cestou do Asie jsem oslovil majitele místního Montana storu (distributora sprejů), během mého měsíce v Tokiu jsme se pak střetli, seznámili se a domluvili na spolupráci. Měl jsem štěstí, že ten stejnej člověk je i majitelem nemovitosti, na jejíž pilíř (ca. 4×1,5 m) jsem měl možnost navrhnout a namalovat malbu dle vlastního vkusu, bez svázaných rukou.
Inspirací mi byla právě vlajka země vycházejícího slunce (tzv. „Niššóki“) a známý japonský dřevoryt „The Great Wave off Kanagawa“ z poloviny 19. století, tvořící kompoziční podklad portrétní malbě. Malovat dva dny v kulisách tepajícího velkoměsta a sledovat ostýchavé reakce okolí? To je prostě nepřelíčitelnej zážitek. Krom toho jsme nechávali plošinu i veškeré barvy přes noc venku u stěny, protože je to přece úplně safe. A bylo. U nás něco nemyslitelného.
Trápí tě při práci na takto významném projektu nervozita? Odráží se v tvém tvůrčím procesu i strach z přijetí tvé práce veřejností?
Nemyslím si, takhle nad tím neuvažuju. Snažím se ze sebe vyždímat maximum, pak není strach na místě. Techniku a celej proces mám navíc pevně pod kontrolou.
Nervózní jsem se cítil při live-paintingu ve Vídni, ale to je jiná story. Představ si všechny oči na tobě, a ty zrovna v malbě experimentuješ do takový míry, že si nemůžeš sám bejt jistej výsledkem. Paradoxně to dopadlo skvěle…
Jak lidé reagují na tvoje muraly? Pamatuješ si nějakou zvláštní reakci?
Vesměs pozitivně, ale odpůrci street artu a zapřísáhlí kritici se najdou všude… Pokud je to konstruktivní kritika, rád si jí vyslechnu.
Zvláštní reakci? V Praze kolemjdoucí popsal jednu z mých abstraktních stěn, že to vypadá “jako když nějakej debil rozbalí cívku a neumí jí namotat zpátky”. Haha. Pohotově jsem odvětil: “Jako jo.” (smích).
V loňském roce jsi měl sólo výstavu v Berlíně, letos tě čeká rezidence a výstava ve Vídni. Jak vnímáš tyto příležitosti a čím tě posouvají?
Děkuju za otázku…Jdu jim naproti a považuju si, když vyjdou. Každá rezidence a výstava v zahraniční je výzva a zodpovědnost, práce…ale i zábava, networking s jinými umělci, vzájemná inspirace, navazování kontaktů a přátelství. Vyhledávám změny prostředí a toto je pro mě způsob, jak skloubit touhu po životní dynamice s živobytím.
Byla tvoje výstava i jedním z podnětů, proč spustit vlastní e-shop?
Trefa. Během výstavy v Berlíně se sice žádné z děl přímo neprodalo, ale později díky zprostředkování mých pieců kurátorkou místním sběratelům ano.
Nápad na e-shop přišel záhy s nápadem umožnit zájemcům nakoupit dílo napřímo, na dálku. Obrazy, autorské tisky a merch k prodeji sám balím a odesílám. V době, kdy si přes e-shop můžete nakonfigurovat i luxusní auto, mi prodej moderního umění online nepřipadá nijak neobvyklý.
Pokud bych se chtěl jít podívat na street art v Praze, která místa bys mi doporučil?
Třeba jeden z mých oblíbených muralů zdobí vstup do stanice metra Florenc z ulice Za Poříčskou bránou, ač bohužel nedokázal vzdorovat náletům vandalů.
Graffiti a street art pak svévolně bují třeba na Těšnově a dalších legálních zónách, jmenovitě třeba na tzv. Orionce v Praze-Belárii, nedaleko nádraží Praha-Holešovice, pod Parukářkou apod. Kvalita děl se různí, stejně jako jejich trvanlivost. Malovat může každý, vzniká tak nahodilej mix stylů a různejch “výkřiků do tmy”…
Je možnost vidět i tvoji práci v ulicích Prahy?
V současnosti bohužel ne. Většina zdí je k vidění za hranicemi, ne doma. Věřím, že letos se naskytne příležitost malovat i v Praze.
Kam by ses chtěl v tvorbě dál posouvat? Jsou nějaká odvětví, která tě lákají?
Poslední dobou se učím ovládat airbrush, který hodlám využít na menší formáty, efekty a linky v ateliérové tvorbě. Na první pohled by se zdálo, že má technika mnoho společného se sprejem, ale není tomu úplně tak. Baví mě začínat nanovo. Výhledově bych se chtěl vrátit k tvorbě trojrozměrných objektů na pomezí malby a instalace (asambláži).
A co se týče nástěnné malby a muralů, strávil jsem osm měsíců v Bulharsku a dalších několik cestami po Balkáně a absorboval hodně inspirace z tamní estetiky z dob socialismu. Viděl jsem desítky pomníků, sgrafit a staveb, přičemž největší dojem na mně zanechaly typické velkoplošné mozaiky z barevných úlomků obkladaček. Technika tehdy běžná i u nás dnes bohužel často mizí pod nánosem nekontrolovaného zateplování.
Rád bych takovou mozaiku vytvořil dnes, vytrženou z kontextu doby a esteticky aktuální s netradičním tématem. Pár skic už čeká v šuplíku.
Co tě čeká v nejbližších měsících?
Červen pro mě bude ve znamení umělecké residence ve Vídni, kterou zakončím sólovou výstavou, na kterou se v současnosti připravuji a maluju nová plátna. Ve Vídni bych také rád realizoval alespoň jednu velkoplošnou uměleckou malbu na fasádu domu, rád ve spolupráci s některým z místních jmen.
Rýsují se také spolupráce s některými značkami a firmami i českými městy a účast na několika vybraných street art festivalech za hranicemi.
První zářijové týdny pak budu malovat mural ve svém rodném Žďáře nad Sázavou v rámci letošního ročníku Street Art Festivalu. Těším se!
